Minulý týden jsme si připomínali 70 let od „Vítězného února“. Vzpomínali jak komunisté, tak antikomunisté, referovala média atd. Podle Pavla Šafra si tehdy Čechoslováci komunistům na lopatu vlezli sami dobrovolně díky rovnostářství, závisti, xenofobii a chudobě většiny obyvatel. I dnes je prý společnost infikovaná bolševismem a tato infekce začíná na Hradě. Co k tomu říci? Je naše demokracie ohrožena jako v roce 1948?
Podle kosmopolitního elitáře Pavla Šafra bylo poválečné češství rovnostářství? Ano, bylo jedno, z které fronty jste přišel, jen když jste se vrátil. Ano, chudobná byla tři roky po válce většina střední i dělnické třídy. Lidé mnohdy přišli o všechno. Pokud ne na bojišti, tak při shánění jídla mimo lístkový trh, při bombardování měst, při neustálém stěhování. V tu chvíli, kdy máte jen peřinu a několik starých kusů oblečení, jste závislý na dobrodiní ostatních, stanete se rovnostářem. Ano, příslib parcelace znárodněných velkostatků a jejich rozdání vesnickým sedlákům, se kterým komunisté kandidovali a vyhrávali na vesnici, může takový spratek jako Šafr nazvat závistí. Nenávist k říšským Němcům či sudetským zrádcům, kteří volili v roce 39 Henleina a řvali Sieg Heil či Heim ins Reich, můžete nazvat xenofobií. Ano, ta nenávist k Němcům, Maďarům a všemožné válečné verbeži existovala. Stejně jako mrtví příbuzní nebo přátelé, zabiti na Pankráci, v Pečkárně, v Auschwitzu, Birkenau či v Terezíně. Já jsem dodnes militantní antifašista. A nestydím se za to. Nepodal bych si ruku s tím tlustým prasetem z Landsmanšaftu.
Únorová politika byla předurčena intrikami Košického „programu národní a demokratické revoluce“ jako politika dnes. Košický vládní program determinoval chování všech. Oni s ním souhlasili, oni ho podepsali, oni se podle něj chovali. Do 25. února 1948... A upřímně, poúnorové události mohly mít i jiný průběh, pokud by politické intriky nepřesáhly únosnou mez. Gottwald pouze využil možnosti, kterou mu jeho protivníci tehdy dali. A neměl pak slitování. Já nemám Gottwaldovi za zlé legální převzetí vlády 25. února 1948, byť to bylo mnohdy zastrašování a manipulování veřejným míněním, ale mám mu za zlé čistky v únoru 1951 – obvinění Rudolfa Slánského, Vladimíra Clementise, Gustáva Husáka…
V roce 1945 byl všemi relevantními politickými silami realizován program urychlené obnovy národního hospodářství. Všichni souhlasili s položením základů nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“ a všichni aktivně spolupracovali na cíli bezodkladně zajistit a pod národní správu převést majetek zrádců – „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“, s výjimkou německých a maďarských antifašistů. Na zkonfiskované půdě se měla uskutečnit pozemková reforma. Vláda prohlásila, že „požene s veškerou rozhodností před soud zrádce z řad bankovních, průmyslových a zemědělských magnátů“ a že je třeba „postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení“.
Proboha, 25. únor 1948 byl jen zcela demokratickým a ústavním pokračováním 5. dubna 1945.
Ne, náš systém takzvané demokracie ohrožen jako v roce 1948 není, i když má být odvolán ředitel GIBS. Ani tehdy v únoru 1948 nebyl, i když bylo odvoláno 8 obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti. Tehdy se systém změnil jen z demokracie elit na demokracii lidu. Většiny. Dnes se tak nestane. Že to byla demokracie poplatná poválečnému geopolitickému uspořádání, je věc druhá. Národní fronta také nebyla politickým kolbištěm, ale mocenským kartelem. Že po únoru Gottwald nerespektoval ústavní rámec liberální demokracie, bylo v geopolitických souvislostech nastupující studené války v Evropě marginální. Dnes je po volbách, které mnohým také otevřely oči. Voličům Drahoše i voličům „demokratických stran“. Osm trpaslíků je výsledek sobecké, záštiplné politiky, na kterou občané nejsou zvědaví. Nejsou zvědaví ani na účelové trestní stíhání předsedy vlády. Voliči věděli co je zač, a volili ho. Raději než ty „mravné svatoušky“. I když nikdo dnes nechce znárodňovat továrny, doly a velkostatky, touha po větším respektu vůči „obyčejnému občanovi“ zde je. A vítězové těchto či příštích voleb si ho vynutí.
