Krátká, a přesto složitá otázka: co se to teď v Sýrii děje? Vypadalo to, že Islámský stát je pomalu poražen a že Asad postupně získá znovu kontrolu nad velkou částí země, ale pak invaze Turecka, sestřelení izraelské stíhačky, údajný útok plynem, útok Američanů na ruské žoldnéře…
Který z následujících ústavních činitelů by měl odejít z veřejného života?Anketa
No a o to právě jde – takzvaný Islámský stát byl poražen. Trump mnohokrát zmínil, že byl vlastně stvořením bývalé administrativy Spojených států a postavil na jeho zničení svoji kampaň, respektive argumentaci proti zahraniční politice Obamy a Clintonové. To však neznamená, že se Spojené státy jakkoli vzdaly svých velmocenských ambicí na syrském území. V situaci, kdy všechny ostatní skupiny jsou poraženy nebo blízké kolapsu, nechtějí vsadit vše jenom na kurdskou kartu, a snaží se tedy ze všech sil zaměstnat syrskou armádu a zastavit její postup na poslední, skutečně významnou baštu odporu, severosyrskou provincii Idlíb.
Co z toho obecně plyne?
Ukazuje se tedy, že v Sýrii zbyly v zásadě poslední čtyři velcí hráči, tedy Rusko, Spojené státy, Turecko a Írán. A samozřejmě Izrael, který je sice pouze „tím v pozadí“, avšak jenž v případě potřeby kdykoli rád dále přispěje ke komplikaci situace. Jeho bezpečnostní spolupráce se saúdskoarabskými wahhábisty přitom už dávno vyvolává v bezpečnostních kruzích pozdvižené obočí. Něco jiného je však cvičit a podporovat teroristy a něco jiného je letecky útočit na cíle hluboko na území jiného suverénního státu.
Francouzský prezident Emmanuel Macron oznámil, že zasáhne v Sýrii, pokud se potvrdí, že režim prezidenta Bašára al-Asada použil proti svému lidu chemické zbraně. Počátkem února došlo na území Sýrie k novým chemickým útokům. Pro Macrona je použití smrtících plynů „červená linie“, která nesmí být překročena. Co je za tím? Zase se kolem toho motaly Bílé přilby. Je to stejný scénář, jako když Trump bombardoval Sýrii?
Macron se zřejmě snaží oživit velmocenské ambice Francie, země, která historicky v Libanonu a v Sýrii hodně znamenala. Vystupovala především jako protektor maronitských a do jisté míry i málikovských křesťanů. A právě pro ně znamenala francouzská zahraniční politika a její podíl na ničení Sýrie obrovské zklamání. Vzhledem k tomu, že je velmi málo pravděpodobné, že by si Francie sama troufla na nějakou akci, jde pouze o zástupné prohlášení a „utahování šroubů“ ze všech stran s cílem zastavit postup syrské armády na Idlíb. V okamžiku, kdy vládní vojska přetnou dálnici Hamá–Aleppo, odříznou tím totiž celou jižní polovinu odbojné provincie od hlavní zásobovací a doplňovací trasy a v rukou povstalců zbude pouze oblast bezprostředně u hranic s Tureckem.
Co jsou vlastně Bílé přilby zač? Je pravda, že jsou napojeny na an-Nusrá?
Takzvaný „Syrský sbor civilní obrany“, nazývaný také „Bílé přilby“, není ničím jiným než prodlouženou rukou britské zpravodajské služby MI6. Jejím zakladatelem je její „bývalý“ agent a dlouholetý nájemný dobrodruh James Le Mesurier. Jeho košatý život stejně jako jeho kontakty sahají především do bohatých arabských zemí Zálivu a svědčí o tom, že v řadách Bílých přileb se nacházejí i zpravodajští operativci z dalších zemí. Je to skutečná moderní společná operační platforma anglosaských a wahhábistických arabských (především saúdských) zájmů, což historicky není žádná nová mesaliance. Britové používali wahhábisty už počátkem 18. století proti Osmanské říši, v jiných případech proti šíitům i proti zbytku sunnitského obyvatelstva.
Tito ochotníci, kteří navenek zachraňují lidi ze sutin, jsou ve skutečnosti skutečným předvojem operací teroristů, dnes především nástupců vámi jmenovaného hnutí Džabhat an-Nusrá (dnes Džabhat Fateh aš-Šám). Jednou z nejznámějších operací, kterou se Bílé přilby zapsaly do povědomí světa, bylo soustavné otravování pitné vody pro Damašek, které koncem roku 2016 způsobilo, že šest milionů rezidentů a uprchlíků ve městě nemělo jinou vodu než balenou, pro většinu lidí finančně nedostupnou. Zřejmě za tento statečný humanitární čin vyznamenala královna Alžběta II. Le Mesuriera čestným titulem a řádem Důstojníka Bristkého impéria (OBE).
Psali jsme:
Při sérii útoků Američany vedené koalice v provincii Dajr az-Zaur na východě Sýrie podle některých amerických i ruských médií minulý týden zahynuly desítky až stovky ruských žoldáků. Původní informace přitom hovořily pouze o čtyřech mrtvých Rusech. Moskva informaci popírá s tím, že jde o „klasickou dezinformaci“. Tolik zpráva agentur. Co si o tom myslíte?
Děkuji vám za tuto otázku – tvoří totiž velmi důležitou problematiku současných i budoucích konfliktů, kterou je použití nestátních ozbrojenců. I na tomto případě můžeme sledovat související práci mainstreamového bias. Zatímco Rusové v něm vystupují jako „žoldáci“ a „obdivovatelé diktátorů a nacistů“, o Američanech se v této roli mluvilo v našich médiích vždy cudně jako o „kontraktorech“, „soukromých vojenských organizacích“ nebo „bývalých vojenských a bezpečnostních profesionálech“.
