Za obviňované úředníky odpověděl na cílené otázky zástupce ředitele odboru komunikace MMR Marek Ženkl, ale ne na všechny. Jméno úředníka, jenž se o agendu stará, zatajil, ale přiznal, že ministerstvo zašantročilo jeden z důležitých dokumentů. Odpovědi nechaly ParlamentníListy.cz bez větších korektur a v úřednické hantýrce, aby nebyly napadeny kvůli nekorektnosti.

Proč připravujete novelu zákona 159/1999 Sbírky až nyní, když začalo být už krátce po nabytí jeho účinnosti jasné, že zákon nezaručuje stoprocentní ochranu klientům zkrachovalých cestovních kanceláří?

Zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, dále jen zákon č. 159/1999 Sb., nabyl účinnosti 1. října 2000 a do současné doby prošel několika dílčími úpravami (novelizacemi). Zákon od nabytí účinnosti zaručoval a zaručuje stoprocentní ochranu klientům zkrachovalých cestovních kanceláří (CK). Tento zákon je implementací Směrnice Rady č. 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy a jeho základním smyslem je ochrana zákazníků cestovních kanceláří v případě jejich úpadku v souladu s požadavky evropské směrnice, které jsou tímto zákonem zapracovány do českého právního řádu.

Proč tedy zákon od začátku, tedy od roku 2000, kdy začal platit, nezohledňuje požadavek evropské směrnice 314 z roku 1990 na stoprocentní ochranu spotřebitelů a jejich peněz?

Směrnice 90/314/EHS ve svém článku 7 stanoví základní povinnost pro cestovní kanceláře, a to povinnost předložit spotřebiteli „dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele v případě platební neschopnosti nebo úpadku.“ V tomto smyslu bylo příslušné ustanovení Směrnice do zákona zapracováno – viz § 6, 7 a 8 zákona. Tento článek byl předmětem výkladu několika rozsudků Soudního dvora (SD) EU. Uvádíme třeba rozsudky ve věci Dillenkofer (Dillenkofer a ostatní versus Spolková republika Německo) a Rechberger (Rechberger a ostatní versus Republika Rakousko). Podle názoru Evropské komise (EK) z rozsudků SD EU jednoznačně vyplývá, že poskytovatel záruky, bez ohledu na to je - li jím pojišťovna, finanční instituce, nebo garanční fond, musí ručit neomezeně. Objem plnění poskytovatele záruky nesmí být nijak limitován a musí tedy plně hradit náklady repatriace, jakož i zajistit vrácení všech finančních prostředků vložených spotřebiteli. Notifikace směrnice, tedy povinné oznámení EK o tom, že členský stát přijal transpoziční úpravu, proběhla dne 11. 2. 2004 bez připomínek EK. Evropská komise dále v rámci takzvaného pre –infringementového řízení v lednu roku 2009 nezpochybnila úpravu zajištění záruky pro případ úpadku CK obsaženou v § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb. v Česku.