Fiala (ODS): Konzervatismus jako nonkonformní postoj

05.01.2015 11:46

O konzervatismu politologicky, politicky i lidsky

Fiala (ODS): Konzervatismus jako nonkonformní postoj
Foto: Hans Štembera
Popisek: Předseda ODS Petr Fiala

Mluvit o konzervatismu je složité už proto, že každý tím rozumí něco jiného. Jde o přístup k životu, způsob uvažování, politickou ideologii nebo přímo o politický program? Upřednostňuje politický konzervativec kupříkladu konzervativní léčbu v medicíně? Musí být český konzervativec, který je shodou okolností také věřícím, stoupencem konzervativního katolicismu? Nebo být konzervativní dokonce znamená, že dávám před čerstvými potravinami přednost těm, které jsou konzervovány? Je každý konzervativec opravdu „konzerva“?

Těmito více či méně absurdními otázkami chci poukázat na fakt, na nějž často narazíte v literatuře o konzervativním myšlení a konzervativní politice. Konzervatismus se těžko definuje, není to jasně daný soubor ideologických postojů, které se nemění, nejsou to dogmata, která je nutné za každou cenu vyžadovat. Z nepochopení podstaty konzervatismu však vychází mnohá nedorozumění, která staví konzervativce do nevýhodné pozice.

Konzervativní bitvy

V textu mailu, kterým jsem byl pozván na konferenci o tradici a současnosti konzervatismu,1 napsal jeden z organizátorů, že mám „objasnit, zda je tato ideologie stále ,živá‘, nosná a politicky prosaditelná, a to zejména vzhledem k tomu, že určité ideologické bitvy už konzervatismus prohrál (rozšíření volebního práva či sňatky homosexuálů)“. I takto položená otázka možná poukazuje na nutnost některé věci přece jen více objasnit.

Nedávno jsem v pěkné knížce spisovatele a esejisty Pavla Švandy s názvem Kulturní i nekulturní četl následující postřeh: „Nic nemám proti tomu, že americký prezident je barevný yankee. Je mně lhostejné, zda mě v parlamentu zastupuje muž nebo žena. Nevadí mi, když je moderátorem homosexuál. ‚Ty rasisticko-sexistické prase! Ty si máš přát, aby všichni prezidenti hráli všemi barvami kromě bílé! Máš také usilovat o to, aby tvou poslankyní a senátorkou byla vždy jedině žena, a to lesba, a máš se snažit, aby všichni moderátoři byli gayové. Nebo ještě lépe, aby všichni gayové byli moderátory! Ty nechutný fašistický macho!‘“2

Podotýkám, že profesor Švanda je nejen významný český spisovatel, ale také veskrze tolerantní a seriózní člověk, kterého bychom mohli jistě označit za konzervativního. Snad se na mě za tuto charakteristiku nebude zlobit a velkoryse se přenese i přes můj výklad jeho poznámky. Pavel Švanda v pěkné zkratce za nás všechny vlastně říká: řadu věcí ve společnosti bez problémů akceptuji, dokonce mi ani nepřipadá divné, že takové jsou, a třeba bych nad tím ani nepřemýšlel, ale někdo mě pořád nutí, abych šel ještě dál, abych znovu a znovu akceptoval levicovou ideologii, se kterou nesouhlasím. Moje přirozená tolerance nestačí, vyžaduje se po mě aktivní přitakávání podivné ideologii, která své požadavky neustále stupňuje.

Jednoduše řečeno, není to tak, že bychom někdy byli ve statickém stavu, kdy by konzervatismus zápas o určité hodnoty už vyhrál, nebo definitivně prohrál. Dokonce to není ani tak, že by už nebyl důvod nějaké hodnoty obhajovat. Konzervativní postoj má smysl neustále, v každé nové společenské situaci. Proto nemůžeme říct, že jsou některé bitvy definitivně ztracené, protože nikdy nezůstáváme ve společenském statu quo. Stále znovu se objevují nová a nová bitevní pole, kde se střetává konzervatismus s jinými přístupy ke společnosti a ke světu.

