Slavíme sto let od vzniku první Československé republiky. Někdy slýcháme, že republika už neexistuje, tak není co slavit. Jiní zase, že je rozkradená a rozprodaná. Je podle vás co slavit?
Určitě. Pochopitelně republika vypadá jinak, jinak se jmenuje, prožila si dobré i špatné. Není v tak dobrém stavu, jak v to doufali otcové – zakladatelé, ani v tom dobrém stavu, jak v to doufala moje generace začátkem devadesátých let. Ale jak se říká, mohlo to být mnohem horší a vždy je co slavit. Vždyť i člověk, který je nemocný, není v plném zdraví, slavívá narozeniny, protože jsou holt výročí, která se alespoň připomínat musejí.
V poslední době jsme těch výročí slavili více a byli jsme svědky různých protestů či demonstrací u pietních či vzpomínkových akcí včetně politické propagandy. Využijí toho aktivisté a politici opět?
V letošním roce je pochopitelně situace s těmi oslavami vyhrocená, protože se holt v českých dějinách kouká na magickou osmičku. Od osmičkového roku si pochopitelně různí hráči ledacos slibují, a když se sliby nenaplňují, jsou samozřejmě frustrováni. Viděli jsme výbuchy vzájemné frustrace prakticky po celý rok od volby prezidenta přes výročí srpna a Mnichova a teď je uvidíme na podzim. Ono je to vlastně vidět už týden před oslavami. Vidíme naprosto zběsilou propagandu odpůrců prezidenta Zemana proti osobám, které si vybral pro státní vyznamenání, ale to už je takový folklór.
Dále vidíme, že dvě nepříliš se milující skupiny svolaly shromáždění do prostoru Václavského náměstí, čímž je téměř zaděláno na nějaké konflikty drobné či větší, ale hlavně tu máme velice pozoruhodnou věc. Pochod romské hrdosti svolaný na stejnou dobu a stejné místo. Tam už bych skoro hovořil o snaze vyvolat konfrontaci ze strany politického kartelu, který byl posledními volbami odstaven od vlády a moc rád by se k ní vrátil. Tomu kartelu se různě říká sluníčkáři, hujeři, dobrotrusové a myslím, že jejich snaha vyvolat konfrontaci zrovna 28. října je nezodpovědná.
Zmínil jste vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana. Vždy si vybere pár jmen, které zašumí ve veřejném prostoru. Dělá to Miloš Zeman naschvál? A zaslouží si ocenění například Michal David?
Určitě to dělá naschvál, protože Miloš Zeman je tak trochu veselá kopa. Ale podívejme se na to ze širšího hlediska. Letos je to Michal David, loni to byl Luděk Sobota, já v tom vidím trochu záměr a hlubší, než si jen dělat legraci z novinářů a snobů a přitáhnout pozornost. Záměrem je smíření společnosti s normalizačními generacemi a normalizační kulturou. Vysvětlím: v zásadě vysoká kultura – kdo dostane vyznamenání, kdo bude chodit na různé bankety a podobně – byla po listopadu do značné míry definována jakousi vzpourou proti normalizaci. Na banket na Hrad chodili muzikanti z Plastic People of the Universe, ale nechodili muzikanti z Olympiku. To však hloubilo příkop, což je nesporné, protože každá doba má své vítěze a poražené. Poražení pochopitelně museli cítit nějaké resentimenty.
Jenže ono už to je od listopadu skoro třicet let. Už nám tady vyrostly dvě dospělé generace, pro něž jsou listopad, fronty na banány a Miloš Jakeš pouhou kapitolou z učebnic dějepisu. Na druhé straně jsou tu lidé, kteří v normalizační době prožili většinu svého života, a jejich kultura byla v posledních dekádách odsouvána na vedlejší kolej. Nenamlouvejme si jako havlisté, že celý národ poslouchal Plastiky, četl Magorovy básně a ladil Svobodnou Evropu. Drtivá většina se dívala na normalizační seriály, koukala se na Televarieté, chodila do kina na tehdejší filmy. Pracovali, žili, byli šťastní i smutní a tyto lidi přece nemůžeme donekonečna trestat a říkat, že jejich život stál za houby. Já se domnívám, že Miloš Zeman si tohle uvědomuje a uvědomuje potřebné smíření nebo vyrovnání se s tou dobou, aby zmínění lidé neodcházeli do hrobu s tím, že žili ve špatné době. Tenhle signál Miloš Zeman vydává a děkujme mu za to.
Psali jsme:
Už třicet let máme demokracii po sedmdesáti letech všemožných převratů. Čím to je, že drží? Je to mezinárodními okolnostmi, nebo tím, jak je nastavena?
