Situace na východě Ukrajiny se stále zhoršuje. Co s tím?Anketa
Hlavní problém světové bezpečnosti podle něj tvoří ekonomicko-sociální a etnická napětí, vše společně s organizovaným zločinem.
Jak vy vyhodnocujete získané informace o aktuální situaci na Ukrajině?
Informace sbírám z různých zdrojů, aktuální se vyskytují především na internetu. Navíc disponuji obrovskou knihovnou a archivem, což mi umožňuje vytvářet časové přehledy. Je třeba kombinovat více zdrojů a hlavně nad informacemi fundovaně přemýšlet, nikoli je bezhlavě přebírat. K tomu je ovšem potřebný rozsáhlý znalostní základ a také informační základna, které prostě běžný občan postrádá. Tím roste možnost jeho manipulování pomocí médií.
Přežije Bohuslav Sobotka jako premiér podzimní komunální a senátní volby?Anketa
Jak ovlivní volba prezidenta Petra Porošenka vývoj na Ukrajině?
To uvidíme v relativně krátké době. Nelze však očekávat zázraky, protože se jedná o prezidenta s parlamentem za zády, nikoli krále. První informace jsou poměrně pozitivní, především je zde oficiálně proklamovaná snaha o jednání s Ruskem a ukončení bojů, což považuji za nejdůležitější. Změny a nové informace však lze očekávat každým okamžikem. Důležité budou reakce takzvaných separatistů.
Problémem je samozřejmě spolehlivost ukrajinské strany, která nedodržela ani prvotní mezinárodní úmluvy, používá extremistické ozbrojené formace a možná i zahraniční žoldáky proti vlastním lidem. Je otázka, nakolik vůbec kontroluje uvedené extremistické banderovské skupiny, jestliže neovládá řádně ani svoji armádu a policii. Přitom právě extremisté vyvolali problémy s dlouhodobými následky. Zaryté prosazování jednotného, nikoli federativního či konfederativního státu považuji za vážný problém. Kdyby čeští politici vytvořili v roce 1918 konfederaci, kterou upřednostňoval prezident Masaryk, a jednali s německým obyvatelstvem bez nacionální zhlouplosti a pomstychtivosti jako s partnery, možná by nedošlo ke druhé světové válce. Unitární stát s vymyšleným československým národem byl cestou do pekla.
Fotogalerie: - Balóny nad Charkovem
Fotogalerie: - Rozbouřený Charkov
Je zajímavé, že Švýcarsko tvořené třemi národnostmi v kantonech ve formě konfederace odmítlo ve třicátých letech minulého století fašismus a národnostní problémy dlouhodobě nemají, s výjimkou přistěhovalců z posledních dekád. Důvodem je možná fakt, že švýcarští politici hájí především zájmy svých občanů a voličů, nikoli minorit a zahraničních zájmových skupin. Primitivní protiruský nacionalismus povede Ukrajinu k nestabilitě, větší chudobě a pozici kolonie.
Porošenko odmítá akceptovat připojení Krymu k Rusku. Rusko odmítá uznat legitimitu nové vlády Ukrajiny. Co z toho může vyplynout?
Neakceptování legitimity ukrajinské vlády ze strany Ruska se změní po volbách. Současní válečníci vládnoucí na vlně nacionalismu budou muset ustoupit realističtějším politikům. Neakceptování evidentního faktu připojení Krymu k Rusku na základě ideje práva národů na sebeurčení povede ke stejně stupidnímu výsledku, jakým je zaryté odmítání uznat existenci státu Izrael některými arabskými zeměmi. Je jím studená, místy i horká válka, na kterou doplácejí především Palestinci, jejichž zájmy arabští odmítači Izraele údajně hájí.
Fotogalerie: - Den v Kyjevě
Je zvláštní, že ukrajinské vedení trvá na udržení Krymu obývaném v převážné většině Rusy, který daroval Ukrajinec Chruščov Ukrajině, pravděpodobně jako výraz svého skrytého nacionalismu a pokání za svůj podíl na zločinech ukrajinskému lidu. Předtím byl Krym tatarský, polský a ruský. S výjimkou Chruščovovy podivné bolševické anexe nemá Ukrajina právo na Krym z historického ani etnického důvodu. Neurovnané vztahy s Ruskem přitom poškodí daleko víc Ukrajinu než Rusko.
