Za stáří Zdeňka Svěráka nemůže Putin. Právník Koudelka vzpomíná na studentský Listopad i na to, co se za 30 let povedlo

15.11.2019 20:15

30 LET OD LISTOPADU V roce 1989 byl Zdeněk Koudelka jedním ze studentů, kteří vedli protesty na brněnských právech. Dnes přináší pozoruhodné vzpomínky na tehdejší dění na fakultě, o které se v souvislosti s Listopadem 1989 příliš nemluví. Jako právník, který působil v politice i na státním zastupitelství také vzpomíná, co se v této oblasti za posledních třicet let podařilo. A neopomněl ani to, čím žijeme třicet let po Listopadu, například strach z Vladimíra Putina nebo posedlost obranou České televize.

Za stáří Zdeňka Svěráka nemůže Putin. Právník Koudelka vzpomíná na studentský Listopad i na to, co se za 30 let povedlo
Foto: Hans Štembera
Popisek: Zdeněk Koudelka

Pane doktore, v listopadu 1989 jste studoval na právnické fakultě v Brně. Byla tam cítit nějaká „revoluční“ nálada už před Listopadem?

Byl jsem student prvního ročníku a předrevoluční napětí jsem na právnické fakultě necítil. Ale cítil jsem jej jinde. Politika mne zajímala a ještě před listopadem jsem požádal o přijetí do Československé strany socialistické, na jejíž akce, kde se otevřeně debatovalo o okupaci 1968, jsem chodil. Bylo zajímavé být na akci, o niž referoval zahraniční rozhlas. Byl to náznak, že režim dodělává. To posílil pád berlínské zdi. Takže se něco čekalo.

Brno bylo v rámci republiky trochu specifické. Bylo tam poměrně silné hnutí nezávislých divadel, navíc pár kilometrů od hranic s Rakouskem, dokonce jsem slyšel, že v některých částech Brna se dala chytat i rakouská televize. Vzpomenete si ještě, jaká ještě před Listopadem byla ve městě nálada?

Anketa

Je pro vás Václav Havel hrdina?

9%
91%
hlasovalo: 39146 lidí
Oba programy rakouské televize byly sledovány v Brně i na jižní Moravě běžně. Na gymnáziu jsem se učil německy, ale hlavně mluvil dobře německy můj otec, který mi obsah zpráv sděloval. Pravidelně jsem poslouchal československé vysílání BBC s výbornými komentáři Karla Kyncla. Do opozičních skupin jsem zapojen nebyl.

Ovšem díky studentskému Divadlu pro lidi, kde jsem hrál spolu s pozdějším ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem, s mými spolužáky z Gymnázia Tišnov a s jeho spolužáky z gymplu v Brně, jsme pronikali do prostředí vysokoškolských klubů a kulturních středisek, kde jsme hráli hry Milana Pokorného. Ještě si pamatuji cenzorská představení, tzv. schvalovačky. Bylo to trapné byrokratické divadlo, nutné pro to, abychom mohli hrát divadlo.

Během víkendu 18. a 19. listopadu se v Praze domluvila stávka vysokoškoláků. Jak se informace dostávaly k vám do Brna?

Během soboty 18. 11. jsem získal z vysílání BBC informace o potlačení průvodů studentů. Že se děje něco velkého, bylo jasné v neděli večer, kdy televize dementovala zprávy o úmrtí Martina Šmída a televizní program po 20. hodině byl posunut s odůvodněním, že bude mimořádný projev. Po delším čekání vystoupil předseda české vlády František Pitra, jenž nic zajímavého neřekl. Avšak bylo jasné, že se něco děje.

V pondělí 20. 11. jsme hltali Svobodné slovo, které uveřejnilo provolání Československé strany socialistické odsuzující zásah na pražské Národní třídě. Obdobné provolání Socialistického svazu mládeže bylo v Mladé frontě. Tyto dva deníky byly prvními na protitotalitní straně. Bylo domluveno, že v úterý se všichni studenti shromáždí na přednáškách v kulturním sále na Musilově ulici, byť přednášky nemají.

