Volili byste Jaroslava Kuberu v prezidentské volbě?Anketa
Vy jste v našem rozhovoru řekl: „Nedávno se mě kdosi snažil přesvědčit, proč bychom se měli snažit, když 75 procent našeho vývozu realizujeme do zemí EU. Zapomněl však dodat, že minimálně polovina tohoto zboží jsou takzvané kompletační reexporty, které poté generální dodavatel z EU vyveze do země konečného uživatele. Jeho obchodní marže je, samozřejmě, mnohem vyšší, než si může dovolit na zboží nasadit český dodavatel. Potom se divíme, že naši zaměstnanci mají tak nízké platy, že jsou v Evropě pokutováni za nekalou soutěž.“ Kde jste vzal to číslo, že jde asi o polovinu?
Bohužel, české oficiální statistiky jsou nastaveny právě tak, aby byly v tomto směru neprůkazné. Na rozdíl od mnoha vyspělých zemí totiž nesledujeme náš výrobek až do země konečného zákazníka, ale pouze do země vývozu. Pro nás tedy český výrobek končí v Evropské unii, kde je zařazen do investičního nebo technologického celku, dodávaného zahraničním kompletátorem (generálním dodavatelem) zákazníkovi mimo Evropskou unii. Jedná se tedy o tzv. kompletační reexport a neměl by být potom vykazován jako „Export do EU“.
Jak bylo tedy řečeno, přesná čísla sice neexistují, ale existují kvalifikované odhady podílu našich výrobků na vývozu mimo EU prostřednictvím subjektu jiné členské země. Tyto odhady vycházejí především z takzvaných zrcadlových statistik, kde se například český export do Číny liší dlouhodobě od vykazovaného čínského importu českých výrobků (Čína totiž zkoumá původ některých výrobků) řádově až o desítky procent. Prostřednictvím takzvané klasifikace CPA (Classification of Product by Activity) lze potom dopočítat pravděpodobný podíl dalšího vývozu zboží, dovezeného do některých zemí EU, do třetích zemí mimo Unii. V konkrétní bilanci zemí V4 k Německu bylo touto metodou poměrně přesně dopočítáno, že 55 procent našeho exportu do Německa je následně reexportováno německými společnostmi mimo EU.
Proto také ta podrážděná reakce Německa na naše přímé ekonomické vztahy s Čínou, proto ta usilovná snaha pana ministra Hermana, aby sílící česko-čínské vztahy co nejvíce poškodil.
A lze něco dělat s tím, abychom nebyli tolik závislí na exportu do EU? Je šance, že se dostaneme zpět například na naše „staré trhy“ z dob komunismu? Co byste tedy navrhoval jako pozitivní opatření pro náš zahraniční obchod?
Začněme tím primárním, tedy vzděláním. V době, kdy naše univerzity chrlí stovky a tisíce absolventů ve zbytečných oborech, jako jsou genderová či jiná sociální studia, nám citelně chybí především absolventi technických oborů, kteří by měli být tahounem vědy, výzkumu a jejich aplikace v praxi. Chybí nám citlivě i absolventi kdysi hrdých oborů, zaměřených na jazyk, kulturu a reálie cílových teritorií. Orientalistika, zejména arabistika, která byla kdysi vlajkovou lodí československých a českých teritoriálních a regionálních studií, skomírají na úbytě.
To, co platí o vysokém školství, které má připravovat špičkové inženýry, obchodníky, ekonomy a diplomaty, platí dvojnásob o odborném školství a o učebních oborech. Hromadné rušení učňovských středisek, zejména v oblastech oborů s vysokou přidanou hodnotou, například v leteckém průmyslu, je prvním krokem k oborovému zaostávání. Pokud nebudeme mít dělníky a techniky schopné dokonalého obrobení kvalitního materiálu a pečlivého sestavení jednotlivých souborů, nebudeme schopni, přes sebevětší snahu projektantů či obchodníků, úspěšně prodat takový výsledný produkt.
Po vysoké škole musí nutně následovat také zaškolení v oboru. Typickým schématem realizace investičních celků byly tandemy, kde na jedné straně stála projekční organizace a dodavatelský závod, které koordinovaly projekční činnost, výrobu, dodávky a montáž a na druhé straně podnik zahraničního obchodu, který odpovídal za vztahy vůči zahraničnímu zákazníkovi, smluvní, obchodní a finanční záležitosti. Na této ose probíhalo též praktické doškolování absolventů vysokých škol, především ve věcech konkrétní znalosti komodity (jak se kdysi říkalo „detailního zbožíznalství“), včetně jejích technických a technologických parametrů, a také z hlediska obchodních reálií daného oboru v cílovém teritoriu.
