Výročí 21. srpna si lidé na mnoha místech země připomenou pietními akcemi. Co by mělo, a to nejen na nich, v souvislosti s událostmi roku 1968 především zaznít?

Především a zejména pro ty, kteří buď z naivity anebo ze své podstaty myšlení tvrdí, že před 17. listopadem 1989 bylo líp, zdůrazňovat, že komunismus je totalitní systém a je nereformovatelný. Že je to totalitní systém, který vraždil ty, kteří nesouzněli s vládní komunistickou ideologií a nedával lidem, žijícím v daném totalitním systému, žádné svobody.  Pouze povinnosti a všudypřítomný strach. O svou rodinu, o sebe, o své přátele.

Že byť je demokracie nedokonalá, neb i člověk je nedokonalý a může podlehnout různým svodům, je to jediný slušný a možný společenský řád, kde jsou osobní svobody občanů zaručeny. Ústavou a systémem právních záruk, kdy občané, pokud jsou moudří, si dobře zvolí své zástupce do volených orgánů parlamentní demokracie. Anebo, a je to jejich vůle daná demokratickým zřízením si nezvolí dobře, ale náprava je vždy možná. Příštími řádnými či mimořádnými volbami.

Pokud ovšem nepřijde, tak jak to z historie známe, „obroditel“ a populistickými řečmi nezmanipuluje netušící většinu k obrazu svému. A zde svoboda končí a nastává druh totality.

Velmi špatně se vysvětluje ona touha po svobodě těm, kteří se narodili těsně před rokem 1989 a po něm a nebyli vedeni k úctě k tradičním konzervativním hodnotám.

Z mého pohledu je připomenutí 21. srpna 1968 a sedmi dnů, které následovaly, čím dál více aktuální. Z pohledu těch, kteří onu dobu nezažili – a to tak bývá – to může být výročí nějaké vojenské operace. Na papíře to tak vypadá. Ale pro životy mnohých rodin a části společnosti, kdy po stalinistických padesátých letech přišlo uvolnění, znamenala šedesátá léta naději na možný konec komunistických represí, otevření železné klece. Klece, ve které žili naši rodiče, prarodiče a my, jejich děti či vnuci.