V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí?

Vlastenectví je stejně „falešný konstrukt“ jako vlast. Co je dnes vlast? Rodiště? Bydliště? A co sousední okresy? A co je hranice? Mou vlastí bylo kdysi socialistické Československo. To mi ukradli, rozdělili a rozprodali. Nebo rozkradli. Už není socialistické, už není Československo. Česká koruna už není krytá ničím, tím méně zlatem a prací nás všech. Tahle země už není naše. Patří Volkswagenu, Siemensu, katolické církvi, Babišovu Agrofertu a dalším novým pánům. Kolik z ní patří vám? Budu dnes hájit vlast pro nové majitele? Proč? Budu „za vlast“ umírat? Proč? Jsem svobodný pán, a ne poddaný. Platím sice daně, ale to je cena za funkční služby státu či města, kde bydlím. Za vzdělání, které jsem dostal zdarma. Přestane-li ten stát nebo to město fungovat, přestanu já platit. To je dnešní, potržnělý obsah slova vlast. Je to místo, kde momentálně platím daně a fandím hokeji. Mně je fuk, jakou řečí mluví kněz v kostele, protože jsem ateista. Mně je fuk, čí občanský průkaz či pas mám, pokud mi zajišťuje cestovní pohodlí a konzulární servis.

Dnes už neznám slovo vlast a neznám už vůbec slovo národ. Nejsme národ. Jsme lidé platící vládě na určitém území daně a požadující od ní servis nutný k slušnému, pohodlnému životu. Má ale důchodce, který celý život poctivě pracoval, slušný život? Má sociální a zdravotní péči odpovídající kvality? Mně je jedno, zda peníze z daní bude přerozdělovat Brusel, Berlín, nebo Praha.