Já bych především ne úplně souhlasil, že náš systém demokracie drží. Samozřejmě procedury máme, konají se svobodné volby, máme ústavní soud, máme Parlament. Ale jak si správně všimlo vícero pozorovatelů, došlo k poměrně zásadní změně deset let po listopadu koncem devadesátých let. Došlo ke změně v našem politickém systému a mám na mysli sarajevský atentát, když se mocenské skupině navázané na tehdejšího prezidenta republiky – Václava Havla – podařilo zvrátit výsledky svobodných voleb a odstavit od moci tehdejší vedení občanské demokratické strany.
Proč o tom mluvím a proč si myslím, že to bylo tak významné ve zpětném pohledu? Protože to byl začátek sestupu od politiky coby soutěže různých pohledů na vývoj ve společnosti, na směřování společnosti k politice ve smyslu parcelování státu mezi různé mocenské, zájmové a ekonomické skupiny. V tu samou dobu to znamená deset let po listopadu – došlo k dalším několika věcem. K takzvané spacákové revoluci v České televizi, fakticky privatizaci televize do rukou jedné politicky spřízněné party. A to byl začátek omezování svobody slova. Tehdy jsme si to ještě neuvědomovali, ale v zásadě se veřejnoprávní média dostala do úzké závislosti na jedné jediné mocenské skupině.
Došlo k další důležité věci, a to byl vstup do Evropské unie. Vím, že vstup do Evropské unie předjednali předsarajevské vlády, Václav Klaus podal přihlášku. Tím, že v době okolo vstupu a po vstupu se v českém a mediálně akademickém prostoru v podstatě mohl prosazovat jen jeden názor, jeden pohled – tedy totální závislosti a hujerství, tak tím vlastně Česká republika začala ztrácet suverenitu. Neřekl bych, že ji ztratila s Lisabonem nebo jinou konkrétní smlouvu podepsanou, či nepodepsanou. Ztratila ji krátce předtím, kdy se přestalo o problémech Evropské unie otevřeně debatovat. Takže tady bych se přiřadil ke kritikům polistopadového režimu.
Mezi rokem 1997 a 2004 došlo k zásadnímu okleštění demokratické diskuse a k tomu všemu, co bylo často nazýváno vyprázdněním politiky. Když se v politice nediskutuje o vážných a podstatných věcech, začne se diskutovat o nepodstatných věcech, banalitách, o náhradních problémech. Politika, místo aby byla uměním spravovat komunitu, spravovat stát, se stane uměním, jak si nejlépe rozdělit koryta – finance státu a finance státem kontrolované. To se u nás před dvaceti lety stalo. Radovat se, že nám demokracie drží, je trochu prvoplánové, protože současná demokracie je určitě úplně, ale úplně jiná, než byla v polovině devadesátých let.
Co naši republiku ohrožuje nyní? Migrace, Evropská unie, ekonomické a bezpečnostní otázky…
Spousta věcí. Nesamozřejmost je soudem našeho národa od samého začátku. Vždy jsme tu byli jaksi poslední výspa Západu a první výspa Východu, mezi kovadlinou Ruska a kladivem Německa, nebo naopak. A po staletí jsme současně byli nucení reagovat na ještě větší civilizační problém z jihovýchodu. Opakovaně, v podstatě po tisíc posledních let, jsme na islámské ohrožení vždy reagovali tím, že jsme se dokázali spojit s ostatními středoevropskými národy. My jsme to udělali za Lucemburků, za Jagelonců, za Habsburků, nejméně třikrát jsme kvůli jihovýchodnímu ohrožení byli schopni se ve střední Evropě spojit. To se nám daří i nyní, a to je cesta, kterou se instinktivně vydáváme.
Republiku nejvíce ohrožuje absence republikánství. Latinský výraz Res publica znamená: věc veřejná. Poláci to slovo dokonce překládají v názvu svého státu: Rzeczpospolita. My se nějakým způsobem domníváme, že naše problémy za nás budou řešit velmoci, evropská vláda nebo naši domácí papaláši, spasitelé, politici a tak dále. Jenže to se v republikách neděje, od toho tady republiky nejsou, aby jejich problémy řešil někdo shůry. Tohle si asi naši občané neuvědomují a nejsou k tomu ani dostatečně vedení, že naše problémy si musíme řešit sami, a to v obcích, krajích, národně i na mezinárodním poli.
Od toho máme volby, ale ty samozřejmě nestačí. Měli bychom mít otevřenou diskusi o tom, co dělat a co nedělat, živější život spolkový, akademiky, kteří se zajímají o společenské problémy a nesnaží se snobstvím předstírat, že problémy neexistují. My bychom měli být ochotni republiku bránit. Jak republiky řecké, tak římské byly silné díky občanskému vojsku, díky kterému dokázaly porážet profesionální armády. Ať jsou ohrožení vnější, nebo vnitřní, jediná pomoc je stát se znovu republikány a uvědomit si, že naše země přes všechny průšvihy, nešťastné náhody, karamboly a kopance je naše země, žádnou jinou nebudeme mít a žádnou jinou nám nikdy nikdo nedá.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
