Jak to s tou Ukrajinou celé dopadne? Ptáme se od 21.7.2014.Anketa
Shrňme si základní osu argumentace Západu i Ruska v informační válce na téma, kdo sestřelil malajsijské letadlo: Ukrajinci zveřejnili odposlechy separatistů, které zpochybnil ruský expert jako koláž několika hovorů. USA ukázaly rozmazanou fotografii systému Buk údajně jedoucího směrem Rusko – a Moskva fotku označila za podvrh. Rusko zveřejnilo satelitní snímky, které zachycují ukrajinské sestavy Buk v místech poblíž katastrofy (Ukrajina tvrdila, že tam žádné neměla), přičemž tyto snímky nabídla EU. Zároveň Moskva mluví o ukrajinské stíhačce Su-25 poletující kolem malajsijského letadla. Západ upozorňuje, že separatisté nedávno sestřelili ve výšce 6 km ukrajinský An-26, který museli sestřelit Bukem. Britský Guardian tvrdí, že obyvatelé města Torez, ovládaného separatisty, viděli projíždět něco, co identifikovali jako systém Buk. Tudíž… Jak se k těmto jednotlivým tvrzením stavíte? Vynechali jsme něco podstatného? Která strana má argumentačně navrch? Která strana vede v informační válce? A zcela primitivně řečeno… Kdo to nešťastné letadlo tedy sestřelil?
Pokud bychom dny od sestřelení malajsijského letadla hodnotili podle činů a nikoli slov, tak se racionálněji očividně chová Rusko. Předložilo nejen deset konkrétních otázek Kyjevu ohledně okolností pádu letadla, ale i satelitní snímky, na nichž mají být baterie Buk ukrajinské armády v místě tragédie.
Nesouhlasíte s Terezou Spencerovou, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Pehe, Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové či Džamily Stehlíkové.
Kyjev na otázky neodpověděl, ale zveřejnil několik videí na YouTube, která měla dokazovat, že letadlo sestřelili povstalci. Některé sestřihy telefonátů mezi rebely za trapnost označila dokonce i prokyjevská média. Ministr vnitra Avakov pak zkusil dokázat pravost videa, na němž prý rebelové rychle „uklízejí“ Buk na tahači do Ruska, a to tím, že uvedl koordináty místa, kde mělo být video natočeno: „48.545760°, 39.264622°“. Bez legrace. A nyní všude kolem významně „hučí“ zpráva, podle níž jeden z rebelských velitelů „přiznal, že rebelové Buk měli“, jako kdyby rebelové sami předtím raketový systém neukazovali (i když teď tvrdí, že ho sice měli, ale nebyl schopný provozu). Otázkou přece ale není, kdo Buk měl, nebo ne, otázka zní, kdo vystřelil a kdo zabil těch skoro tři sta lidí…
ParlamentníListy.cz objektivně a vyváženě k tématu sestřelené letadlo nad Ukrajinou
A když pak mluvčí ministerstva zahraničí USA Marie Harf – ve vysvětlování americké zahraniční politiky je už skoro stejně „slavná“ jako její kolegyně Jen Psaki – v reakci na ruské satelitní snímky nejprve přiznala, že se USA opírají o sociální média, videa zveřejněná na YouTube a „selský rozum“ a v noci na dnešek dodala, že svůj názor opírají o „všeobjímající záběry poskládané z fragmentů“, tak si myslím, že máme problém. Supervelmoc USA v takto významném střetu s Ruskem argumentuje obrázky z YouTube a ruské důkazy označuje za „čirou propagandu“. A k tomu přibývají „očití svědci“ z Torezu, „horníci z Doněcka“ nebo „velitelé rebelů“, kteří v západních médiích říkají, co chtějí slyšet. Fakt se dnes takhle zoufale „hraje“ v situaci, kdy nad námi visí konflikt, jemuž někteří už říkají třetí světová válka?
Mimo téma, ale zajímavé: Miloš Zeman a Petra Kvitová spolu v obrazech
Fotogalerie: - Petra Kvitová na audienci u prezidenta
Nerozumím satelitním snímkům, ale mám za to, že kdyby USA měly nějaké „protidůkazy“, tak je mohou zveřejnit a nemusejí se odvolávat na YouTube. A do toho se ozvaly americké zpravodajské služby, které na brífinku přiznaly, že neexistují důkazy, které by Rusko s katastrofou boeingu spojovaly. Prý nevědí, kdo raketu odpálil, nebo jestli byl na místě nějaký ruský operativec, neznají jméno, hodnost a nejsou si stoprocentně jistí ani národností, ale pokud někdo střílel, tak prý rebelové a prý omylem.