Psali jsme:
SPD Tomia Okamury je kritizována pro výroky předsedy i poslance Roznera o táboře v Letech u Písku v době protektorátu. Rozner dokonce použil, byť na uzavřeném jednání, termín „neexistující pseudokoncentrák“.
Ten „pseudokoncentrák" nebyl „neexistující“. Existoval. Od německých koncentračních táborů se ale prudce lišil, jak dokázali historici z Historického ústavu Akademie věd, kteří na rozdíl od autorů placených ze sorosovských grantů nepodlehli procikánské propagandě. Doporučuji ke studiu dvě publikace: článek Ctibora Nečase „Strasti a útrapy v protektorátních cikánských táborech“ z roku 1996, tedy ještě před prvním výronem účelové procikánské propagandy, který nastal okolo bourání zdi v Matiční ulici. (In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C, Řada historická. roč. 45, č. C43, s. 145-165. ISSN: 0231-7710). A útlou, nenápadnou knihu „Historikové a kauza Lety“, vydanou Historickým ústavem AV ČR v nakladatelství Academia v roce 1999 (Nečas, Ctibor; Valenta, Jaroslav; Sládek, Oldřich, 40 s., příl., ISBN:80-200-0748-2) uprostřed mediální hysterie, obsahující i reflexi tehdejší mediální debaty o táboru v Letech očima historika. Ne publicisty, ne cikánského propagandisty, ne politika. Profesionálního historika.
Dle mnohých politiků i novinářů nemá Okamura co dělat na postu místopředsedy Poslanecké sněmovny.
No, málokterý zvolený politik má co dělat na postech nejvyšších, podle „mnohých politiků i novinářů“… Konec vtípků. Mnozí politici i novináři budou nuceni přijmout výsledky nezávislých, demokratických voleb podle demokratických, mezinárodně uznaných pravidel. Tečka.
Stejné hlasy tvrdí, že demokratickým zvolením Okamury a jeho hnutí demokracii ohrožujeme a legitimizují se rasistické, neonacistické a demagogické výroky. Jak to celé vnímáte?
Vnímám nesmírný strach posametových, třicet let etablovaných elit, které se bojí, že nástupem a vítězstvím lidmi zvolených protestních hnutí a stran přijdou o získanou moc rabovat tuhle zemi a oblbovat její občany. Vnímám děs a hrůzu z obecného, závazného referenda. O čemkoliv. Ještě větší hrůzu vnímám z pokusů o odvolatelnost politiků a jejich hmotnou i trestněprávní odpovědnost. To všechno je v Okamurově politickém programu a to všechno se má šanci převtělit do ústavních zákonů. Vnímám děs z probouzející se masy obyčejného, většinou chudého lidu, který nemá co ztratit, jen své okovy, řečeno s klasikem… A to je dobře. Politici se musí bát. I toho, že mohou viset…
Dovolím si prognózu: Od chvíle, kdy automatickým příslušenstvím mobilního telekomunikačního terminálu bude čtečka otisků prstů, bude trvat jedno či dvě volební období, než se zruší parlamentní systém a přejde se k plné přímé elektronické správě státu a obcí občany samotnými. To změní celý politický systém, ve kterém politické strany budou jen kolektivními think-tanky a agregátory rozhodovacích hlasů.
Psali jsme:
Komentátor Petr Honzejk tvrdí, že „pokud Česko podlehne blouznivcům prosazujícím czexit, bude to ekonomická a civilizační katastrofa“. S takovým názorem vůbec není sám. Referendum o „czexitu“ odmítá i hnutí ANO, podnikatelské svazy varují před krachem firem, propouštěním a zchudnutím země na desetiletí. Nebylo by lepší debaty o možném opuštění EU zastavit? Nepoškozuje to naši zemi v zahraničí a v Bruselu především?
