Výročí 21. srpna si lidé na mnoha místech země připomenou pietními akcemi. Co by mělo, a to nejen na nich, v souvislosti s událostmi roku 1968 především zaznít?
Především a zejména pro ty, kteří buď z naivity anebo ze své podstaty myšlení tvrdí, že před 17. listopadem 1989 bylo líp, zdůrazňovat, že komunismus je totalitní systém a je nereformovatelný. Že je to totalitní systém, který vraždil ty, kteří nesouzněli s vládní komunistickou ideologií a nedával lidem, žijícím v daném totalitním systému, žádné svobody. Pouze povinnosti a všudypřítomný strach. O svou rodinu, o sebe, o své přátele.
Že byť je demokracie nedokonalá, neb i člověk je nedokonalý a může podlehnout různým svodům, je to jediný slušný a možný společenský řád, kde jsou osobní svobody občanů zaručeny. Ústavou a systémem právních záruk, kdy občané, pokud jsou moudří, si dobře zvolí své zástupce do volených orgánů parlamentní demokracie. Anebo, a je to jejich vůle daná demokratickým zřízením si nezvolí dobře, ale náprava je vždy možná. Příštími řádnými či mimořádnými volbami.
Pokud ovšem nepřijde, tak jak to z historie známe, „obroditel“ a populistickými řečmi nezmanipuluje netušící většinu k obrazu svému. A zde svoboda končí a nastává druh totality.
Velmi špatně se vysvětluje ona touha po svobodě těm, kteří se narodili těsně před rokem 1989 a po něm a nebyli vedeni k úctě k tradičním konzervativním hodnotám.
Z mého pohledu je připomenutí 21. srpna 1968 a sedmi dnů, které následovaly, čím dál více aktuální. Z pohledu těch, kteří onu dobu nezažili – a to tak bývá – to může být výročí nějaké vojenské operace. Na papíře to tak vypadá. Ale pro životy mnohých rodin a části společnosti, kdy po stalinistických padesátých letech přišlo uvolnění, znamenala šedesátá léta naději na možný konec komunistických represí, otevření železné klece. Klece, ve které žili naši rodiče, prarodiče a my, jejich děti či vnuci.
A mělo by také zaznít, že demokracie není něco automatického, do čeho se jedinec narodí a tak to navždy zůstane. Že velmi rychle se ona demokracie ztrácí, může se změnit v totalitu, ač zpočátku skrytou, postupně upevňovanou například cílenou nepřehlednou řadou novel stávajícího právního řádu, které omotají občana tak, že najednou zjistí, že není vůbec, ale vůbec svobodný. Že žije v neproniknutelné pavučině příkazů, zákazů, podpořených zesílenými pravomocemi moci výkonné. Vznikem nových, nevinně vypadajících státních orgánů a organizací najednou občan zjistí, že je opět svázán a nesvoboden.
Postupná změna pořádků se pak stane otevřená, kdy onen dobromyslně vypadající jedinec, hřímající jak vše koná pro dobro občana a odstraňuje nešvary předchozích vlád, pak za pomoci svých věrných a vlastnictvím PR nástrojů většinového občana zmate tak, že dlouho nevnímá, že je předmětem ovládání a nesvoboden. Stav, ze kterého je velmi těžké uniknout.
Ale stále je to ještě demokracie, ovšem s jinými parametry. Nicméně tak, jak si Čechů i jejich historicky projevené statečnosti vážím, mám obavu, že jsme v rozhodujících okamžicích nepoučitelní.
Komu by ta slova měla především patřit? Mladé generaci, pro niž to může být jen pár stránek v učebnici dějepisu a příliš se o to nezajímá, nebo těm, kteří si vpád pěti armád Varšavské smlouvy z dětství a mládí pamatují?
Částečně už jsem na to odpověděla. Víte, pro mě, která si 21. srpen 1968 prožila jako teenager, to byl pocit počátku další války vedené tehdejším SSSR. Války proti osobním svobodám, proti možným změnám, které jsme i my mladí vnímali, najednou se mohla hrát „západní“ hudba, mohli jsme číst do té doby zakázané knihy, mohli jsme chodit na koncerty, bylo to něco, co dnešní mladí lidí vnímají automaticky. Mohlo se i vycestovat na Západ.
Zcela chápu pocity dnešní generace, že vnímají historická data jako letopočet něčeho, co bylo a co se jich netýká. Nicméně – já a můj muž jsme vychovali své děti, které si část života prožily v době již uvolněné normalizace v úctě ke konzervativním hodnotám. A jako prarodiče tak činíme rovněž. Proč?
Protože jsme prožívali jako mladí lidé Pražské jaro s nadějí, že totalitní klec bude zbořena. Byť dnes vím, že ony naděje nebyly realizovatelné. A pak přijely ruské tanky, my běhali po Václaváku ve snaze zvrátit vývoj, který byl plně v režii sovětského vedení, kolem nás střelba, první mrtví, ruští vojáci, tanky, zbraně. Pak jsme pochopili, že je to stejná okupace jako v roce 1938, jen místo Němců přijela vojska tehdejší Varšavské smlouvy a vývoj dál byl nezvratný.