Z hlediska Ukrajiny, Krymu a Ruska je opravdu evidentní různé měřítko politických reprezentantů EU k různým národnostním problémům. Připomněl bych, že dlouhodobě není v rámci EU dořešena problematika Baskicka, Korsiky, Severního Irska a Jižních Tyrol a najdou se i další oblasti. Idea práva na sebeurčení národů stojí za vznikem mnoha států a rovněž kolonialismu v Africe. Tvoří součást základních dokumentů OSN s tím, že pokud nebude naplněna, nebude dosaženo ani plné prosazení ideje lidských práv, o kterých nás neustále někdo poučuje. Kupodivu hlasatelé lidských práv právo na sebeurčení národů mnohdy účelově přehlížejí, ba přímo popírají, pokud se jim to nehodí. Příkladem jsou Osetie a Abcházie.
Fotogalerie: - Suvenýry z Kyjeva
Zajímavý je rovněž názor, že odtržení Krymu na základě hlasování tamních obyvatel by měl schválit ukrajinský parlament, který by samozřejmě z pozice silnějšího nic takového nikdy neschválil. Dokladem neprůchodnosti takového řešení jsou výše uvedené evropské kauzy. Čeští politici, kteří halasně brojí proti právu na sebeurčení občanů Krymu, by si měli vzpomenout na rok 1918. Reprezentanti českého národa tehdy vyhlásili se zahraniční podporou nezávislost Československa na Rakousko-Uhersku a nechodili s poníženým prosíkem za panstvem do Vídně, jestli se jim milostivě uráčí povolit samostatnost. Poté byla vybojována svoboda i pro Slováky, kterým hrozila naprostá násilná maďarizace. Rusové na Krymu asi podobné právo nemají, takže jsme opět u různého a účelového pohledu evropské reprezentace na jeden problém, bez ohledu na spravedlnost a zájem obyvatel konkrétního regionu.
Když existuje záměr připojení k EU, není tím ztíženo plánované vyjednávání Petra Porošenka s Vladimirem Putinem?
Ukrajina se k EU moc rychle nepřipojí, určitě nikoli jako suverénní partner nebo dokonce člen. Evropská unie už není v situaci, kdy by si mohla dovolit hrát na věčné časy na světového mesiáše a živit další černé díry na peníze jako je Kosovo, které je ovšem podstatně menší než Ukrajina. Porošenko není v pozici, kdy si může dovolit nejednat s Putinem, a to uctivě. Ukrajina je ve špatné ekonomické situaci, kterou rukou nerozdílnou vytvořili tamní zkorumpovaní politici od roku 1991, nikoli jen jeden Janukovyč. Země má nízkou životní úroveň, obrovské dluhy, nejnižší porodnost v Evropě, věkově nejperspektivnější část obyvatelstva pracuje na většinou podřadných pozicích v zahraničí a neplatí doma daně.
Psali jsme:
Ukrajinská vláda premiéra Jaceňuka se přitom rozhodla, že nebude řešit napjatou sociální situaci, ale věnuje peníze na zbrojení. Několik milionů Ukrajinců pracuje i v Rusku. Kdyby byli odtamtud vypovězeni, znamenalo by to pro ně a několik dalších milionů Ukrajinců doma ekonomickou katastrofu. Ukrajina se bez Ruska neobejde z hlediska energetických surovin a zadlužená EU s desítkami milionů nezaměstnaných, rostoucí chudobou, sociálním a etnickým napětím ji živit nemůže, protože na to nemá, pokud nechce přivolat vlastní Majdan. Dokladem je výrazný růst euroskepticismu v zemích EU. Porošenko je v pozici politického reprezentanta nestabilní a zadlužené země, který si nemůže moc vybírat, s kým jedná. Ať udělá cokoli, nezíská si všeobecnou velkou oblibu a podporu.
Jak vnímáte aktuální rozložení proruských a proukrajinských sil?