Dnes na takové detaily, jakými je zaškolení nových pracovníků, nikdo nemá čas – podnikatelský subjekt chce hotového člověka nebo ho nanejvýš naučí úzkou komoditní nebo oborovou výseč bez návazností a širších souvislostí. V takovém prostředí nemohou vyrůst (až na čestné výjimky) obchodní virtuózové, ani nemůže vzniknout skvělý obchodní či realizační tým. A opět zde platí totéž pro zaškolení dělnických profesí a techniků. Skutečný odborník může vyrůst pouze pod vedením zkušených a zručných předchůdců, kteří jej naučí vše, co je potřeba v praktickém uplatnění nabytých schopností.
Plánování dalších směrů rozvoje domácího průmyslu a na něj navázaného zahraničního obchodu je nutné z hlediska budoucího směrování vědy, výzkumu a technologických programů. Ty musejí nutně vycházet z toho, co hodláme do budoucna vyrábět a prodávat, a nikoli pouze z toho, na co přistane jakýsi grant z Evropské unie. Ta může mít totiž často naprosto opačné záměry, než mají domácí výrobci a vývozci. Důsledná ochrana průmyslového vlastnictví a vynálezů proti jejich vývozům a jejich lehkomyslnému postupování zahraničním, zejména asijským výrobcům, se přitom musí stát normou. Nechceme se přece zbavit toho jediného, co nás ještě činí ve světě zajímavým, to znamená technologického náskoku, zejména v oblasti použití nových materiálů. Tolik krátce k roli vědy a výzkumu.
Psali jsme:
A co udělat pro to, aby se z České republiky vyvážely investiční celky?
Jak jsem již řekl, k realizaci velkých investičních celků je potřeba spojení všech potřebných domácích společností s technologickým garantem, který zaručí zahraničnímu zákazníkovi výkonové parametry investičního celku. To je dnes asi naší největší bolestí, neboť dodavatelé jednotlivých technologických uzlů jsou připraveni dodat vám stroje nebo i technologické soubory, ale nikdo z nich není schopen ani ochoten garantovat celkové výkonové hodnoty. Zrušení velkých takzvaně výrobně-hospodářských jednotek, které takové garance za soubor několika svých projekčních a výrobních závodů zpravidla přejímaly, se tedy ukázalo jako nesmyslné a ve svém důsledku škodlivé. Tolik snad ke korporátní úrovni. Nikdo nechce návrat socialismu a plánovaného hospodářství, ale občas by trochu koordinace jednotlivým projekčním výrobním závodům pomohlo.
K realizaci zahraničního obchodu velkých celků či velkého objemu patří jistě i stránka politická, kdy státní správa nejenom pomáhá podnikatelským subjektům „otevírat dveře“ a propagovat jejich výrobky, ale umí se i rozhodně postavit proti svévolnému ničení našich trhů konkurenčními firmami a státy. Postup těchto konkurenčních zemí, které dnes v mnoha případech nazýváme našimi „aliančními spojenci“ či „unijními partnery“, je jednoduchý. V prostředí, které jim není politicky nakloněno, vyvolají napětí a lokální rozmíšky, které potom s pomocí velkých mediálních společností prohlásí za „občanské bouře“ a prostřednictvím mezinárodních a regionálních organizací potom uplatní proti těmto zemím sankce, či rovnou otevřeně vojensky intervenují. To vše s cílem dosáhnout změnu režimu, který jim nebyl nakloněn, jeho nahrazení lidmi, které si dopředu zavážou tak, aby napříště velké zakázky dostávaly jejich podnikatelské subjekty.
Můžete uvést příklady?
Klasickým příkladem takové „změny režimu“ v náš neprospěch byl slavný ukrajinský „Majdan“, před jehož vypuknutím se české společnosti na Ukrajině běžně ucházely o velké zakázky. Dnes se marně rozhlížejí po spálené zemi, kterou vyrabovaly postupně Spojené státy, silné evropské země a – když došly peníze – mezinárodní finanční instituce. Pokud naši konkurenti neuspějí se změnou režimu, přistoupí k ekonomické likvidaci dané země formou sankcí a prodlužováním vnitřních nepokojů.