Jak probíhala stávka a další listopadové události na Právnické fakultě v Brně?

V úterý 21. 11. byl sál na Musilově ulici naplněn k prasknutí. Přednášku měl odborný asistent Jan Svatoň, pozdější děkan, ale ani ji nezahájil. Probíhala diskuse mezi studenty a skupinou fakultních funkcionářů, kteří se dozvěděli o shromáždění studentů a snažili se jej pacifikovat. Měli podporu několika komunisticky zaměřených studentů. Po vystoupení jednoho takového prorežimního studenta, jehož slova by se dala shrnout tak, že komunistická strana sama připravuje reformy a opozice neví, co chce, tak dejme čas na reformy prováděné shora, jsem vystoupil se slovy: „Možná nevíme, co chceme, ale jistě víme, co nechceme a to je krev na pražské dlažbě. Komunistická strana není jediná a reformy připravuje i socialistická strana“ atd.

Studenti odhlasovali vstup do stávky a zvolili stávkový výbor fakulty, jehož jsem byl členem. Stávkový výbor jednal s vedením fakulty o vyšetřování zásahu na Národní třídě, působení nekomunistických stran na fakultě i o tom, že nechceme oslovení „soudruh“. Proděkan Milan Pekárek proklamoval, že stávku studentů lze považovat za neomluvenou absenci s možností neudělení zápočtu. Na znamení stávky studenti nosili československou trikolóru. Když mne vyučující římského práva Jiří Bílý, s nímž jsem se znal díky zájmu o heraldiku, uviděl s trikolórou, řekl: „Já se za vás přimluvím, až vás budou vyhazovat.“

Někteří učitelé nevěřili v úspěšnost převratu a byli opatrní. Studenty respektovaný odborník, asistent katedry mezinárodního práva a pozdější soudce Ústavního soudu i Evropského soudního dvora Jiří Malenovský odmítl na shromáždění studentů odpovědět na otázku Pavla Blažka, zda byla invaze vojsk pěti státu Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 v souladu s mezinárodním právem. Lhát nechtěl, ale nevěřil v úspěch revoluční změny.

Následně studenti započali plakátovací akci, kdy vylepovali své požadavky a hesla. V noci příslušníci Lidových milicí a bezpečnosti vše strhávali. Řada studentek do úmoru přepisovala na psacích strojích letáky. Jiní odjeli domů a další tu dobu prožívali jako prázdniny. Obavu o úspěch stávky jsem měl do čtvrtka 23. 11. večer, kdy jsem v televizi uviděl, jak v pražské ČKD vypískali pražského městského tajemníka KSČ Miroslava Štěpána. Dělníci se přidali ke studentům, tím režim ztratil základnu, ke které se hlásil. Ze Štěpánova výrazu bylo zřejmé, že je šokován. Když se dělnici postavili proti nim, totalita prohrála.

Spojení se zaměstnanci bylo klíčové. Účastnil jsem se výjezdů umělců a studentů mezi zaměstnance do závodů s žádostí o podporu, kde jsme byli dobře přijímání. Komunističtí ředitelé podniků nebránili našemu vstupu do podniků a přerušení práce. Dnes, kdy se společnost sociálně rozděluje, považuji srozumění mezi dělníky, umělci a studenty za výrazný listopadový dojem.

Probíhalo potom nějaké „očišťování“ fakulty od komunistů?

Po generální stávce 27. 11. 1989 komunisté vše vzdali a studentská stávka se změnila ve stávku okupační. Stávkový výbor zakázal některým učitelům vstup na fakultu a ovládl ji. Děkan Eduard Vlček začal respektovat stávkový výbor, byl oblíbený pedagog a nebyl vyzván studenty k rezignaci, jak se to stalo jiným děkanům.