Stejně jako v jiných konfliktech posledních dvou až tří dekád vyvstává otázka: „Kdo je kdo?“ Mohli bychom ji doplnit slovem proč. Z hlediska většiny Ukrajinců se především jednalo o reakci na čtvrtstoletí bídy, korupce, zlodějiny, bezpráví a zoufalství. Tamní občany nezajímají řeči o demokracii, svobodě a lidských právech, ale pořádek, spravedlnost a slušná životní úroveň.
V podstatě lze konstatovat, že prorusky se vyslovují ti, kteří očekávají pokračování, případně další prohlubování chudoby většiny Ukrajinců cestou půjček v zahraničí, včetně těch na zbrojení. Rusko je pro ně ukázkou stabilní a ekonomicky rostoucí země. Dále jsou to etničtí Rusové, kteří se oprávněně bojí teroru ze strany ukrajinských nacionalistů. Podle názoru některých ukrajinistů je všeobecně prorusky orientováno spíše vyspělejší obyvatelstvo měst, zatímco vesnice je nacionálnější. Existují tedy proruští Ukrajinci, ale mohou se vyskytovat i proukrajinští Rusové. Bez ohledu na současnou explozi primitivního nacionalismu je obyvatelstvo dost promíchané etnicky i názorově. Poslední vývoj na východu Ukrajiny ukazuje, že z boje o autonomii či samostatnost se pomalu stává konflikt, jenž připomíná kmenové či náboženské války kdesi v Africe. Prosazují se zájmy jednotlivců a skupin bez ohledu na většinu obyvatel a utrpení většiny občanů.
Často se hovoří o manipulaci s informacemi, které se dostávají z Ukrajiny do světa. Jak moc je ovlivňuje ruská propaganda?
Mediální propaganda či psychologický boj jsou součástí každého konfliktu od starověku. V rámci ukrajinské bezpečnostní krize ji evidentně lépe zvládá ruská strana. Přesně opačné jsou výsledky propagandy z Kyjeva, jež mnohdy operuje s neprůkaznými tvrzeními. Křečovitý až primitivní přístup k tvorbě informací ze strany NATO a EU vytvořil situaci, že mnoho občanů v Evropě přestává věřit oficiálním médiím a přechází na neoficiální internetovou komunikaci a transfer informací.
Přitom uvedený výsledek není ani tak práce redaktorů médií jako projevů těch, kteří v médiích vystupují. Některá vystoupení různých osob byla s trochou nadsázky jako přes kopírák, což není normální. EU i NATO lze jen politovat za jejich ubohá a nepřesvědčivá vystoupení. Jedná se o doklad společenského rozpadu, který bychom mohli označovat za diletantizaci společnosti. Vedoucí pozice ve státní správě zaujímají stále více nikoli odborníci, ale různí polovzdělanci a diletanti dosazení na základě politické podpory a osobních vztahů. Proto mizejí z politického života osobnosti a jejich místo zaujímají šedé průměry bez vlastního názoru, které se vyznačují především bezbřehou podlézavostí označovanou nesprávně za loajalitu. Výsledkem je pokles konkurenceschopnosti celých států a společenství a rovněž zastavení sociální mobility, která je základním faktorem výkonnosti a stability státu. Je to řečeno trochu zeširoka, ale nekoncepční, nepřesvědčivá a jednostranně podlézavá mediální propaganda může mít fatální následky velkého rozsahu.
Jak hodnotíte zpětně postoj české a evropské diplomacie, USA?
V případě Ukrajiny bohužel připomínají Kosovo, Irák, Afghánistán, Libyi a Sýrii. Přehlídka nerealistické zideologizované politiky. Výsledkem je násilí, chudoba a utrpení civilistů a v neposlední řadě i nárůst agresivního islamismu, terorismu a obchodu s drogami, který živí jak teroristy, tak některé tajné služby. Dále profesní impotence zpravodajských služeb, neschopnost a arogance některých politiků. Zažil jsem to v Iráku za vlády CPA. Zatímco zastydlí studenoválečníci, kteří se ještě neprobrali z ideologie padesátých let, stále bojují s již neexistujícím Sovětským svazem, export drog z Afghánistánu do Evropy vzrostl za posledních dvacet let několikanásobně a drogy pobijí každoročně víc občanů EU, než si i ti nejbojovnější teroristé ve svých nejdivočejších snech dokážou představit. Do některých čtvrtí Paříže si francouzská policie netroufá v noci bez doprovodu obrněného vozidla.
