Stalo se v posledním půl roce bohužel už téměř tradicí věnovat první otázku problémům spojeným s epidemií koronaviru. Vás jsem se na to ale zatím neptal. Jaký je tedy váš osobní názor a pohled na celé to koronavirové hemžení?
Víte, v životě jsou věci, kterým se můžeme vyhnout, a potom ty, které nás neminou. Covid-19, skloňovaný ve všech pádech, se bohužel stal jednou z nich. Stejně tak by to ale mohl být kterýkoliv z patnácti nejfrekventovanějších virů. Otázka zní, proč zrovna covid-19, jehož aktuální smrtnost je kolem 1,17 %. Odpověď hledejme v širších souvislostech, tedy především v tom, komu celá kampaň slouží, jaké jsou skutečné motivace a cíle drakonických opatření.
A co posunout ty širší souvislosti zpátky do historie. Nalezneme tam podobný příklad?
Když se objevila v roce 1917 španělská chřipka na bojištích 1. světové války, zemřelo na ni během několika následujících let na 100 mil. lidí. V porovnání s počtem obětí Velké války je to opravdu velké číslo. Pokud bychom zabrousili ještě hlouběji do historie, např. k epidemii dýmějového moru, jehož smrtnost se blížila 100 %, musíme konstatovat, že nemoc si tenkrát (ve 14. století) pozornost sama vynutila. V Evropě přišel o život téměř každý druhý obyvatel.
I když by se mohla nabídnout možnost srovnání s dnešním covidem-19, komparace by to byla ve skutečnosti dost nesmyslná. Především proto, že covid-19 znaky pandemie číselně prostě nenese: Nezvedl se počet úmrtí za měsíc ani za půl roku. Tím neříkám, že na tuto chorobu člověk nemůže zemřít. Jistě, ale stejně tak jako na jiné viry a bakterie nebo třeba na rakovinu. Pokud budeme uvažovat obecným směrem, může vás ze světa třeba sprovodit automobil, jenž vás smete na ulici, nebo se můžete utopit v zahradním bazénu.
Pokud se zaměříme na bazén, tedy abychom se v něm neutopili – budeme jej buď muset oplotit, nebo raději nenapouštět vodou. Případně jej pro jistotu vůbec nekupovat. Nejlepším řešením by podle mého názoru bylo, naučit se v něm plavat. Jsme u podstaty věci a tou je strach. Stačí obratně vytrhnout nemoc z kontextu a máme problém na světě. Věta ministra říšské propagandy Josefa Goebbelse o tom, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, nenalezne v dnešní situaci lepšího uplatnění. To je i případ covidu-19, tedy choroby vytržené z kontextu.
Hodně se diskutuje o tom, zda a nakolik úspěšně a operativně si v boji s koronavirem počínala vláda v čele s Andrejem Babišem. Jaký je váš názor?
Naše současná vláda si vede, jako bychom byli jen houf nesvéprávných dětí. Jakoby občan byl pouze poslušným příjemcem často nesmyslných a vzájemně si protiřečících nařízení a zákazů. Co je frustrující pro člověka zvyklého na relativní nezávislost? Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že budeme nosit ve městech roušky a nebudeme moci vycházet z domu, nejspíš bych se mu vysmál. Také bych nevěřil, že by bylo možné zastavit ekonomiku.
Ani si nechci představovat, že bychom jako stát čelili např. reálné vojenské hrozbě. Asi bychom se také bránili pomocí roušek.
Ta vytvořená hrozba byla obratně přenesená na bedra naší kolektivní zodpovědnosti. Jako autor Habermannova mlýna bych si přitom myslel, že něco jako kolektivní vina nebo kolektivní zodpovědnost dnes již neexistuje, tedy že jenom konkrétní osoby jsou zodpovědné za konkrétní činy. Chyba lávky.
Když mi v roce 2007 závažně onemocněli rodiče, nikdo na ulicích roušky nenosil a z domu každý vycházel, jak se mu zachtělo. Nikoho, s výjimkou těch nejbližších, nezajímal tento konkrétní problém. Je naprosto přirozené, že se o rodiče starají v nemoci jejich děti. Tuto odpovědnost ale nelze přenášet na souseda nebo obecně na společnost.
V běhu pozemských věcí se člověk nejen rodí, ale i umírá. Slovo žít by bez antonyma postrádalo význam. Proto by lídři společnosti, obzvláště v „těžkých“ dobách, měli vážit slova, spíš než hrozit, utěšovat. Spíš než vykreslovat „drtivé“ dopady, mít konstruktivní vizi a hlavně – konzistentní postoj.
Nelogická a často protichůdná opatření, chaotické výroky vládních činitelů, z nichž mnozí ani svá vlastní rozhodnutí sami nedodržují, nejsou již ani k pláči. Ministr vnitra, jenž nosí někdy červenou, jindy zase modrou mikinu, si myslí, že to jednoduše stačí. Forma není to samé, co obsah. Místo, aby „nás“ pan ministr ochraňoval v krizi, jak sliboval na plakátu před krajskými volbami, děsí se mrtvol na ulicích a ještě o tom veřejně vypráví. Premiér Andrej Babiš zase říká, že si za druhou vlnu covidu mohou Češi sami. V jistém ohledu má pravdu, neboť od nepaměti platí, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Víte, spravovat stát, to není žádná legrace!