Drzost a sprostota, s jakou jednají představitelé zemí takzvané staré Evropy (říkejme jí západní) s občany východní Evropy, je neomluvitelná a vyžaduje pár facek Schulzovi, Merkelové, ale i dalším politikům. Smůla je, že všichni jsou v EU. Idea demokratické nadnárodní Evropské unie byla občanům ukradena a reformována v protofašistický korporativistický nadstát, který si dovoluje uzurpovat víc moci, než jsou mu lidé ochotni dát. My v podstatě nechceme odcházet z Evropy. To ani dost dobře nejde. Jsme uprostřed kontinentu a nemáme kam odejít. My chceme jinou, lepší, demokratičtější, lidštější Evropu. Debata o exitu je vydíráním bruselských byrokratů stejně, jako debata o neplacení koncesionářských poplatků je vydíráním novinářů v České televizi, že svou práci mají dělat lépe a jinak. Ano, pokud zatvrzelost jedněch i druhých bude trvat dlouho, zničíme Českou televizi a zničíme nakonec i Evropskou unii. V obou případech to bude kolaterální škoda návratu moci do rukou většiny občanů. A pak stejně přistoupíme k nějaké formě vyšší integrace. Vytvoříme si jinou Evropskou unii.
Strach o osud naší země kvůli debatám o vystoupení má Magda Vášáryová s tím, že nám Slováci mohou poskytnout „nějaké návody“, aby se Češi zbavili iracionálního strachu. Není už minulostí slovenské vnímání Česka coby staršího bratra, když se i ohledně eura výrazně rozcházíme?
Herečka má hrát a ne žvanit o politice. My nemůžeme za to, že Praha je pro Prešov Západ. A Bratislava si musí své komplexy kus od Vídně léčit sama.
Novinářka Petra Procházková na stejné téma prohlásila, že nechce, aby o ní rozhodovali „nevzdělanci a tupci, ignoranti s fašistickými sklony a manipulovatelné mozkové trosky“. Jsou skutečně lidé dost informovaní, aby při možném referendu nepodlehli dezinformacím, jak někteří tvrdí? Nebo má pravdu prezident s tím, že lidé používají selský rozum víc než tzv. elity?
Petra Procházková bude muset odletět zpátky do Ičkerie. Tam o ní budou rozhodovat vzdělaní muži z tamní stepi. Byli jsme dost informovaní, když jsme do EU vstupovali? To bylo v referendu… PRO hlasovalo 3 446 758 občanů, což bylo 77,33 procent hlasujících a 41,73 % ze všech oprávněných voličů… Byli-li jsme tak moudří, abychom vstoupili, jsme stejně moudří, když budeme vystupovat. To je demokracie. I lidé s IQ 80 mají volební právo. Brát jim ho nebude ani Petra Procházková, ani Magda Vášáryová.
Psali jsme:
Navzdory hospodářskému růstu, řada lidí žije v obrovské bídě a v exekucích. Zároveň se od nás vyváží pryč obrovské množství kapitálu. Co s těmi problémy dělat? Čím to je? Jsme tak hloupí, že neumíme hospodařit, jak se svými osobními financemi, tak vytvořit vlastní hospodářství, aby nás neměli v hrsti cizinci? Čí je to chyba?
Ano, neumíme hospodařit. Ani s rodinným rozpočtem, ani se státním… Navíc jsme byli vedení zloději, kteří dali přednost privatizaci před správou. Tvrdili, že „stát“ neumí hospodařit. Ne. To oni neuměli hospodařit a kradli jako straky. Podívejte se na starosty – prakticky všichni dokázali zašantročit městské vodovody a kanalizace. Prodali je za babku a dnes se diví. Diví se i hlupáci v Praze. Zde to bylo dědictví primátora Koukala a ODS, kteří prodali vodovod Veolii.
Nejen o krizi liberální demokracie hovořil kněz Tomáš Halík v Otázkách Václava Moravce. Populismus nabízí podle něj nový politický model, který zpochybňuje model liberální demokracie a právního státu. Přichází model přímé demokracie, „která by znamenala likvidaci právního státu a kultury, která tu vznikala od osvícenství“.
