Jako zemědělec a regionální výrobce potravin jste narazil na kontroly, jak tvrdíte, na doslova „buzerační“ kontroly malých českých producentů. Je to účelové? Proč raději nekontrolují dovozy nekvalitních potravin a řetězce?
Ano, narazil a mnohokrát, je to nekonečný příběh. Je jich moc a nemají často co dělat, tak se jim hodí každý podnikatel. Navíc si mnozí tito úředníci na malých doslova „hojí své potlačené ego“ či problémy osobního charakteru. Je v tom dokonce často i závist vůči podnikatelům jako takovým. Mají představu, že podnikatel je vykořisťovatel a oni oběti pracující ve státní správě za mrzký peníz. To je i pozůstatek z komunismu, kdy všichni měli všechno a nikdo prakticky nic. Do velkých firem nechodí, ty by na ně poslali tiskovou mluvčí nebo právníky, u malých uspějí téměř vždy. Když chcete psa bít, hůl si vždy najdete, říká staré české přísloví.
A kde je zakopaný pes?
Víte, problém je v tom, že zpracovatelský průmysl v ČR zklamal a mnohé zpracovatelské firmy v ČR zanikly. Buď v 90. letech byly vytunelovány v divoké privatizaci, nebo zmizely v posledních letech díky snižování živočišné výroby. V ČR také zmizelo mnoho prvovýrobců hlavně v živočišné výrobě, a to zhruba tak o polovinu, někde až o dvě třetiny. Počet kontrolních orgánů ovšem zůstal stejný, dokonce počet kontrolorů se zvýšil v zájmu „ochrany spotřebitele“. Ale před kým nás chrání? Před námi?
Na hranicích by všichni měli stát a kontrolovat kamiony potravinového odpadu z Polska či Německa. Ale to je moc práce. Malý výrobce tak čelí dvakrát až třikrát vyšším kontrolám a je tak dnes vystavován obrovskému a nesmyslnému tlaku ze strany českých kontrolních orgánů. Tuto nadměrnou kontrolu malých a drobných zpracovatelů je potřeba okamžitě řešit a nalézt konstruktivní řešení, o což se nyní pokouším i v rámci komunikace s ministrem zemědělství. Takhle to opravdu dál nejde.
A co s tím?
Vidím jediné řešení. Sloučit některé kontrolní orgány v jeden a dramaticky snížit počet lidí v nich. To bude opravdová pomoc pro malé a střední podnikatele. Doufám, že zítra na mě nepřijde kontrola (smích). Ale vůbec bych se nedivil, někdy to hraničí až se šikanou.
V roce 1990 bylo v ČR 5 milionů prasat a nyní jich je asi 1,6 milionu. Pokud jde o skot, tak tam ten pokles je z 3,5 milionu na 1,4 milionu. Výměra plochy brambor se scvrkla na pouhých 24 tisíc hektarů, když v devadesátých letech minulého století to bylo víc než čtyřnásobek – 110 tisíc hektarů. Pokud jde o cukrovku, tak je pokles ze 120 tisíc hektarů v roce 1990 na současných 61 tisíc… Kde je příčina a co s tím dělat?
Ptáte se, kde je příčina? Řeknu vám to asi tak. Při vstupu do EU vláda podcenila zemědělskou politiku, vyjednala velmi nevýhodné podmínky a západní země nás nyní zaváží levnými, silně dotovanými potravinami. Zahraniční zemědělci nejen, že naplno využívají velké podpory domácích vlád, ale jsou tak schopni vyrábět levněji. Začali ve velkém v ČR skupovat zemědělskou půdu s jediným cílem, udělat z nás zemi závislou na jejich produkci potravin. Jednou budeme nájemci ve vlastní zemi.