Hned na začátku je také potřeba vyvrátit jeden velký omyl, totiž že konzervatismus je nutně spojen s tradicionalismem. Není. Úcta k tradicím je konzervatismu vlastní, ale stejně tak je pro konzervatismus důležité otevření se dalším podnětům a rozhodně není cílem politického konzervatismu „konzervovat“ vše, co je právě teď skutečností. To by byl hodně absurdní postoj. Konzervatismus je velmi pragmatický a ve své podstatě antiideologický. Proto nelze říct, že zrušení nějaké tradice je nutně prohrou konzervatismu. Stejně tak nemůžeme tvrdit, že když někde selhává liberalismus, tak je to porážka konzervativců, kteří přece zpravidla podporují liberální demokracii. Ovšem liberalismus v podobě ideologie není s konzervatismem identický.

Všechny tyto otázky později více objasním. Nejprve však nabídnu něco na způsob osobního vyznání svého vztahu k anglosaskému konzervatismu a jeho inspiraci, potom se pokusím připomenout některé podstatné prvky konzervativního pohledu na svět a politiku a poté ukáži, v čem může spočívat dnešní konzervativní postoj v politice i v českých podmínkách.

Tři konzervativní osudy a anglosaská inspirace

Nebudu přehánět, když připustím, že můj konzervatismus je v mnoha směrech ovlivněn právě konzervatismem anglosaským, respektive britským a zprostředkovaně pak také americkým (neo)konzervatismem. Opakovaně jsem se pokoušel tyto postoje spojit s konzervativními tradicemi středoevropskými, ale poctivě přiznávám, že to občas šlo jenom velmi obtížně.

Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl od roku 1984 až do listopadové revoluce účastnit podzemní univerzity, která byla pořádána v Brně, a díky tomu jsem měl možnost se osobně seznámit s řadou významných britských politických filozofů, sociologů a politologů a těšit se z jejich svobodného způsobu přemýšlení o světě. Ne všichni, kteří sem přijížděli, byli konzervativci, ale mě už tehdy právě konzervativci nejvíce oslovili.3 Na příkladu tří z nich bych chtěl ukázat význam tohoto politického a společenského přístupu, ale i některé problémy, se kterými se ten, kdo zastává konzervativní postoj, tak či onak musí vyrovnávat.

Prvním z britských konzervativců, který měl na způsob mého přemýšlení o světě velký vliv, byl David J. Levy.

Levy byl sociolog, filozof, zabýval se politickou antropologií a jeho práce, které nikdy netvořily politicko-filozofický mainstream, jsou dodnes mimořádně inspirativní. Mohu připomenout například knihu Realismus, kterou jsme vydali brzy po pádu komunismu v Brně4 (dokonce jako vůbec první knihu nakladatelství Proglas, z nějž se později stalo Centrum pro studium demokracie a kultury – CDK), nebo jeho vynikající Politický řád,5 který je podle mě nejenom výrazem autentického konzervativního přístupu, ale také jedním z nejlepších výkladů, proč člověk potřebuje politiku a politické instituce, jaký znám. A to nemluvím o jeho výborné sbírce esejů Measure of Man,6 která dosud česky nevyšla.

David Levy zastával své konzervativní postoje v Británii 70. a 80. let veřejně, a to nebylo jednoduché. Zpětný pohled trochu zkresluje a politické dějiny nemusejí odpovídat dějinám intelektuálním. Máme sice všichni na paměti Margaret Thatcherovou a její úspěšnou konzervativní „revoluci“, ale v britském akademickém prostředí bylo právě v době jejího politického triumfu zastávání konzervativních názorů velmi riskantní. Levy se dokázal s mnoha problémy udržet na katedře sociologie na Middlesexské polytechnice, ale slušná profesura, kterou by mohl zastávat mnohem lépe než stovky jiných, mu byla odepřena. I jinak je osud tohoto vynikajícího konzervativního myslitele zajímavý a bořící trochu zažitá klišé o tom, kdo může přemýšlet o světě a politice z konzervativních pozic. Levy pocházel z rodiny jihoafrických Židů, kteří se usadili ve Velké Británii. Byl homosexuál, takový, který svou homosexualitu žije, ale nehlásá jako společenskou normu. Byl HIV pozitivní a v 56 letech také na AIDS zemřel.