Nic snad nemůže sloužit jako lepší příklad než Sýrie, která se odmítla podrobit diktátu euroatlantických politiků a s nimi spřátelených orientálních despotů, za což dodnes platí krvavou daň. Náš tradiční zákazník sice přežil, ale ekonomicky je tak oslaben, že využít našeho obchodně-politického potenciálu půjde jen velmi těžko. Zejména proto, že nemáme potřebné nástroje financování.
Nemáme?
Zdroje finančních prostředků v domácích finančních ústavech, které je možno použít k podpoře domácích výrobců a vývozců, jsou dalším pilířem zahraničního obchodu. Privatizace velkých českých bank byla sice ve své době významným ekonomickým počinem, avšak za situace, kdy obchodní a úvěrovou politiku hlavních čtyř bankovních ústavů v zemi určují rakouská, francouzská, belgická a italská matka, nelze očekávat podporu českých národních zájmů. Vytvoření silného, skutečně českého bankovního ústavu je proto další nezbytnou nutností pro návrat k realizaci velkých projektů, investičních celků, ale i k podpoře masivního vývozu produktů domácího průmyslu.
Psali jsme:
Kdybychom shrnuli vámi navrhovaná opatření...
Tato osa není vůbec otázkou nějakého „návratu k systému státem řízenému zahraničnímu obchodu v podmínkách plánovaného hospodářství“, ale zahrnuje jistě i kroky, které se bez aktivního zapojení státní správy kupředu nepohnou. Ve všech těchto navrhovaných krocích se totiž jistě jedná o případy, které lze nejlépe řešit právě partnerstvím státní správy a podnikatelských subjektů (jakési PPP prostředí). Nelze přece čekat, že stát bude například zakládat odborná učňovská střediska, která musí existovat při jednotlivých společnostech, ale musí k jejich vzniku přispět vytvořením žádoucích podmínek a jistě musí financovat i základní technickou výchovu a školství, aby se vytvořila jakási líheň budoucích dělnických a technických profesí. Je to tedy osa: vzdělání – zaškolení – koordinace vědy, výzkumu a technologií – podpora vzniku silných korporací – politická podpora – podpora vzniku financujících institucí.
Nemělo by ani zapadnout, že Trump vyhlásil program omezení globálního obchodu, přihlásil se k ochranářským opatřením a chce chránit americký trh a americká pracovní místa… Jde o to, že je potřeba chránit především vlastní podnikatele a zaměstnavatele, že je nutno chránit pracovní místa pro domácí zaměstnance, že je nutno bránit nekontrolovanému odlivu kapitálu, který oslabuje národní ekonomiku, kupní sílu obyvatel i prosperitu, že je potřeba chránit některá odvětví před konkurencí jiných ekonomických mocností a nadnárodních společností... Globalizace končí, v zahraničí se o tom mluví již řadu měsíců, trhy se začínají chránit, není možné, aby na to USA a Evropa nereagovaly,“ napsal předseda ODS Petr Fiala. Co si o tom myslíte? A kdybychom chránili vlastní trh, nehrozila by reciproční opatření, která by poškodila náš export?
Tyto výše uvedené kroky jsou však téměř nemyslitelné v současném ekonomickém prostředí Evropské unie, zatížené idiotskými požadavky na dodržení konkurenčního prostředí a na zákaz podpory vybraných podnikatelských subjektů národním státem nebo zákazem opatření na ochranu domácích výrobců. Ve velkých evropských zemích jsou totiž tyto zásady uplatňovány pouze formálně. V praktickém životě jsou jejich prováděcí předpisy nastaveny tak, aby vždy zvýhodnily domácího výrobce proti zahraniční konkurenci, a podpora státu velkým průmyslovým korporacím (ať už politická, nebo nepřímo i ekonomická) jsou na denním pořádku. Cestou je jistě podstatná reforma unijních předpisů, zejména v oblasti rozšíření kompetencí národních států oproti podstatné redukci kompetencí unijních orgánů.
Bez takové reformy totiž ona obávaná dvou nebo i trojrychlostní Unie nepochybně vznikne (ona de facto již existuje). Na jedné straně stojí dominantní státy západní a severní Evropy, které diktují a regulují ty ostatní, až se práší za kočárem. Na druhé straně stojí zadlužené, poněkud méně výkonné státy jižní Evropy a třetí jsme právě my, noví členové ze střední, východní a jihovýchodní Evropy, kteří si dobrovolně nechali zničit výrobní i finanční základnu a stali se zdrojem levných komponentů, levné pracovní síly a odbytištěm výrobků druhé jakosti. Pokud nám takováto nedůstojná role nevadí, budeme ještě za svého života sledovat, jak se z našich dětí stávají otroci.
Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