Stávkový výbor spolupracoval s oblíbenými učiteli (první polistopadový děkan Jiří Kroupa, tělocvikáři Jan Urválek a Věra Večeřová) a obsadil kanceláře učitelů marxismu-leninismu. Zábor fakultního oddělení univerzitní katedry marxismu-leninismu provedli Rudolf Grochal a Roman Vaněk. Rudolf Grochal vzpomínal, že když z kanceláře vyhazovali vedoucího oddělení a proděkana Milana Špičáka, usmál se na ně a řekl: „Jo soudruzi, já už jdu, už jdu. Ale já se zase vrátím, no a potom zase půjdete vy.“ Roman Vaněk na to odsekl: „Mno, to asi těžko, pane Špičáku,“ a pochopili, že už je to hop nebo trop.

Stávkový výbor měl klíče od fakulty, peníze ze sbírek, potraviny z menzy, k dispozici auta. Pochopil jsem Leninův výrok: „Moc ležela na ulici, tak jsme ji zvedli.“ Ovšem symbol normalizačního komunismu na brněnských právech Špičák byl jako představitel obrozeneckého proudu komunistů po roce 1968 vyhozen z Vojenské akademie, takže se po listopadu 1989 dočkal rehabilitace na Vojenské akademii, dnešní Univerzitě obrany. To jsou paradoxy. Kromě kovaných komunistů z Ústavu marxismu-leninismu však protikomunistické tažení studenti nečinili.

Slyšel jsem, že trochu smutným případem byl v tomto směru profesor Jan Filip. Uznávaný právník a jeden z nejlogičtějších kandidátů do Ústavního soudu, který se ale kvůli tomu, že byl předsedou základní organizace KSČ na brněnských právech, stal ústavním soudcem až v roce 2013 za prezidenta Zemana. Jak na něj vzpomínáte?

Anketa

Chystáte se oslavovat 30. výročí ,,Sametové revoluce"?

6%
94%
hlasovalo: 26612 lidí
Pro mne nebylo rozhodující, zda byl někdo ve straně, ale jak jednal. Vždyť ředitel tišnovského gymnázia, který umožnil existenci našeho amatérského divadla, Milan Novotný, i můj učitel sociologie ze Střední školy sociálně právní, který mi půjčoval Masarykovy knihy, Jaroslav Nevoránek, byli členy komunistické strany.

Jana Filipa jsem poznal až po listopadu 1989, jelikož předtím jsem neměl výuku státního práva, které učil. Důvody, že se Jan Filip nestal ústavním soudcem dříve, jsou jiné než to, že byl jako odborný asistent v komunistické straně. Konečně Pavel Holländer byl též člen komunistické strany a stál se dokonce místopředsedou Ústavního soudu roku 2003.

Pozice předsedů základních organizací byla zatížená administrativou a skutečně vlivní komunisté (děkan, proděkani, profesoři) o ni nestáli. Odborní asistenti, kteří byli většinou věkově mladší, neměli vždy stejné názory jako starší komunisté a část postupně podpořila, i jako členové komunistické strany, studenty.

Když se bavíme o roce 1989, naskočí jméno Václav Havel. Jak byste zhodnotil jeho disidentskou, revoluční a pak i politickou činnost? Byl největší politickou osobností posledních desetiletí?

Uznávám význam osobnosti v dějinách. Takovou osobností byl Václav Havel. Jeho jméno se stalo symbolem revoluce a měl podporu v zahraničí. Určitě byl lepší osobou pro pozici prezidenta republiky než Alexander Dubček. Listopad 1989 stvořil velkou politickou trojku – Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana. Nevidím nikoho, kdo by se jim v dnešní politice rovnal. Havlovy knihy a texty jsem četl až v 90. letech 20. století. Pamatuji si pár postřehů, ale texty prezidenta Masaryka jsou mi bližší. Z Havlových her vnímám především zvláštní ironií.

Pohyboval jste se v mnoha pozicích v oblasti práva značnou část posledních třiceti let. Co považujete v oblasti práva za tu dobu za nejdůležitější?

Nejdůležitější byla změna systému, který nově vycházel ze svobodných voleb. To byl materiální pramen práva, z kterého čerpaly jednotlivé právní předpisy. Nešlo o jednotlivosti, ale o změnu systému, kdy stát a jeho právo není totalitní, ale respektuje lidskou svobodu.