V jiných zemích a městech se taková situace blíží krok za krokem. V celé Evropě přibývá sociálně vyloučených lidí a skupin, roste rasismus a nacionalismus. Nelze se divit, že Ukrajinu začali opouštět Izraelci po nástupu nacionalistů oslavujících s podporou vlády banderovské zločiny. Na drogy je napojeno praní špinavých peněz a šedá ekonomika, která svým obrovským rozsahem ničí hospodářství EU. To vše nikomu z reprezentantů moc nevadí, s výjimkou občasného zařečnění si v boji o voličské hlasy. Války jsou navíc účinnou a prověřenou cestou odvádění pozornosti občanů od domácích problémů, bezpráví a chudoby. Příkladem je nacistické Německo i Argentina a Británie v období války o Falklandy. Až se ukončí válčení na Ukrajině, začne se jinde.
V médiích jste uvedl, že ruský voják je lepší než ten americký. Můžete to vysvětlit?
Mínil jsem tím průměrného příslušníka pozemních sil. Nemá smysl zabývat se menšinovými skupinami letců či příslušníků speciálních jednotek, případně ministerských úředníků, kde by se mohlo hodnotit až do skupinek a jednotlivců. Především ruská armáda je do značné míry monoetnická a rovněž příslušníci menších etnik, včetně například ministra obrany Šojgu mají kladný vztah k Rusku a jsou ochotni za něj bojovat. Typickým příkladem monoetnické armády je izraelská, jež vedla řadu vítězných válek s přesilou. Dokladem je i studie izraelských vojenských analytiků ze šedesátých let minulého století na téma nejlepších armád druhé světové války.
Přestože je lze sotva podezírat z náklonnosti k nacismu, vyhodnotili jako nejlepší zbraně SS a poté německé pozemní síly a japonskou armádu, tedy monoetnické ozbrojené formace. Ve prospěch Ruska v případném střetu s NATO působí i fakt, že by bránilo vlastní historické území a lid, stejně jako to činí Izrael. Taková armáda má reálnou silnou podporu občanů a vysokou morálku. Představa, že Rusko by přepadlo stát NATO, je asi stejně reálná a pravdivá, jako bylo napadení německé vysílačky v Gliwitz polskou armádou použité jako záminka k napadení Polska Německem.
Současná americká armáda je podle mojí zkušenosti a dostupných informací velká, drahá, byrokratická a těžce zideologizovaná, krátce - neefektivní v poměru k vynaloženým prostředkům. Problém je rovněž v tom, že působí vlastně pouze v zahraničí a jedná se de facto o žoldáky, kteří bojují za peníze proti cizincům. Bez ohledu na oficiální ideologii nepociťují osobní zájem na válce a nemají vztah k obyvatelstvu zemí, kde bojují. Jejich cílem není obrana vlasti s případným obětováním života, ale peníze, které si chtějí užít, pokud možno ve zdraví. To jejich morálku moc neposiluje. V rámci mojí zvláštní mise v Iráku jsem o americké armádě ztratil poslední iluze.
Připomínala mi sovětskou armádu v době největšího rozkladu za Brežněva a Černěnka ovládanou politruky, sešněrovanou předpisy, neochotou důstojníků k rozhodování a tichým etnickým napětím. Obecně je mi amerického vojáka, který nasazuje zdraví a život za nevelký plat v cizině, v podstatě líto. Je tam obecně plno slušných lidí v uniformě, kteří v nelehkých podmínkách platí krví za chyby politiků. V rámci amerických ozbrojených složek jsou velmi dobré skupiny například technických a logistických specialistů, letců, příslušníků některých speciálních jednotek atd., ale průměr není podle mého názoru dobrý. Kdybych si měl vybrat z NATO vojáky, se kterými bych chtěl jít do boje, byli by to Britové nebo Poláci, mimo NATO Rusové a Izraelci. Osobně jsem toho názoru, že je přínosnější kritika od přítele než podlézání od kohokoli, ale nedělám si iluze, že moje názory budou takto přijímány.