A jakou roli v celém tom procesu hrají média?
Média zpravidla nebo alespoň ve své většině samozřejmě baží po senzacích – ostatně jako všude ve světě – takže se chytají každé „šikovné“ možnosti, jak člověka ještě více ohromit, ani smrt v přímém přenosu již nestačí. Do toho vlétne pan Flegr se svými mrazáky a máme problém, dokonce na pokračování. Profesor, jehož nikdo z řad veřejnosti před „pandemií“ neznal, povstal na soumraku dějin jako Fénix z popela. Zřejmě se drží hesla: Buď se zviditelním teď, anebo už nikdy. Svými nešťastnými výroky přilévá jen olej do ohně nejistoty a strachu. Myslím, že by za své excesy v médiích měl dostat na „Staromáku“ pětadvacet, z tohoto čísla bych ani pod nátlakem neslevil.
Politik i vědec by měl opravdu vážit slova. Někdy stačí náznak a burzy se hroutí, a což teprve člověk…
Co změní a co přinese doba postcovidová?
Myslím, že covid hned tak neskončí, mluvím analogicky, tedy spíš o pandemii moci, umělém zadlužování se na úkor příštích generací a souvisejícím byznysu. Nechci být ale negativní, proto, myslím, že budeme chodit víc na stranu než kupředu.
Určitě jste sledoval nedávné volby v USA – co říkáte na výsledek, kam budou USA nyní směřovat, máme se tím vůbec nějak rozrušovat?
Americký prezident bude vždy jednat v zájmu industriálních a bankovních elit, na tom se nic ani do budoucna nezmění. Volební systém USA je nejen zastaralý, ale tzv. korespondenční hlasy do něho vnášejí nepřesnosti, možnosti manipulace.
Výsledek – ten oficiální – známe. Jeden zásadní rozdíl ale jistě nastane – nový prezident Joe Biden bude nosit roušku...
Válečné zločiny v Kosovu a Albánii jsou opět na scéně, v těchto dnech přišla zpráva, že odstoupil lídr KLA (Kosovská osvobozenecká armáda) a současně kosovský prezident Hashim Thaci. Vaše kniha Návrat do Valbone, jež řešila záhadu tří ztracených studentů v roce 2001, se potažmo týká právě válečných zločinů spáchaných jednotkami KLA na území Albánie, kde tento gang obchodoval mj. i s lidskými orgány. Cítíte určitý pocit zadostiučinění, že došlo alespoň k nějaké nápravě?
Návrat do Valbone je skutečný příběh o případu tří ztracených studentů, po nichž se v roce 2001 slehla v severní Albánii země. Tři Češi, kteří se vydali poznávat nádherné, s příznačným názvem pojmenované, pohoří Prokletije, se dostali do rukou gangu – KLA. Tomuto uskupení, jež mělo na svědomí řadu válečných zločinů, veleli pánové Hashim Thaci a Ramuš Haradinaj, donedávná prezident a premiér Kosova. Oba byli v minulosti obžalováni haagským tribunálem za válečné zločiny. Obžalováni, očištěni atd. Ani teď si nemyslím, že „spadla klec“. Odstoupení z funkcí, byť prezidenta a premiéra, ještě nic neznamená. Ovšem jistou satisfakci cítím, ano.
Mají čeští politici stran této kauzy zmizelých českých studentů čisté ruce?
Myslím, že ne. Kosovští představitelé byli zcela oficiálně podporováni i ze strany českých politiků. Stačí si vzpomenout na vyhlášení Kosovské republiky v roce 2008 a její bryskní uznání tehdejší českou vládou. Na internetu dodnes koluje fotografie Karla Schwarzenberga s Hashimem Thatscim. Podání rukou, vzájemné úsměvy, možná jde ale jen o nemístnou koláž.
Stydím se za to, že Česká republika uznala nezávislost Kosova, jehož politici mají na rukou krev mj. i českých studentů. Byl jsem v kontaktu s vyšetřovatelem tohoto neuvěřitelného případu, také jsem na místě hovořil se svědky událostí. Zjistil jsem, kde se nacházejí doklady k případu. Na jeho oficiálním dořešení není ani dnes z české strany zájem. I proto jsem napsal, a nyní na podzim vychází, thriller Stíny Valbone, jenž volně navazuje na úvodní román o záhadném zmizení tří mladých Čechů.
Na závěr bych chtěl říci, že jak případ covidu-19, tak kauzy ztracených studentů mají společného jmenovatele, a tím je systém. Změna politika, byť v ministerském křesle, bohužel dnes již nic nevyřeší. Svět nejrůznějších protekcí, dotací spojených s kapitálem a provázaností politických struktur, pro naši společnost nejsou východiskem. Hledejme tedy nové cesty a nenechme se zastrašit.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