Jejich existence ve všech hlavních konfliktech je dávnou skutečností, a to především tam, kde by bylo nevhodné, aby se objevovali vojáci daného státu, a to kvůli možným právním, morálně-etickým nebo právě mediálně-propagandistickým implikacím. Z hlediska států, které si je najímají, totiž jde o závažné porušování nebo obcházení vlastního ústavního a zákonného vymezení rámce ozbrojených sil a jejich použití v zahraničí. Ale i taková je moderní válka a použití těchto „kontraktorů“ se pomalu stalo už jakousi normou. Vždyť takovými nájemnými vojáky jsou vlastně i dříve zmíněné Bílé přilby a jsou jimi i všechny ozbrojené skupiny na území Iráku a Sýrie včetně takzvaného Islámského státu, složené z velké části ze zahraničních bojovníků, které by bez finančního a materiálního krytí ze zahraničí nepřežily a neubojovaly ani jeden den. Jsou jimi ostatně i členové ozbrojené milice SDF (takzvané Syrské demokratické síly), kurdské takzvané Lidové ochranné síly (YPG). To všechno jsou jenom zástupné termíny pro žoldáky, kontraktory, soukromé a polosoukromé armády bojující za zájmy velkých hráčů, ale mnohdy i bohatých korporací či spolků.
Ale pojďme ještě dále – vždyť některé chudší země pronajímají své ozbrojené síly a svou techniku například OSN či jiným mezinárodním organizacím v souladu s národním i mezinárodním právem a z výtěžku těchto plateb financují jejich vlastní provoz. Dalo by se říci, že vlastně parazitují na cizích konfliktech.
Nu a v neposlední řadě se podívejme i na způsob, jakým i my sami nebo jiné menší státy vysíláme vojáky do takzvaných zahraničních misí. Vždyť co mají společného české obranné a bezpečnostní zájmy s přítomností českých vojáků v Afghánistánu od roku 2002? Po celých dlouhých 16 let se situace v Afghánistánu nezlepšila, makových polí neubylo a drogově závislých i teroristických útoků raketově přibývá. Svět ani Česká republika se nestaly bezpečnějšími a i my svojí přítomností legalizujeme dlouholetou velmocenskou vojenskou intervenci a vměšování v cizí zemi. Není to vlastně také moderní žoldáctví, tentokráte celých států s požehnáním jejich volených parlamentů?
Kolik bylo v Dejr ez-Zoru zabito Rusů (Moskva přiznala čtyři), tedy asi na tomto příběhu není to podstatné. Podstatné je zahájit diskusi o tom, jak chceme, aby vypadal budoucí svět a jeho bezpečnostní mechanismy. Nebo se taky v brzké budoucnosti můžeme dočkat toho, že na nás někdo pošle „americké kontraktory“ nebo „ruské žoldáky“ nebo „islámské fundamentalisty“ nebo třeba „kurdské milice“. Státy se chovají v tomto ohledu krajně nezodpovědně a je na jejich občanech, aby volali jimi zvolené politiky k pořádku. Používání zástupných armád a bojovníků, které se plíživě stává všeobecně tolerovanou normou, je spolu s erozí mezinárodního bezpečnostního systému tak, jak byl definován po druhé světové válce, nejnebezpečnějším jevem v mezinárodních vztazích.
Můžeme teď zrekapitulovat stručně, jaké jsou teď pozice a o co hrají hlavní hráči v Sýrii? USA, Rusko, Írán, Izrael, Turecko, Kurdové… Nepostaví kurdská otázka USA a Turecko fundamentálně proti sobě?
Na otázku pozic hlavních hráčů jsem se snažil odpovědět hned na počátku rozhovoru. Všichni hlavní hráči hrají o svůj vliv v budoucím politickém uspořádání Sýrie. Každý z velkých hráčů zde má „svého koně“, Američané Kurdy, Írán šíity, Turecko turkické menšiny a některé protivládní skupiny. V pozadí navíc hrají stále jistě určitou roli Saúdové a jejich blok států Zálivu i Izrael.
O tom, jak jsou otázky vzájemných vztahů jednotlivých velkých hráčů citlivé, svědčí i to, že americký ministr zahraničních věcí Tillerson se před několika dny setkal s tureckým prezidentem Erdoganem bez tlumočníků i dalších členů obou delegací, pouze v přítomnosti svého resortního kolegy Cavusoglua, který zároveň tlumočil. Turecká nespokojenost s americkou podporou Kurdům je nyní zcela zásadním hybatelem věcí, zejména viditelným střetem v oblasti Afrínu na západ od Aleppa.
Daleko větším problémem však zůstává obsazení rozsáhlých arabských území převážně kurdskou milicí YPG v oblastech východní Sýrie, bohaté na ropu a na plyn. O propojení takzvaného Islámského státu s SDF a YPG (ať už přímém nebo zprostředkovaném Američany) svědčí i fakt, že zatímco syrské armádě a jejím spojencům kladla tato teroristická skupina tuhý odpor, v místech „bojů s SDF“, na východním břehu Eufratu přecházely celé oblasti pod jejich kontrolu podivuhodně hladce, rychle a po předchozí evakuaci islamistů. Šlo tedy pouze o předání předem vykolíkovaného území, bohatého na ropu, plyn, bavlnu i další zemědělské produkty, jednou skupinou druhé. I zde je cui bono zcela nasnadě. Právě zde může dojít ve velmi blízké budoucnosti k daleko většímu střetu velmocenských zájmů, a to americko-ruských. Záměrné a opakované bombardování syrských a ruských ozbrojených sil Američany je tedy pouze overturou toho, co nutně přijde.
Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