Dalším významným konzervativcem, který měl velký vliv na moje názory, a dokonce přímo i na mou politologickou dráhu, byl David Regan. Regan také nepůsobil jako politický filozof na levicových britských univerzitách, ale věnoval se studiu komunální politiky na univerzitě v Nottinghamu. Příznačné je, že vedoucím zdejší katedry politologie se stal až v roce 1991, kdy pád komunismu vzal intelektuální levici vítr z plachet a konzervativci byli náhle považováni za přijatelné. Regan byl velmi aktivní v zápase za zachování konzervativních hodnot a taky v boji proti komunismu. Byl úžasný člověk, který dokázal nezištně pomáhat a vyvíjet velkou aktivitu ve věcech, kterým věřil. Měl dar jednoduchého a jasného výkladu a jeho zájem o nás neskončil s pádem komunismu.

Bezprostředně po roce 1989 přijel do Brna znovu a spolu s aberdeenským profesorem Frankem Bealeym, který byl ovšem zase přesvědčeným liberálem, zde založili první mezinárodní kurzy politologie v rámci letní školy, které nám pomohly vybudovat kvalitní obor. David Regan spolu s Frankem Bealeyem udělal ještě jednu věc, která byla pro mě osobně nesmírně důležitá. Poslal mě na půlroční pobyt na Ruhrskou univerzitu v německé Bochumi, která sice byla skrz naskrz levicová, ale kde jsem měl možnost seznámit se s empiricko-analytickou politologií, která pak sehrála i u nás velkou úlohu. David Regan nepochybně věděl, že se obohatím vědecky, ale že se nepokazím názorově. Myslím, že i tento příběh ukazuje velkou otevřenost autentických, přesvědčených, bytostných konzervativců, jako byli Levy nebo Regan.

Bohužel i osud Davida Regana byl tragický. V roce 1994 v pouhých 55 letech spáchal sebevraždu. Ve svém domě na Nottinghamské univerzitě se zavřel do garáže a otrávil se výfukovými plyny. V dopisech před smrtí psal o tom, že se nedokáže smířit se změnami na britských univerzitách, se ztrátou svobodného myšlení a svobody bádání, se stále většími pravomocemi státu, univerzitního kancléře a s neustálým bojem o finanční prostředky pro politologii.

Na těchto smutných životních osudech, které jistě nelze zobecňovat, lze dokumentovat jeden rys anglo­saského konzervatismu, který je výrazně odlišný od středoevropské tradice. Konzervativní postoj v anglosaském prostředí není nutně spojen s osobním náboženským vyznáním, byť úcta k náboženství a jeho tradicím je jeho přirozenou součástí.

Třetím konzervativcem, který je ze všech zmíněných jistě nejznámější, je Roger Scruton, kterého není potřeba v českém prostředí představovat. Scruton napsal spousty knih o politice, filozofii, estetice a dnes je zván na přední světové univerzity, aby tam přednášel. Nepodlehněme však klamu o bezproblémové akademické dráze. Byly doby, a není to z historického hlediska tak dlouho, kdy v Británii přednášet téměř nemohl. Odmítali ho kolegové, protestovali proti němu studenti, kteří mu bránili ve výuce, jeho otevřený konzervativní postoj v levicové atmosféře na britských univerzitách dráždil. Scruton se věnoval estetice, kulturní filozofii, a díky tomu i v akademickém provozu obstál, jako politický filozof by měl tehdy sotva šanci. Být konzervativcem v anglosaském akademickém prostředí neznamenalo jít s vítěznou vlnou, jak si to někdy myslíme pod dojmem politických úspěchů Reagana, Thatcherové a pádu komunismu. Často to naopak znamenalo být mimo oficiální myšlenkový a mediální proud, stát na okraji, obhajovat hodnoty, které mnozí už opustili, proti ideologické hlouposti bojovat zdravým rozumem.