Je pak už jen hodně trapné, když některé české zpravodajské portály vydávaly jejich „odhad možné dráhy letu rakety“, tedy fabulaci, za důkaz, který vyvrací ruskou verzi. Není sice zatím zřejmé, proč tajné služby takhle Obamovi podrazily nohy -- nejspíš se to týká nějakých amerických vnitropolitických pnutí a rozpočtů -- ale přesto udělaly gesto a nechaly mu příslovečné záchranné stéblo: Rusko sice s raketou spojit nelze, ale prý „vytvořilo podmínky“ pro válku na Ukrajině, v níž byl pak letoun následně sestřelen.
Takže je vlastně vše v pořádku. My, Západ, jsme zorganizovali a zaplatili další barevnou revoluci na Ukrajině, svrhli jsme demokraticky zvoleného prezidenta, který nám nevyhovoval, dosadili jsme k moci ultranacionalisty, ti ze všeho nejdřív zatlačili na ruskojazyčnou půlku země, a když se vše s protireakcí Ruska vyostřilo až do nynějšího konfliktu, může tím pádem za to všechno Rusko. Netuším, kam až chceme coby Západ zajít v tlaku, abychom srazili Putina na kolena. Stojí nám to za případnou skutečnou válku?
A kdo tedy stojí za sestřelením malajsijského boeingu? Fakt nevím, ale z toho, co jsme zatím v posledních dnech viděli, určitý názor samozřejmě mám. Nicméně si myslím, že rozbor černých skříněk, které se zkoumají v Londýně, ve finále „nic průkazného neukáže“ a oficiálně se viníka nedozvíme. Abychom mohli pokračovat v nastoupeném kurzu.
Psali jsme:
Podíváme-li se na vyšetřování tragédie: Černé skříňky budou předány do Londýna, objevují se západní zprávy o odvážení trosek letadla neznámo kam, i o tom, že separatisté bránili mezinárodním pozorovatelům v jejich práci a navíc, prý opilí, zacházeli neuctivě s ostatky obětí.
Jistě, propagandistická stránka věci je nezanedbatelná. V situaci, kdy kromě YouTube nemáme co kloudného předložit, se soustředíme na těžko ověřitelná tvrzení. Jak jsem řekla, už jen kvůli tomu, jak Západ k celé věci přistupuje, nevěřím, že bude pachatel z černých skříněk v Londýně odhalen. Koneckonců, skříňky jsou sice k dispozici Mezinárodní agentuře pro civilní letectví, ale už ve středu z Londýna přicházely zprávy, že s nimi rebelové – a tím pádem nevyřčeně i Rusko -- prý „manipulovali“. Jako kdybychom se dopředu omlouvali, že skříňky nic neukážou.
A k tomu ještě zásadní poznámka: Můžeme stokrát obviňovat rebely z čehokoli – podloženě, nebo ne – ale skutečnost, že reportér Sky News navyšoval sledovanost tím, že na místě otevíral zavazadla mrtvých cestujících a hrabal se v nich, aby ukojil západního TV diváka, je šílená ukázka mravní zoufalosti. On se pak ten člověk „omluvil“, z našeho hlediska už je tedy bez viny a viníky jsou dál jen rebelové, ale pachuť zůstává.
Červený kříž klasifikuje boje na východě Ukrajiny jako „válku“. Běžnému čtenáři to možná nepřipadá jako něco převratného, nicméně… Co to mezinárodně-právně znamená? Jaké to pro obě strany konfliktu na Donbasu skýtá rizika i výhody? Mění se tím něco?
Důležité je, že Červený kříž sice mluví o občanské válce, ale neoficiálně. Pokud by se vyjádřil otevřeně, znamenalo by to novou definici konfliktu. Na jedné straně by vznikla možnost soudit ty, kdo sestřelili malajsijský boeing, v Haagu, ale zároveň by nám to „zkomplikovalo život“. Pokud je totiž někde válka, řada amerických i unijních zákonů omezuje dodávky zbraní nebo vůbec pomoc jako takovou těm, kdo eskalují napětí, zabíjejí civilisty a podobně. Zkrátka, mohly by nastat „zbytečné mrzutosti“. Dokud je to ale dál jen „protiteroristická operace“, tak můžeme být po ruce a s tím zabíjením – pod hesly o uchování územní celistvosti, demokracie a svobody -- alespoň nějak pomáhat.
