Původní konflikt Ázerbájdžánu a Arménie o Náhorní Karabach odstartoval v roce 1918 a zdá se, že vlastně nikdy neskončil. K válce mezi stranami došlo i v letech 1988 až 1994, kdy bylo podepsáno příměří, které je ale dlouhodobě narušováno. Proč se domníváte, že je tamní konflikt natolik neutišitelný?
Na odpovědi na tuto otázku se podle mě neshodnou ani historici, proto nevím, zda na to mám kompetenci odpovídat. Můj skromný názor je, že žádné ze zatím použitých řešení nikdy neuspokojovalo dostatečně obě strany zároveň. Historicky území odpovídající současnému území Náhorního Karabachu, neboli správně Arcachu, již od 180. roku před naším letopočtem bylo jednou z provincií Arménského království. Toto území také vždy bylo dominantně nebo výhradně obývané Armény – svědčí o tom nespočet náboženských a jiných kulturních památek. Jsou toho důkazem mnohočetné kláštery – Amaras například pochází ze 4. století, kostely a takzvané chačkary – kamenné stély s vyrytým křížem a nesmírně hezkými ornamenty, charakteristické pro středověké arménské křesťanské umění.
V roce 1921 to bylo rozhodnutím sovětských vládců ve snaze naklonit si Turecko předáno Ázerbájdžánu. A tamní Arméni, kteří tvořili vždy aspoň 77 procent populace, neměli po dobu Sovětského svazu možnost se učit oficiálně ve školách vlastní jazyk ani kulturu. Byla snaha o narušení jejich národní identity. Kvůli výše uvedeným a jiným důvodům se obnovila při rozpadu Sovětského svazu snaha o oddělení a geografický návrat zpět ke kořenům. V rámci referenda v roce 1991 odhlasovalo 99 procent voličů nezávislost.
Rozdíl v chápání samotného území mezi ázerbájdžánskou a arménskou stranou je v tom, že Arméni z Karabachu si snaží uhájit území, na kterém po staletí žili, mají tam hrobky svých předků, historii svého rodu a svoji kulturu, ale pro vládu Ázerbájdžánu je to velmi silná karta vnějšího nepřítele, která se ve vhodnou chvíli rozehrává pro odvedení pozornosti a udržení moci. V současném konfliktu bude těžké najít styčné body, jelikož Nikol Pashinyan (premiér Arménie, pozn. red.) chtěl konflikt řešit mírovou cestou. A Ilham Aliyev (prezident Ázerbájdžánu, pozn. red.) se zatím většinou nechal slyšet, že k vyjednávání přistoupí, jen pokud území Náhorního Karabachu Arméni opustí včetně jejich armády, což ale vylučuje jakékoliv vyjednávání.
Podle vás byl útok, který vedl k současnému vyostření situace, předem připravený ázerbájdžánským prezidentem Ilhamem Aliyevem a tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem. Svědčí o tom například mobilizace záložních vojáků v Ázerbájdžánu týden před útokem? Navíc přibývá důkazů a svědectví, že Turecko vysílá do boje vojáky své i žoldáky ze Sýrie. Erdogan mimochodem v rozhovoru pro katarský deník The Penninsula popřel, že by s konfliktem mělo Turecko cokoliv do činění. Prohlásil, že Arménii okupuje Karabach, kde Arménie masakruje lidi téměř třicet let, provokovala a zahájila útoky na civilisty, a tak Ázerbájdžán zasáhl a chce získat historická území zpět, čímž konflikt vyvolal. Obvinění Turecka pak označil za zoufalství Arménie kvůli drtivé porážce. Co říkáte na takové argumenty?
Pochybuji, že zejména nejsilnější výroky může prezident Erdogan doložit fakty a čísly. Tím spíše výroky o tom, že Arménie téměř třicet let někoho soustavně masakruje. Proto celé prohlášení působí jako nástroj manipulace s názorem neseznámeným s problematikou lidí. Armáda Arcachu nemá žádný důvod útočit na civilisty na území Ázerbájdžánu, protože o dobývání cizího území nestojí, stejně tak jako o zbytečnou provokaci po vojenské stránce mnohem lépe vybaveného souseda. Vždy jim šlo pouze o uchování historicky vlastního území. Dokonce i název armády Arcachu má název Armáda obrany.