A přišla normalizace a najednou byl zpět všudypřítomný strach, vyhazování lidí z práce, zavírání. Pamatuji si na všudypřítomné tanky, ve Stromovce se váleli ruští vojáci se samopaly, v místech, kam jsme si chodily jako děti hrát a kde jsme prožívali první lásky... Tehdy jsem měla poprvé, jako mladá, nezralá holka pocit neuvěřitelného hnusu a nenávisti vůči okupantům. Prožívala jsem to, co prožívali moji prarodiče a rodiče v době německé okupace.
A zde se dostávám k podstatě otázky. Bez roku 1938 by nebyl rok 1945, který hbitě využil Gottwald a v čele KSČ umně vymýval mozky všem, kteří zcela logicky byli rádi, že skončila válka a německá okupace. Rok 1948 byl pro nás hodnotová tragédie, bez roku 1948 by nebyl 21. srpen 1968 a následně by nebyl 17. listopad 1989.
A tato historická kontinuita by se měla neustále sdělovat napříč generačním spektrem. Mám stále sílící pocit, či spíše jistotu, že někteří, co prožili část svého života za komunistické totality, zapomněli a vychovávají své děti v duchu tohoto zapomnění. Považuji to za něco neuvěřitelného, co se nám v nečekané chvíli může neblaze vrátit.
Považujete za dostatečné, jak se k tomuto tragickému výročí staví a jak se k němu vyjadřuje politická reprezentace?
Tak od KSČM nemůžeme očekávat objektivní hodnocení situace. Stačí si vyslechnout názory její poslankyně a zastupitelky hlavního města Prahy Marty Semelové například k vraždě JUDr. Milady Horákové. Ostatní politická reprezentace – no když jsem si přečetla názor pana Humla k holocaustu, doufám, že jde o ojedinělý exces.
Ale z mého pohledu, pravice, míněno konzervativní pravice, si velmi dobře uvědomuje kontinuitu historie a její význam pro náš stát a věnuje se těmto výročím velmi zodpovědně a intenzivně.
Spíše bych ráda viděla změnu ve výuce novodobé historie. Jsou samozřejmě osvícení „dějepisáři“, kteří své děti při výuce historie vedou k správnému poznání a analýze naší novodobé historie. Pár takovýchto skvělých lidí znám z akcí, které náš spolek Publicum commodum léta pořádá, zejména pro mladou generaci. A z toho mám dobrý pocit, děti reagují neuvěřitelně a se zájmem.
Jo, roste dobrá generace… Ale je potřeba je vést tak, jak nás vedli tehdy naši rodiče či náš vlastní zájem o skutečné poznání historické pravdy. Napomáhali nám i tehdy osvícení pedagogové, kteří ovšem riskovali velmi mnoho. Ale i tehdy byli a nebáli se.
Psali jsme:
Jak bychom se měli dívat na období 1968 až 1989 v naší společnosti?
Jako na období zmaru, ale na druhé straně na období vzrůstajícího, alespoň u části občanů, vzdoru proti okupantům, totalitě, proti těm, kteří z našeho pohledu okupaci zavinili.
Já měla to štěstí, že jsem se pohybovala téměř výhradně mezi lidmi, kteří komunismus nenáviděli a proto opakovaně a s radostí se dívám na kultovní film Pelíšky. Samozřejmě se mi vrací ona hrůza tehdejšího života. „Dávám komunistům rok“, tak nějak to u nás bylo, neztráceli jsme naději, že to přece nemůže trvat dlouho. Komunisté nám dovolili více nadávat v hospodách, což jsme tehdy samozřejmě netušili, byly to naše oázy a těšení se na další společný mejdan těch, kteří myslí podobně. Pořádali jsme různé tematické večírky, setkání, společenské akce, plesy z dnešního pohledu spolkové.
Přežívali jsme mnohdy i radostně, než se otevřely po listopadu 1989 svazky ÚSTR a my zjistili, kolik bylo mezi námi udavačů a agentů a že komunisté nás měli absolutně zmapované a vyhodnocovali nás jako jedince podle toho, kam až jsme zašli, tedy co kdo na nás nahlásil svému řídícímu orgánu. S udavačskou sítí tehdejší doby normalizace jsem se nesmířila dodnes a s mnoha lidmi se nechci již nikdy potkat. Pokud tomu tak je, přejdu na druhou stranu ulice anebo odejdu z místnosti. Neodpustitelné pro dnešek je – a o to více je to pro mě tragické zjištění – kolik bývalých agentů, spolupracovníků StB se mezi námi opět pohybuje a dostává se až do nejvyšších pater politiky a státní správy. Jaký ti lidé, kterých se to týká, mají vlastní morální kredit a sebereflexi? Na tuto otázku nechť si odpoví každý sám včetně těch, kterých se to týká.