Neměl bych strach. Demokracie může být i neliberální a nemusí upírat občanům práva, jak straší editor amerického dvouměsíčníku Foreign Affairs Fareed Zakaria v článku „The Rise of Illiberal Democracy“. Otevřené, svobodné a spravedlivé volby jsou podstatou demokratického systému. Systém může být prezidentský či parlamentní, ale to nic neznamená. Zvolená vláda může být zkorumpovaná, nebo může vynucovat pořádek v zemi i násilím. Může, nebo ne? Je otázka, zda je nutno si nechat líbit zvenčí či zevnitř řízenou barevnou revoluci dle scénáře profesora Gene Sharpa, nebo ne. Je otázka, zda rozehnat „Majdan“ násilím, nebo ne. Existuje celé spektrum neliberálních demokracií a celé spektrum reakcí státu na opozici.
Média by se prý měla změnit. Halík řekl, že „nejde o to, aby v médiích byly zastoupeny všechny názory, ale aby tam byli lidi, kteří mají co říct“. Není agresivita, strach a hněv šířený po internetu a sociálních sítích skutečně nebezpečný?
Agresivita, strach a hněv šířený po hospodách je ještě horší. Princip zastoupení opozičního názoru je princip římského práva. Není spravedlnosti, není-li slyšena i druhá strana. Audiatur et altera pars – budiž slyšena i druhá strana.
Na Slovensku byl zavražděn novinář a jeho přítelkyně. Spekuluje se o souvislostech s jeho prací a reportážemi.
Hmm, spekuluje se. Noviny se pak dobře prodávají.
Objevují se však i jiná možná zdůvodnění nebo útržky toho, jak to celé mohlo proběhnout. Co ten případ může všechno vyvolat? A hrozí, že by k něčemu podobnému mohlo dojít také u nás, když byla dříve nepřekročitelná hranice zbořena?
Na to jste trochu mladej, když to nazýváte nepřekročitelná hranice… Slovensko je divoká země. Svého času rozstříleli samopalem kufr auta ekonomického ředitele Slovenské televize. Na dálnici, za bílého dne. A odjeli. Nikdy se na nikoho nepřišlo.
Od roku 1992 bylo zavražděno více než 800 novinářů. V Mexiku zavraždili novináře, který psal o drogových kartelech, dva novináři byli ve Virginii v roce 2015 zastřeleni v přímém přenosu. A to nemluvím o Rusku a některých postsovětských republikách…
Víte, filipínský prezident Rodrigo Duerte, který netrpí politickou korektností ani přílišnými ohledy, prohlásil, že mnoho novinářů v jeho zemi, kteří zemřeli násilnou smrtí, si to zasloužilo. Pokud jsou žurnalisté zkorumpovaní, je jejich zabití oprávněné, řekl. Veřejně. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale za svou žurnalistiku si každý novinář kdekoliv na světě ručí svým obličejem. I v Praze. A stát se ledacos může i mně. Třeba zase někde natrefím na zvláštně neodbytné bezdomovce a pohotové kolegy, nadšené možností zaznamenat a zveřejnit opět nějaký incident… I to se stává, když píšete nelichotivě o některých novinářích a nepřímo naznačíte jejich napojení na zvláštní útvar police či tajnou službu…
Blbé je to v oblastech válek – zastřelení kameramana Reuters, Palestince Mazena Dana v roce 2003 z věže tanku bylo americkou armádou klasifikováno jako „ospravedlnitelné“, neboť namířená kamera byla vojákem zaměněna za raketomet. Dana byl zabit poblíž věznice Abú Ghrajb. Během bojů v Iráku se stalo záměrným cílem americké armády tucet novinářů. Většinou byli někde, kde být neměli a někdo jim řekl, že tam být nemají…
Premiér Robert Fico na středečním tiskovém brífinku obvinil opozici z toho, že zneužívá tuto tragickou událost k politickému boji a chce získat moc, když se jí to nepovedlo ve volbách. Stejně tak mnoho slovenských novinářů na premiéra útočí a nepřímo ho z tragédie viní. Není to přehnané?
Hlavně nevíme, co se stalo. Nehodnoťme, pokud nemáme fakta. U seriózní, politicky nepředpojaté žurnalistiky musí být první zpravodajství, a až teprve pak komentář. A já nejsem protificovský aktivista.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