Co se týče prohlášení, že se jednalo ze strany Ázerbájdžánu o reakci na arménské útoky na civilisty – reportér Turecké televize TRT Haber Fatih Avanos byl podle těchto videí, které televizní kanál sám zveřejňoval, na území Ázerbájdžánu již od cca 21. září. Rovněž po oficiálním vypuknutí konfliktu 27. září začal hlásit téměř okamžitě z místa konfliktu. Pokud by se jednalo o náhlou odpověď na provokace arménské strany – proč byl na místě s předstihem?
Totéž platí pro články o mobilizaci a stahování vozů typu pick-up pro údajnou kontrolu. Z vozu typu pick-up se dle toho, co jsem četl, dají vytvořit mobilní základny a centra řízení pro drony, které Ázerbájdžán hojně využívá k bombardování. Také se používají pro přepravu vojáků na bojiště.
Rusko má s Arménií smlouvu o kolektivní bezpečnosti, podle které by se postavilo na stranu Arménie. Je, nebo se stane Karabach bitevním polem Ruska a Turecka?
Myslím, že pro poskytnutí věrohodné odpovědi na tuto otázku nemám dostatečnou politologickou kvalifikaci.
Kdo má na celé věci podle vás ještě zájem?
Nedokážu přesně specifikovat.
Psali jsme:
Arménie se nechala slyšet, že je kvůli dohodě připravena k ústupkům, ale totéž očekává od Ázerbájdžánu. Nedávno dojednané příměří v Moskvě bylo opět porušeno. Jak reálná je podle vás naděje na udržení příměří?
Opět vzhledem k tomu, že se porušilo záhy po vyhlášení, jde o velmi těžkou otázku. My si přejeme, aby nastal mír, aby skončilo zabíjení civilistů ve vlastních domovech, rovněž jako mladých hochů pod palbou kulek a raket, a aby obyvatelstvo Arcachu mohlo dále žít na území, kde mají pochované své předky, kde po staletí rozvíjeli svoji kulturu, architekturu a budovali národní identitu.
Vybudovali ho do stavu, ve kterém bylo před válkou, a pevně věříme, že vybudují znova, a my se jim v tom budeme snažit pomoct. Je to značně těžké posoudit, bude to záležet na vývoji situace a také na tom, co je skutečným původním záměrem ázerbájdžánsko-turecké strany.
Jaké jsou vaše informace z tamních bojů o současné situaci a situaci civilistů? Co můžete čtenářům říct?
Situaci na místě velmi dobře popisovali na svých facebookových profilech Markéta Kutilová a Lenka Klicperová, a v současných dnech budou vycházet jejich svědectví ve formě článku v časopisu Reflex. Obě strany nesou výrazné ztráty na bojišti. Nejsmutnější je, že většinou na straně Arcachu válčí a hynou ročníky 2000 až 2002 vykonávající povinnou vojenskou službu. Na straně Ázerbájdžánu k tomu dochází také, ale podle již potvrzených údajů tam válčí i nájemníci z řad Svobodné syrské armády vytvořené Tureckem.
Tímto válka dostává zcela odlišný rozměr, jelikož se už nedá říct, že je to čistě konflikt mezi armádou Ázerbájdžánu a Arcachu. Turecko by se do toho nemělo v žádném případě vměšovat, tím spíše pomocí cizích jednotek. Proto si myslím, že je v zájmu všech, aby toto zabíjení osmnácti- až dvacetiletých hochů, něčích synů, synovců a bratrů co nejdříve skončilo.
Co se týče útoků na civilisty – podle svědectví již polovina hlavního města Stěpanakert je rozbombardována, byly zasažené nemocnice nebo stanice paramediků, elektrárna, vodárna a jiné objekty nezbytné civilní infrastruktury. Bombardování zasáhlo i řadu dalších měst, a byl dokonce bombardován i chrám svatého Spasitele, Ghažančecoc, který je pro architekturu Arcachu unikátním dílem. V důsledku takto masivního bombardování byla již polovina obyvatelstva nucena opustit zemi.