Zásadní změnou po roce 1989 byla svoboda, která se ale občas trochu zvrtla. Devadesátá léta byla po všech směrech velmi „divoká“, teď zase občas slyšíme, že té svobody opět ubývá. Naučila se podle vás za těch třicet let společnost s tou svobodou zodpovědně nakládat? Dokážou lidé například zodpovědně nakládat se svými penězi, když často sledujeme případy nezvládnutých spotřebitelských úvěrů ústících v exekuce?

V devadesátých letech jsem dostudoval a začal pracovat v právní kanceláři Petra Mrkývky v Brně a učit na právnické fakultě. Pro mne to byla léta dobrá. V politice to byly roky boje idejí mezi ODS Václava Klause a sociální demokracií Miloše Zemana, a ideje mi dnes u hlavních politických stran chybí. Jistě jsme bohatší, ale víc zbyrokratizovaní. Devadesátá léta 20. století byla svobodnější. V každé době byli lidé šetrní a ti marnotratní. Vždy budou dlužníci, a někteří nebudou dluhy splácet a tak budou přicházet věřitelé a s nimi exekuce.

Problémy devadesátých let jsou občas vysvětlovány tak, že „ekonomové utekli právníkům“ a hospodářské reformy probíhaly bez dostatečného právního zajištění. Co říkáte s odstupem času na toto tvrzení?

Nezaměňujme právo a byrokracii. Podívejme se na korupci, jež přináší evropské dotace, či na obrovské výdaje kvůli chiliastické vizi údajného konce světa kvůli klimatické změně. To je mrhání peněz řízené byrokratickým kolosem v Bruselu a v Praze.

Václav Klaus řekl, že kritizuje-li se právní rozměr transformace, měla by být odpovědnost hledána u právníků. Například místopředsedou československé vlády pro legislativu 1990-92 byl Pavel Rychetský, předsedou české vlády byl právník Petr Pithart 1990-92, významným poslancem Federálního shromáždění právník Zdeněk Jičínský. Osobně je však za toto nekritizuji. Změna systému byla tak unikátní a obrovská, že nebyly zkušenosti. Proces nešlo řídit formou osvíceného absolutismu.

Pamatuji si, jak zavedení družstevních záložen prosadili poslanci přes odpor Václava Klause. Že měl pravdu, ukázal krach řady záložen. Avšak chápu snahu poslanců, kteří chtěli obnovit družstevní peněžnictví, které v Čechách a na Moravě fungovalo již za monarchie.

Když si vzpomenete na období, kdy jste jako poslanec psal zákony – byl prostor pro nějaká koncepční řešení, nebo se spíše reagovalo na tehdejší unikátní situaci? Jinými slovy, nebyla tehdy legislativa spíše „ve vleku událostí“?

Koncepci v zákonodárství musí mít vláda. Ministrem jsem nebyl. Možnosti poslance jsou omezené. Mojí koncepcí drobné práce bylo podporovat rodnou Moravu, proto jsem pozměňovacími návrhy pomohl vinařům a umístění celostátních institucí do Brna.

Máte pocit, že skutečně v poslední době svobody ubývá? A proč se tak podle vás děje?

Svobody neubývá tím, že by nějaká výslovně byla zrušena, ale tím, jak je více a více regulována. Povinnosti, které nyní má podnikatel i majitel domu či bytu, jsou podstatně větší než v oněch 90. letech. Je to neustálý nárůst buzerace lidí.

Jedním ze základních požadavků Listopadu 1989 byla svoboda slova. Dle zákona ji máme. Máme ji i skutečně? A jak vnímáte slova, která se v poslední době ozývají, že svoboda slova je ohrožována a omezována? A případně kým?

Garancí svobody slova je svobodný internet. Jsem proti regulacím v této oblasti. Ať si každý píše, co chce, a ať si každý čte, co chce. Za idiocii ministrů vnitra považuji to, že platí centrum proti údajným hrozbám – prý dezinformacím. To je návrat k politice komunistů před listopadem 1989. I oni chtěli určovat to, co lidé mají číst.