Český bloger Petr Michalů, který požádal letos na jaře o politický azyl v Ruské federaci, tvrdí, že obyčejní Češi mají Rusko rádi. Ovšem oficiálně máme být nepřáteli. Vadí mu, že NATO o Rusku mluví jako o hrozbě pro celý civilizovaný svět, přitom Rusko tento svět zachránilo od Hitlera. Také to, že českým dětem cpou do hlavy, že nás osvobodili Američané. A rozčiluje ho to, že Turecko je údajně náš odvěký spojenec a slovanské Rusko náš nepřítel. Co se dá k těm jeho výtkám říci?
Nemohu a nechci se k takovéto osobě vyjadřovat. Ten, kdo dnes utíká z demokratické společnosti, a to doufám, ještě jsme, před „vlastizrádnou“ vládou a žádá o azyl v Rusku je pod prahem mého vnímání. Pokud takovýchto osob nezačne být většina, nemá smysl se jím zabývat. Ale v každém případě tento proud nelze podceňovat. Svět je v pohybu. Proruský aktivismus je z mého pohledu pro zemi ve střední Evropě nenormální.
Když už byla řeč o Ruské federaci jako nepříteli, máme i teď, po téměř půlstoletí od srpnových událostí, vnímat Rusko jako hrozbu pro naši zemi, a v čem?
Traduje se výrok, že kam vstoupila noha ruského vojáka, který tam, kam vstoupil, prolil krev, tak toto území zůstává navždy oblastí zájmu Ruska. Nicméně, krize v Evropě se prohlubuje, my musíme mít jasno, kam jdeme, co chceme, jak zajistíme jako součást EU pro nás silnou pozici, včetně vnější i vnitřní bezpečnosti a musíme si rovněž ujasnit svůj postoj k Rusku a k Putinovi.
Ale jako politik s nezlomným přesvědčením, že jsme součást Západu – ostatně jsem součástí pravicové strany, pro níž je zcela přirozené, že jsme vždy byli a jsme součástí „Západu“ –, tak vím, že si musíme svůj vztah k Rusku ujasnit, vydefinovat svoje zájmy, „vykolíkovat“ prostor ke spolupráci. A to vše je velmi složitý a dlouhodobý proces, vyžadující profesionální a zkušené politiky v oblasti zahraničních vztahů, kteří umějí dokonale své „řemeslo“, a ne vyjednávající slabé a kývající jedince. Takovéto jednání se naší zemi již mnohokrát vymstilo.
Občas zaznívají hlasy, že ruský prezident Putin je záměrně démonizován, a rovněž takové, že nás Rusko může v případě potřeby ochránit. Co si o takových názorech myslíte?
Myslím, že pan Putin dělá vše pro to, aby tuto tzv. démonizaci ještě posílil. Je tomu „vyučen“. A ne, nemyslím si, že nás může Rusko v případě potřeby ochránit.
Ing. Miloš Zeman
Některé nevládní organizace tvrdí, že prezident Miloš Zeman je schopen nás vytrhnout z Evropské unie a převést do náruče Ruska, a proto budou důležité příští prezidentské volby v roce 2018. Je to reálné, nebo jde spíše o kampaň proti nynější hlavě státu?
K nevládním organizacím mám zcela vyhraněný vztah, ale to by bylo na jiný rozhovor. Já sama jsem nebyla pro přímou volbu prezidenta, vnímala jsem ale, že tento post, který je svým charakterem spíše protokolární ve svých pravomocích, může být schopným manipulátorem v rámci těchto pravomocí PR zneužit – což rovněž platí i o ostatních subjektech, v tomto případě i o některých nevládních organizacích – ke svým subjektivním cílům. Prezident Miloš Zeman je pro mnohé i oblíbeným terčem, jehož prostřednictvím lze vrtěti psem.
Je naše členství v Evropské unii a NATO logicky i historicky odůvodněným zařazením České republiky v rámci euroatlantického prostoru a civilizace, s nímž není proč polemizovat?
Naše členství v Evropské unii, a zejména v NATO, je dle mého názoru naprosto odůvodněným zařazením České republiky v rámci euroatlantického prostoru a civilizace.
Jiná věc je, že současný vývoj EU je poněkud rozporuplný. Stále platí, že – řekněme terminologicky – Západ musí být pro všechny, kteří se k němu počítají, tedy i pro Českou republiku, naprosto bezpečnou zónou svobody a demokracie.
Ale země, které do této zóny patří, musí držet spolu, musí být dostatečně společně silné a bojovat společně proti všemu, co by tuto bezpečnou zónu svobody a demokracie chtělo nebo mohlo narušit. A dnes si nejsem úplně jistá, zda vedoucí představitelé EU takto tuto podobu Evropské unie úplně chápou.
| Jaroslava Janderová je právnička se specializací mimo jiné na právní pomoc účastníkům II. a III. odboje – náprava křivd způsobených komunistickým totalitním režimem, právní péče o účastníky II. odboje. Je předsedkyní Oblastního sdružení ODS Praha 1 a zastupitelkou hlavního města Prahy. Angažuje se v narovnávání křivd způsobených totalitním režimem účastníkům II. a III. odboje, je místopředsedkyní občanského sdružení Publicum commodum, zabývajícím se obdobím II. a III. odboje, je spolumajitelkou Jazzbluesového klubu Ungelt. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