Je důležité mít na paměti, že banderovci v ukrajinském parlamentu prosadili jazykové zákony, a když se puč v Kyjevě a následná marginalizace a očekávaný útisk „západoukrajinskou identitou“ lidem na východě nelíbily, byli označeni nejdřív za separatisty a pak za teroristy. Byli kolektivně dehumanizováni a postaveni na roveň nějakých islamistických fanatiků, k čemuž si ještě přisadil kyjevský premiér Jaceňuk, když obyvatele východu hromadně označil za agenty ruské FSB. Neustálým opakováním slova „terorista“ se problém ale jen prohlubuje. Pokud budeme akceptovat aktuální washingtonsko-kyjevskou logiku, podle níž je „terorista“ každý, kdo nejde „s námi“, tak už se „teroristou“ může stát -- v různých situacích -- každý z nás. A přitom ale platí poučka, že nejúčinnější boj proti skutečným teroristům je sociální a v rámci možností spravedlivý stát, nikoli zabíjení a zahánění lidí do kouta.
Psali jsme:
Evropa se zatím nedohodla na dalších sankcích proti Rusku: Francie se nechce zříci dodávky vojenských lodí a útočí na ostatní, že svůj díl oběti mají přinést i oni. Jak hodnotit výsledky jednání Evropské rady, která se „dohodla, že se dohodne“ a jak číst ochotu k sankcím (a rizika s nimi spojená) v Německu, Británii, Francii a jinde? Kam až Evropa a USA zajdou v trestání Ruska, co Rusku odepřou, jak se s tím Rusko vypořádá? Exministr obrany a někdejší velvyslanec v Rusku Miroslav Kostelka tvrdí, že Rusové sankce klidně přežijí o „chlebu a vodě“, protože nechuť k Západu je v Rusku maximální a sankcemi bude jen utvrzena. Média však spekulují o strachu mnohých oligarchů z dopadů sankcí na své majetky. Jak moc je tedy Rusko ochotno a hlavně schopno „sankčně“ krvácet? Jak dlouho vydrží Evropě chuť trestat Rusko sankcemi?
Problém je podlé mého v tom, že „Stará Evropa“ -- tedy Německo, Francie, Itálie, Británie, Španělsko – v Rusku vidí obchodního partnera, ale „nová“ – postkomunistická -- Evropa stále cosi obávaného. Jako kdyby se čas zastavil, SSSR dál existoval a dál nás měl v hrsti. Deutsche Bank si přitom ale spočítala, že sankce ohrožují v Německu až 25 tisíc pracovních míst a v případě sankcemi vyvolané ekonomické recese v Rusku poklesne ekonomický růst v Německu na pouhé půl procenta. Jinými slovy, nejen Němci si uvědomují, že sankce jsou dvojsečné – a vesměs nesmyslné. USA nedokázaly tvrdými sankcemi zabránit Íránu v budování jaderného programu, nesrazily do kolen severokorejskou diktaturu a nejdokonalejší ukázkou prohry je podle všeho Kuba, vůči níž Washington vyhlásil embargo už před více než padesáti lety. A bratři Castrovi jsou stále u moci. Možná by už nebyli, kdyby se Kuba mohla normálně rozvíjet, nicméně režimy pod tlakem mívají tendenci se spíš zatvrzovat než podvolovat.
Americká lobby NIAC, která chce obnovit obchod s Íránem, neb má největší světové zásoby zemního plynu a navrch k tomu i sedmdesátimilionový trh, odhaduje, že USA od roku 1995, kdy zakázaly prakticky veškerý obchod s Íránem, do roku 2012 „obětovaly“ až 175 miliard dolarů na potenciálních ziscích z vývozu do Íránu. Evropa se pod tlakem USA přidala k sankcím až později, ale její ztráty jsou vzhledem k velikosti evropských ekonomik ještě větší -- Německo mohlo v letech 2010 až 2012 získat mezi 23 a 73 miliardami, Itálie ve stejném období až 43 miliard a Francie až 34 miliard. Jistě, jsou to jen odhady, ale jasně ukazují, že sankce jsou trestem pro obě strany.
A totéž platí i v případě sankcí proti Rusku, bez jehož zemního plynu beztak Evropa nepřežije. Při zesilování sankcí bude jen logické, že se ruské firmy začínají poohlížet po dodavatelích mimo Evropu. Proč by měly spoléhat na to, že evropské firmy kvůli stupňovaným sankcím nebudou s to dodržet své závazky? Naše ztráty se tak budou jen zvyšovat a nezaměstnanost poroste dál, a to nemluvím o takových kategoriích, jako je stabilita, bezpečnost nebo mír. Kdo tím co získává, mi není moc jasné. Ale já západním politikům nerozumím už delší dobu, takže je to vlastně v normě.