Návratem do temných dob byla i snaha Bezpečnostní informační služby ovlivnit obsah školní výuky. I kdyby se to tajným službám podařilo, dosáhnou jen toho, že něco jiného se bude říkat ve škole, a něco jiného doma. Je dobře, že Miloš Zeman odmítl návrh vlády Andreje Babiše na povýšení šéfa BIS na generála. Je třeba se postavit touze po všemocnosti tajných služeb.

V souvislosti s debatami o svobodě slova se ozývá, že nezbytným garantem a výspou svobody a demokracie je veřejnoprávní Česká televize. Co si myslíte o názoru, že útoky na Českou televizi jsou útokem na demokracii?

Česká televize a demokracie jsou dvě odlišné věci. Demokracie je ve spoustě zemí, v kterých Česká televize nepůsobí a kde nepůsobí žádná státní televize, ať již veřejnoprávní či vládní.

Česká televize je centralizovanou pražskou televizí, která ve svém zpravodajství a publicistice lže. Dokumentoval jsem to na reportážích o Polsku či na pořadu Václava Moravce. A když jsem chtěl vědět, kolik stojí ročně tento pořad, odmítla mi to Česká televize sdělit, že prý jde o obchodní tajemství. To je příklad pokrytectví. Představte si, že by ministerstvo či město odmítlo sdělit, kolik zaplatilo za nějakou propagaci. To by se Česká televize rozčilovala. Sama na sebe však má jiná kritéria. Pro mne jsou zpravodajství a publicistika České televize nedůvěryhodné.

Dramatik, scenárista a herec Zdeněk Svěrák se vyjádřil, že před třiceti lety netušil, že na nás padne pohroma, jakou dnes prožíváme. Demokratické instituce dle Svěráka nefungují a technologie se zneužívají k matení myslí milionů lidí. „Je to především Putinova úspěšná kybernetická válka,“ uvedl v rozhovoru pro Deník N. Máte také pocit, že mysli lidí jsou zatemněny Putinovou hybridní válkou?

Mám rád poetiku filmů Zdeňka Svěráka, ale jeho problém je hrůza z vlastního stáří. Za to však Putin nemůže. Lidé jsou stejně bystří a schopni posoudit, s čím souhlasí a s čím ne, jako před 30 lety. Každý si může přečíst názory Zdeňka Svěráka, ale také názory kohokoli jiného. A to je dobře, to je svoboda.

Listopadové výročí ukázalo na pokus o protilistopadový zvrat. Milion chvilek pro demokracii dal ultimátum, aby se předseda vlády zbavil majetku, či funkce premiéra. O tom, kdo vládne, rozhodují v demokracii volby. Pokud chce určovat, kdo má vládnout, nevolená skupina, jde o protidemokratický zvrat. Má-li v názvu slovo demokracie, je to jako když o demokracii mluvil Klement Gottwald.

Coby listopadový student si pamatuji, že jsme chtěli, aby vláda vzešla ze svobodných voleb. A chtěli jsme chránit práva lidí, včetně práva na majetek. Milion chvilek tyto hodnoty popírá. Je paradoxem, že Milion chvilek posiluje Babiše. Babišovo ANO je stranou pragmatismu bez ideového základu. Moc ale má ze svobodných voleb. Je smutným důsledkem tažení Milionu chvilek, že v odporu proti němu chráním vládu Babišova ANO. Babiš však volby jako základ vládnutí respektuje.

Tož zopakujme si vzpomínku na mládí. Šli jsme proti mocenské zvůli, když jsme se obávali Lidových milicí a Sboru národní bezpečnosti, tak máme průpravu postavit se zlodějům demokracie, kteří nechtějí výsledek svobodných voleb respektovat.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Islám je nenávistná doktrína k ovládnutí světa. Hrozí vyhlazení Evropanů, řekl poslanec od Babiše a představil zásadní projekt „národní fronty“, který chystá proti imigraci

16:27 Islám je nenávistná doktrína k ovládnutí světa. Hrozí vyhlazení Evropanů, řekl poslanec od Babiše a představil zásadní projekt „národní fronty“, který chystá proti imigraci

ROZHOVOR „Je to další otřesný důkaz selhání politiky multikulturalismu a celého toho šílenství s při…