Zároveň jste sdělil, že prezident Putin se těší oblibě i z toho důvodu, že v Rusku za dobu jeho působení 14krát vzrostly platy. Máme správné informace?
Obecně vzato ano, ale důvodů pro oblibu prezidenta Putina mezi ruským obyvatelstvem je více. Nelze zapomínat, že pan Putin vládne už dlouho a propad životní úrovně Rusů v devadesátých letech byl děsivý. Samozřejmě se najdou přesvědčení či zaplacení kritici, kteří budou hledat kdejakou odchylku a poukazovat na marginální detaily s cílem znehodnotit základní informaci, ale na to jsem si už zvykl. Prezident Putin je vnímán většinou obyvatel Ruska jako člověk, jenž zastavil rozklad země, ekonomický propad, pokles životní úrovně a národní hrdosti a zároveň rozkrádání a obrovskou korupci éry Gorbačova a Jelcina.
Nelze vyloučit, že informace o platech je zprůměrovaná a samozřejmě se netýká každého obyvatele Ruska, stejně jako průměrný plat občanů kdekoli jinde, včetně naší republiky. Ale například Moskvu jsem v posledních dvanácti letech navštívil několikrát a tamní aktuální životní úroveň je podle mého názoru vyšší než v Praze. Pro oponenty, kteří budou poukazovat na to, že mimo Moskvu je situace jiná, mohu nabídnout na oplátku návštěvu mnohých českých vesnic, především v pohraničí, ale i jinde, kde mnohdy více než polovina obyvatel žije ze sociální podpory. Tam jsou životní podmínky rovněž daleko do pražského standardu.
Samozřejmě ani současné ruské politické vedení nelze označit za ideální, ale podpora ze strany obyvatel, kterou dále posiluje konec neustálých ústupků a ztrát Ruska, je evidentní. Za mojí poslední návštěvy byly na Sibiři povodně. Putin neprodleně rozhodl, že každý občan, který byl postižen povodněmi, včetně dětí, dostane okamžitě pomoc ve formě daru (ne půjčku) ve výši 100 000 rublů. Další pomoc, včetně jasné výhrůžky vězením pro činovníky, kteří zanedbali svoje povinnosti, následovala. Ať se to komu líbí, či nikoli, je prezident Putin výraznou politickou osobností světového významu v době, kdy nezávislé osobnosti v politice abys s lucernou ve dne pohledal, zvláště v EU.
Měla by Česká republika začít se zbrojením? Mají vůbec navrhované miliardy do výbavy české armády smysl?
Naše republička zbrojí až až, zvláště v kontextu svého mezinárodního významu a reálného ohrožení ze zahraničí. Z technického hlediska je třeba dokončit přezbrojení dělostřelectva, obměnit lehké vrtulníky Sokol za nový typ stejné kategorie, vybavit armádu menším množstvím vozidel odpovídajících koncepčně programu MRAP, která bude pravděpodobně potřebovat i policie, a dořešit problematiku protiletecké raketové obrany.
V rámci dosavadního zbrojení jsme si ovšem prakticky zničili domácí obranný průmysl, zhruba z 80 procent. Přišli jsme o výrobní kapacity a především obtížně nahraditelná výzkumná a vývojová pracoviště a jejich špičkové pracovníky. Zde by bylo třeba odborně analyzovat celou problematiku vyzbrojování armády. Mohu k této problematice nabídnout i svůj článek ve speciálu IDET News, který vyšel v květnu minulého roku.
Pravděpodobnost vzniku velké války předpokládají experti za 15 až 20 let, tedy v době, kdy naše současná výzbroj budou pomalu a jistě zastaralé krámy. Pokud NATO nevyvolá válku s Ruskem, opak je vysoce nepravděpodobný, dojde k velkému konfliktu s velkou pravděpodobností v Asii. Hlavní bezpečnostní problém současnosti a dohledné budoucnosti je přemnožení lidstva. Z něho vyplývají obrovské, stále rostoucí sociální rozpory v Evropě i mimo ni, které se promítají do oblasti jednosměrné migrace z jihu na sever a zároveň rostoucí agresivity mnoha muslimů.