Psali jsme:
Abychom nezapomněli na v Česku upozaděná „bojiště“ – Gazu, Sýrii a zejména Irák: Jakou zprávu o situaci byste podala českému čtenáři? Mimochodem jedny české noviny uveřejnily tento týden infografiku v podobě mapičky Blízkého východu a severní Afriky s vyznačenými místy střetů a titulkem, pamatuji-li si správně: „Blízký východ: Ještě nikdy nehořel celý dům“.
Ano, válka Západu „proti terorismu“ vedla k nebývalému rozmachu různých extremistických hnutí a s nimi i k „rozlévání“ se násilí všemi směry, i když „celý dům“ samozřejmě ještě nehoří. V mnoha ohledech je to tragická situace, která ale pozvolna a možná nezadržitelně překresluje mapu Blízkého východu, jak ji kdysi nakreslily západní koloniální mocnosti. Je zřejmé, že vnější hráči taháním za nitky nechávají situaci třeba v Iráku nebo v Sýrii „plynout“ bez ohledu na počty obětí, a bude tomu tak, dokud vše půjde v souladu s jejich zájmy.
Výrazně sílí role Íránu v oblasti – pomalu ale jistě přebírá otěže vývoje v Iráku, sbližuje se nejen s tamními šíity, ale i s křesťany, které západní civilizace nechala napospas fanatikům z Islámského chalífátu, ale co je hlavní, objevují se zprávy, podle nichž Teherán – a to nejen v Iráku – přímo v bojových podmínkách zkouší nové zbraně či postupy. Něco takového zatím v oblasti dělaly vždy jen USA a Izrael.
A co se týče izraelské války proti zablokovanému Pásmu Gazy, bude to znít cynicky, ale mám dojem, že izraelská vláda se zhruba každé dva roky dostává do jakési kritické situace, z níž pravidelně vychází tím, že zaútočí na Gazu. Kdyby přitom neumíraly stovky a tisíce lidí, dalo by se říci, že se vlastně neděje nic mimořádného. Je přitom poměrně paradoxní, že nynější agrese ani nemá oficiálně stanovený cíl a dokonce ani není řečeno, kdy by měla skončit. Izraelští vládní činitelé jen přiznávají, že smyslem není zlikvidovat Hamás, protože by jeho místo posléze zaujal někdo mnohem radikálnější, a tak se na pohled bombarduje a střílí „jen tak“. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu si přitom ale stěžuje, že Palestinci „pro svou věc zneužívají“ své mrtvé děti, které se objevují v médiích, a Izrael pak nutně prohrává propagandistickou válku. Jak ale na tyto premiérovy stesky reagoval třeba americký magazín New York: „Pokud Netanjahuovi opravdu dělá starosti to, jak mrtví Palestinci vypadají v televizi, tak by jich neměl tolik zabíjet.“
Psali jsme:
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat? A nad rámec toho jedna filozofující otázka: V jaké době to žijeme? Co se to stalo se světem, ve kterém jsme se donedávna o nic nestarali, jen klidně a víceméně spokojeně žili a nic „neřešili“?
Žádné velké překvapení to není, ale v posledních dnech je hodně poučný pohled na kyjevský parlament. Poslanec za Stranu regionů v úterý zkritizuje „protiteroristickou operaci“ na východě země a dostane za to od kolegů poslanců z banderovské Svobody nakládačku. Dokonce mu parlament v rozporu s ústavou odhlasuje na tři dny zákaz vstupu do parlamentu. Ve středu pak komunistický poslanec prohlásí, že ukrajinská armáda na východě země zabíjí své vlastní občany, a dostane za to od kolegů poslanců z banderovské Svobody „nakládačku“, byť to, co řekl, je obecně platná pravda. V současné „demokratické“ Ukrajině očividně nepovolená. Dnes má parlament zrušit komunistický poslanecký klub a začíná také soud s cílem komunisty zakázat jako stranu. Nezmiňuji to proto, že by mi nějak záleželo zrovna na komunistech, ale pokud se Kyjev jednou vydává tímto směrem, kdo bude následovat? A jaké další obecně platné pravdy budou ve zfanatizovaném prostředí stačit k perzekuci? A jak dlouho se budeme tvářit, že je to všechno v pořádku?
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: nep