Ázerbájdžánská vláda se poslední dobou nechává slyšet, že je připravena k mírnému soužití s místním obyvatelstvem, pokud se území předá jim. Myslím, že svoje slova výše zmíněnými činy náramně potvrzuje. Stejně tak byli ochotní žít v míru s desítkami tisíc Arménů, kteří byli nucení na začátku devadesátých let během první války o Arcach uprchnout z Ázerbájdžánu, zanechávající za sebou byty a téměř veškerý svůj majetek, aby si zachovali život. Máme z těchto událostí příběh i přímo v rodině.
Odkud informace čerpáte?
Informace se snažíme čerpat od zpravodajů, kteří jsou přímo na místě, nebo jiných nezávislých zdrojů. Snažíme se sledovat, co se skutečně odehrává na ázerbájdžánské straně. Jelikož jsou už dva případy zjevných a dokázaných dezinformací ohledně toho, že Arménie se pokusila bombardovat jejich elektrárnu a také plynovod Baku-Cejchan-Tbilisi. V obou případech podle fotek publikovaných AZ stranou bylo experty potvrzeno, že důkazy odporují dokonce i zákonům fyziky. Proto vládním zdrojům velkou váhu nedáváme, jelikož víme, že válka se v současnosti vede především i v informačním prostoru.
Právě z tohoto důvodu jsem schválně již na začátku konfliktu začal vyhledávat české novináře, kteří by byli na místě, a podařilo se mi najít právě tým paní Kutilové a Klicperové, které ukázaly neskutečnou statečnost i odhodlání a informovaly z místa nehledě na téměř na hlavu padající bomby a celkově nuzné podmínky.
Upozornil jste, že se Ázerbájdžán dopouští válečných zločinů nejen bombardováním civilních oblastí. Ačkoliv boje trvají už pár týdnů, žádné razantní reakce ze strany zahraničních států jsme neslyšeli. Jak to vnímáte? A jak by ostatní státy měly podle vás reagovat? Co by pomohlo?
To ticho nás právě rozhořčilo a pobouřilo nejvíce. Dochází k cílenému zabíjení nevinného obyvatelstva, tím spíše za pomocí tureckých nájemníků ze Sýrie, a celý svět mlčí! Zejména nás rozhořčilo ticho v českých médiích a ze strany českých politických činitelů, jelikož v této zemi všichni dlouhodobě žijeme, pracujeme a snažíme se přispívat k jejímu blahobytu. Rovněž hodnoty, které v sobě máme, v nás vychovala Česká republika. Teď se ale ve snaze neurazit otevřeným odsouzením ekonomické partnery jako Turecko nebo Ázerbájdžán, který zde prokazatelně v posledních letech vyvíjel tlak na politiky – kaviárová diplomacie, v souladu se svými hodnotami nechová. Myslíme, že mlčky přihlížet ke zločinu je svým způsobem spolupodílnictví.
Proto jsme právě uspořádali v pátek 9. září v Praze na Staroměstském náměstí mlčenlivý protest. Cílem bylo apelovat na společnost a přimět české politiky se více zajímat o tuto válku a také ji veřejně odsoudit. Něco takového bychom ve 21. století určitě neměli vůbec tolerovat. Jak jsme zjistili, protest měl velmi pozitivní ohlas, takže rozhodně budeme pokračovat, dokud neuslyšíme o této válce výraznou reakci veřejnosti a oficiálních činitelů.
A jaký vliv může mít konflikt na svět?
Opět těžko kompetentně posoudit, ale podle mě se potenciálně může jednat o velmi nebezpečný geopolitický precedent. Určitý soubor osob zkouší již delší dobu limity tolerovaného chování na světové scéně pomocí nejrůznějších provokací, podněcování a vedení válek, obsazování cizích území nebo vod a zatím se jim to bohužel daří. Válka o Arcach je další z těchto pokusů a myslím, že je v zájmu nás všech, aby nám konečně došla trpělivost. Existuje velké množství politických a ekonomických mechanismů, jak tyto osoby lidově řečeno zklidnit, a světové společenství by je mělo začít konečně používat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