V Rakousku si zahraniční subjekt či osoba nekoupí ani metr zemědělské půdy a také jsou v EU. Není to divné? To je pro mě, zejména jako pro poslance a zároveň zemědělce, absolutně nepřijatelné. Pohybujeme se sice v prostoru volného trhu, někteří kolegové ze „staré patnáctky“ jsou si ale evidentně rovnější. Tyto nevyváženosti v dotační politice je proto zapotřebí kompenzovat národní agrární politikou. Živočišnou výrobu jsme léta dělali vlastně jen z lásky a ve snaze zachovat v ČR soběstačnost. A nyní máme výsledky. Velmi malou hustotu skotu na hektar půdy.
Psali jsme:
Potravinová soběstačnost je minulostí, vzato v celkovém finančním vyjádření jsme soběstační asi z 65 %. U živočišných komodit je nejhorší situace u vepřového masa, kde dovážíme už přes 50 % naší spotřeby. Drůbežího masa dovážíme 20 % a stejně tak vajec. Soběstační jsme pouze u hovězího masa a mléka...
V minulosti jsme vždy byli ve výrobě základních komodit a potravin soběstačným státem. V dobách minulých jsme dokonce východní Evropu zaváželi potravinami. A dnes? Tak jak říkáte, cifry dovozů jsou již alarmující. Lze říci, že zatím jsme mírně soběstační v mléku, kde ale dnes nastává zřejmě poslední řízená fáze. Zrušily se mléčné kvóty, na něž se bývalá patnáctka, především Německo, připravovala již od roku 2008 masivními státními dotacemi na podporu rozšíření živočišné mléčné produkce. Přestože máme jednu z nejvyšších užitkovostí dojnic v Evropě, masivní finanční podpoře států, jako je Německo či Francie, se neblížíme ani v nejmenším.
Stáda u nás přežívají jen díky své velikosti, nízkým mzdovým nákladům a především šikovností našich chovatelů. Nicméně zadarmo a pod cenu výrobních nákladů je tento stav pro malé a střední farmy dlouhodobě neudržitelný. Pokud se nerozhodneme ke stejné podpoře tohoto segmentu jako na Západě, dojdeme do stavu, kdy i poslední klíčovou oblast živočišných produktů, mléko, budeme dovážet a přestaneme být soběstační.
Masově jsme se soustředili na rostlinnou výrobu, která ničí naši krajinu a půdu. Nejsou zvířata, a tudíž není organická hmota (kejda, chlévská mrva) vracená na pole, zvětšuje se plocha širokořádkových plodin, což má vliv na sucho, záplavy, a hlavně spodní vody, erozi půdy. Víte, že v Dánsku je silně dotována produkce kejdy vracená na pole? Já tvrdím trochu s nadsázkou, že kejda bude jednou dražší než maso či mléko. Chybí pokora k půdě. Když z ní něco beru, musím jí to vracet.
A když to vezmeme z druhé stránky, dováží se sem okurky z pěstitelských komplexů jižního Španělska vzdálených od nás přes 2000 kilometrů. Vozí se sem kamiony, cesta trvá přes 30 hodin… Neprojeví se to na kvalitě? Nebyly by zdravější plodiny od českých farmářů?
Jistě, že se projeví a zásadně – úzce to souvisí s výše uvedeným. Jsou to silně chemicky ošetřované produkty. Nevíte, proč má u nás každé druhé dítě ekzémy a alergie? Jsou to často jedy, které jíme. Je to komplexní problém zdraví obyvatel, nejen soběstačnosti. Zvyšování závislosti na dovozu je alarmující. Situaci je zapotřebí okamžitě řešit. Potravinová soběstačnost v základních komoditách následovaná zpracováním a výrobou potravin je otázkou naší bezpečnosti vůbec.
