Rekordně zvyšujeme životní úroveň seniorů, rekordně investujeme, zvyšujeme výdaje na sport, na vědu a výzkum, aktivně řídíme platovou politiku státu, valorizujeme samosprávám příspěvek na výkon státní správy a v neposlední řadě posilujeme obranyschopnost a bezpečnost naší země. Lze tomuto chvalozpěvu ministryně financí Aleny Schillerové ke státnímu rozpočtu pro rok 2019, který v prvním čtení podpořil 101 poslanec, něco vytknout?

Ano, lze. Totiž lze se ptát: Kde na to vezmeme? A odpověď zní: předimenzované výdaje státu jsou živeny ještě předimenzovanějšími příjmy neboli stále větším a větším zatížením soukromého sektoru.

Musíme si uvědomit jednu věc. Ta matematika je sice úplně jednoduchá, ale spoustě lidem to nedochází: Čím víc stát vydává, tím vyšší musí mít příjmy, případně dluhy. A čím větší má stát příjmy, tím víc zdaňuje a zatěžuje soukromý sektor: nejen podnikatele a živnostníky, ale třeba i běžné zaměstnance. A čím víc soukromý sektor platí na státní, tím víc státní sektor roste a soukromý se smrskává. Až se jednoho dne soukromý smrskne natolik, že ten obrovský stát už není schopen dál živit a všechno se to zhroutí… třeba jako v Řecku. Rostoucí stát z logiky věci musí nutně nakonec vést ke zchudnutí všech.

Takže chlubit se tím, jak stát je velký, na co všechno vynakládá peníze – to je vlastně něco, co k chlubení vůbec není. Pouze tím říkáme: Stát víc a víc ždímá soukromý sektor včetně běžných zaměstnanců a přerozděluje bohatství od těch, kteří ho umějí vytvořit, k těm, kteří ho jen spotřebovávají.

K chlubení by bylo, kdyby to stát řekl opačně: rekordně jsme snížili výdaje státu, ještě víc se nám podařilo snížit příjmy státu, takže soukromý sektor, který jako jediný dokáže skutečně vytvářet hodnoty, může bohatnout. Mimochodem, neodpustím si poznámku: Hnutí ANO poměrně nerado slyší, že je levicové. Tady se ovšem mimoděk k levici velmi ochotně přihlásilo.