Islám se v současnosti, stejně jako křesťanství ve středověku, transformoval v mnoha zemích z formy náboženského vyznání v agresivní politikum. To je očividný fakt, který již nevidí pouze ti, kteří to vidět nechtějí. Hlavní problém světové bezpečnosti tedy tvoří ekonomicko-sociální a etnická napětí, vše společně s organizovaným zločinem. Ohrožení států EU a NATO Ruskem je ve srovnání s nimi zanedbatelný a uměle nafukovaný problém. Naopak Rusko by bylo z hlediska ohrožení obyvatel Evropy velmi cenný spojenec. Disponuje surovinami, velkým územím a bojeschopnou armádou, přičemž je v současnosti nezávislé z hlediska energetiky, zbrojní výroby a v podstatě i výroby potravin.
Vzhledem k výsledkům a dopadům na evropské a obecně křesťanské obyvatelstvo lze expediční operace armád EU a NATO za posledních dvacet let označit za neúspěšné, ne-li přímo kontraproduktivní. Miliardy na zbrojení by proto měly být nasměrovány do resortu vnitra, které bude držet hlavní bojovou linii proti ilegální a obecně nevítané imigraci, organizovanému zločinu, terorismu a islamismu, a dále do resortu sociálních věcí, který bude tlumit dopady korupce, dlouhodobých ekonomicko-ideologických chimér a pokusů v oblasti sociálního inženýrství na obyvatelích České republiky. To vše s podporou perspektivních forem zaměstnanosti, tedy nikoli generováním takzvaných levných pracovních sil, otroků 21. století.
Další vyzbrojování české armády by mělo být realizováno až po objektivním vyhodnocení posledních 25 let a vytvoření dlouhodobě stabilního, koncepčního, kontrolovatelného a efektivního systému z hlediska vyzbrojování i jiné akvizice materiálu pro všechny ozbrojené složky. Přednost by měly logicky dostávat domácí firmy i v případě, že produkt bude o něco dražší. Udrží se tím pracovní místa plátců daní, odborníci, a zároveň sníží sociální náklady. Tak to dělá řada zemí NATO, jejichž politici se starají o vlastní občany.
Současný Národní úřad pro vyzbrojování, jenž působí v rámci Ministerstva obrany, od svého založení byl a stále je parodií toho, čím by měl být, počínaje odborností vedoucích „kádrů“, ale i dalších politicky dosazených zaměstnanců. Rychlost odstranění Karolíny Peake, která chtěla udělat pořádek na Ministerstvu obrany a uvedeném úřadu, svádí k myšlence, čí zisky byly ohroženy? Prvním krokem z hlediska investic do resortu obrany by mělo být nastolení pořádku na Ministerstvu obrany, rozehnání zlodějských a klientelistických klik, které si udělaly z úřadu svoji sociální základnu na věčné časy. Vzhledem k tomu, že výdrž ministrů je kolem jednoho roku, uplatňují vůči nim periodicky stejnou komedii a přežívají tak desítky let.
Kvalita různých pracovišť na ministerstvu je velmi rozdílná. Na základě osobní zkušenosti mohu označit za nejlepší Vojenský historický ústav, Vojenský úřad sociálního zabezpečení, SOPS, Vojenský ústřední archiv, výzkumná pracoviště a některé logistické a technické základny. Bohužel právě tato pracoviště se mnohdy stávají cílem útoků byrokratických zájmových skupin na ministerstvu. Situace v rámci armády (uniformovaná část podřízená generálnímu štábu) je ve srovnání s ministerstvem lepší, především od nástupu generála Pavla do funkce. Obecně jsem toho názoru, že resort obrany by se měl zaměřit spíše na dlouhodobý koncepční systém přežití s postupným nárůstem schopností, nikoli horečné nesmyslné zbrojení.
Jaký očekáváte vývoj událostí?
Otázka je, komu se dá v rámci ukrajinské krize věřit. Rozumné by od ukrajinských politiků bylo, podle mého názoru, ukončit boje, vyhlásit amnestii, uskutečnit parlamentní volby, realizovat federativní stát a starat se především o blaho vlastních obyvatel. Vývoj je po pravdě řečeno nejasný a já nejsem věštkyně ani ukrajinský politik.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