Jak jsem již řekl, má to vliv na zdraví občanů, kteří jsou tak stále více nuceni konzumovat potravinový odpad z celé Evropy. Rozhodně by byly zdravější české farmářské výrobky – zde ale čelíme zásadnímu problému. Stále příliš malá část segmentu koncových zákazníků si zvykla navštěvovat pravidelně farmářské prodejny. Trhu stále dominují velké řetězce a to je problém. Farmáři sice vyrobí kvalitní výrobky, ale nemohou se dostat ke spotřebiteli, farmáři jsou často znevýhodněni ve vztahu k potravinovým řetězcům. Toto znevýhodnění je obzvláště patrné v rámci sektoru mléka, ale i jiných výrobků, a to především z důvodu nerealistických výkupních cen. Farmářské produkty se tak stále méně dostávají do řetězců, a tím se stávají méně dostupné, až neznámé pro spotřebitele.
Psali jsme:
České zemědělství měřeno finančně v běžných cenách dosahuje z jednoho hektaru zemědělské půdy produkci, která je na úrovni pouhých 60 % průměru všech zemí EU. Když bychom se srovnali s vyspělými západními zeměmi, tak jsme na nějakých třiceti procentech…
Neznám přesná čísla, ale od reality se to moc lišit nebude. Dnešní situace je jen vyústěním toho, co v ČR doslova pácháme již dlouho. Jen se dnes v plné nahotě obnažilo to, co odborníci na zemědělství tvrdí: chybí dlouhodobé jasné cíle a strategie. Zemědělství se stalo doslova dojnou krávou pro ty, kteří se s co nejmenší námahou snaží z něho dostat co nejvíce peněz, především dotací. Slova jako péče o půdu, výroba potravin a potravinová soběstačnost jako věc národní bezpečnosti se vytratila. Vydělat! A co přijde po nás, ať vyřeší naše děti. Budou ale ony vůbec něco o zemědělství chtít vědět, když tento obor chce dnes studovat minimum mladých lidí a myslí si, že je to obor minulosti, možná tak 19. století? Virtuální realita, IT a průmysl 4.0, to jsou dnes pojmy, které „frčí“. Co budeme jíst, jakou kvalitu budou mít naše potraviny, jak kvalitní bude naše půda, která má vliv na záplavy a sucho, zajímá málokoho.
Moderní český zemědělec vyrábí bioplyn a z něho elektřinu, je to de facto energetik. A jako energetik by si měl jít pro dotace na Ministerstvo průmyslu a obchodu a nevysávat je ze skutečného zemědělství, výroby potravin. Tento systém dlouhodobě vede k nevyváženému zemědělství, k brutálnímu poklesu živočišné výroby a výroby citlivých, pracných komodit. Se zvyšujícím se nájmem půdy se zemědělec stává jen „průtokovým ohřívačem peněz“, protože většinu dotací odevzdá majitelům pozemků jako nájem, tedy peníze de facto nekončí v zemědělství, ale u „půdních“ investorů.
A nebude problém, že nejsme v základních komoditách potravinově soběstační? Co případ války, ekonomické krize, obchodních válek a podobně?
Uhodil jste hřebíček na hlavičku. Možná dobrý dotaz na ministra obrany. Dlouhodobě říkám, že otázka potravinové soběstačnosti je otázkou národní bezpečnosti státu. Je potřeba jednat a nečekat, až nastanou krizové momenty, které jasně a zřetelně v reálu prokáží, jak důležité je být potravinově soběstační.
Proto je zásadní si uvědomit, že spotřeba potravin je přímo úměrná chování spotřebitelů. Někdo chce mít potravin jednoho druhu méně a jiných vice. Musíme tedy dělat vše pro to, abychom byli soběstační, podporovali české výrobce a motivovali české spotřebitele kupovat české zboží. Je potřeba mít kvalitní suroviny, vyrábět kvalitní potraviny a následně na ně také upozorňovat veřejnost. To si musíme všichni uvědomit. Je to ale proces, který máme v rukou my sami, nastavit naše systémy tak, aby podporovaly ty, kteří něco vyrábí, a ne ty, kteří moc nedělají a jen berou dotace a hrají si na zemědělce, takzvaní „zemědělci z Václaváku“. Je to i otázka zdraví obyvatel. Nesmíme posilovat heslo či motto farmaceutických firem, že „největším nepřítelem je zdravý člověk“.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
