Vážený pane předsedo, vážený pane předsedo vlády, paní ministryně, páni ministři, dámy a pánové,
já ten návrh samozřejmě podporuji, protože jsem pod ním podepsán, ale když trochu sleduji tu debatu, tak přece jenom mám pocit, že některé věci by tady měly zaznít.
Za prvé mě mrzí, že tady není ministryně spravedlnosti u takhle... já vím, že to nevěděla. Každý ministr tady má být celou dobu jednání schůze Poslanecké sněmovny - to myslím, že je jeho základní povinnost - a mrzí mě, že tady není, protože se ukazuje v průběhu toho jednání, které probíhá zejména kolem toho tisku novely občanského zákoníku, že ten problém leží hodně v oblasti soudnictví. Ty normy jsou v podstatě napsané relativně správně, jenom by musely být správně aplikovány a vykládány.
A jestli jsme dneska v situaci, že Úmluva o právech dítěte říká, že dítě musí být v každém případě, který se ho týká, slyšeno a děje se tak v nesporných řízeních - zejména rozvodových - tam už se to soudy naučily, ale v těchhle sporných řízeních, kdy se přikazuje nějaký dluh, to dítě téměř nikdy slyšeno není, nemá žádné zastoupení a to dokonce i v těch problematických případech, kdy je zjevně ve střetu se svými rodiči, respektive zákonnými zástupci a nemá žádné právní zastoupení.
Tak to je prostě jeden z klíčových problémů a myslím si, že to je problém více osvěty v oblasti soudnictví, více opravdu toho, že se pokusíme i ty soudce, kteří dělají běžné dluhové věci, přesvědčit o tom, že pokud se týká dítěte, mají posuzovat jeho schopnost se takovým způsobem zavazovat. Mají posuzovat, jestli je to opravdu tak, jak říká občanský zákoník, jestli to odpovídá jeho věku a mentálnímu vybavení a nebo jestli je to fakt vina těch rodičů. A jestli mi dneska říkají případy, kdy sedmileté dítě je odsuzováno samo za sebe, že nezaplatilo jízdenku - ještě, když jede s maminkou - tak si připadám absurdně a myslím, že ta chyba není v zákonodárství, ale je opravdu v té aplikaci. Tak to je první poznámka.
Druhá poznámka k dětským dluhům, která je zase trochu smutná - 99 procent těch dětských dluhů vzniká fakticky z působení orgánů veřejné moci, pokud do nich započítáme i Dopravní podniky. Téměř nikdy to nejsou žádné soukromoprávní smlouvy, téměř nikdy to nejsou žádné jako že si někde někdo něco půjčil, což by asi bylo problematické, ale tak to ve skutečnosti není. Jsou to prostě poplatky obecního charakteru, zdravotnického charakteru, právě jízdné a další věci. A nevím, jestli by se tady veřejná moc - když ji vezmu jako ten úplný globál - neměla sama nad sebou trochu zamyslet a trochu zvážit, jestli je rozumné v tomto případě vymáhat a jestli dává smysl, abychom pak museli přijímat takovéto výjimečné novely insolvenčního zákona, ale já tu novelu jinak samozřejmě podporuji, jenom upozorňuji na ty souvislosti, o kterých se budeme bavit zejména posléze, až přijde občanský zákoník.
Děkuji za pozornost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