Stejné je to v mnohém i dnes, byť je v některých aspektech konzervatismus mnohém více akceptován. Platí ovšem téměř železné pravidlo: konzervativní myslitel má ve většině věcí pravdu, dějiny mu dají za pravdu, ale pravdu zastává příliš brzy, a proto je zpravidla ve chvílích, kdy tu pravdu říká, marginalizován, ne-li ostrakizován (v těch cizích tvarech to zní přijatelněji, nemyslíte?). Až si všichni všimnou, že to tak je, on už zase vede jiný zápas o hodnoty. Konzervativec je v postmoderní době vlastně avantgardní myslitel. Kdo si všímá sociálních a intelektuálních paradoxů, toho to nepřekvapí.

Ale ještě zpět k Rogerovi, jenž nedávno oslavil sedm­desáté narozeniny a s nímž se občas při různých příležitostech stále setkávám. Scruton na dobovou situaci reagoval autenticky konzervativním postojem. Odešel na venkov, pořídil si farmu, kde se snaží zachovávat tradiční prvky venkovského života a produkce a vytrvale píše svoje provokativní a přesvědčivé texty. Když jsem vstupoval do politiky, tak mě v tom podpořil. A to bylo pro mě v mnoha směrech důležité, protože mám pocit, že i v tomto rozhodnutí navazuji na tradici, kterou jsem kdysi jako student mohl přijmout.

Konzervativní východiska a principy

Konzervatismus se vždy vzpíral uzavření do ideologického systému, ale přesto je k dispozici řada prací, které konzervativní myšlení a politický postoj přehledně shrnují. Mnoho z nich je dostupných i v češtině. Ať už je to třeba kniha Roberta Nisbeta Politický konzervatismus: sen a realita7 nebo výborný Smysl konzervatismu od Rogera Scrutona.8 Čtivý, stručný a přehledný výklad tradice anglosaského konzervativně-liberálního smýšlení naleznete kupříkladu v publikaci Lukáše Petříka Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana.9 Máme přeloženu také celou řadu prací klasiků konzervatismu od Edmunda Burka10 až po současnost.

Je ale potřeba říci, že konzervatismus jako takový není žádným souborem postojů a návodů, které by se daly jednoduše formulovat a snadno uskutečňovat. Konzervatismus se dlouho vytváření intelektuálních konstrukcí bránil a odtud pramení naše potíže s tím, jak ho obecně popsat. Konzervativní postoj je totiž vždycky spojen s praxí a dlouho byl nedůvěřivý k pokusům teoreticky zachytit vlastní ideová východiska, protože jeho realizace je vždy ovlivněna konkrétní historickou zkušeností, národní, kulturní a religiózní tradicí, jednoduše řečeno místem, kde se rozvíjí. Právě to byla jeho velká nevýhoda v konkurenci s jinými proudy politického myšlení, hlavně s liberalismem a socia­lismem, které takovým ideovým souborem postojů, chcete-li ideologií, disponují. Ve snaze překonat tuto „nevýhodu“ se od 70. let 20. století snaží někteří autoři z konzervatismu vytvořit koherentní politickou teorii. A proto třeba Nisbet mluví o „ideologii“ a Scruton o vytváření „konzervativní věrouky“.

Nicméně navzdory tomu platí, že konzervatismus bude mít v každé zemi vždy trochu jiné parametry a možná i mírně odlišná ideová východiska. Přesto jsou zde některé společné charakteristiky, které se nyní pokusím připomenout. Pomohu si zde stručným a velmi přesvědčivým výkladem již zmíněného Davida Regana.

Jak už jsem napsal, konzervatismus není totožný s tradicionalismem. A proto nejdůležitější rys konzervatismu je „změna uvnitř kontinuity“. Regan to dokonce formuloval tak, že konzervatismus je filozofií změny. Ale je to změna jistého typu. Konzervativní změna musí sloužit k vyřešení určitého problému a musí mít charakter „nárůstové posloupnosti“. Regan doslova říká: „Konzervativec pozorně sleduje společnost a její vývoj, snaží se identifikovat její problémy a ty se potom pokouší odstranit prováděním konkrétních dílčích změn. Zastánce konzervatismu věří, že to, co existuje, má být zachováno; jedině v tom případě ne, pokud by se sám stávající řád stal velkým problémem. Pak jsme oprávněni přistoupit ke změně – avšak i ta musí probíhat v podobě postupných kroků.“11 Změna není nikdy prováděna proto, aby byl uskutečněn budoucí ideál, aby bylo dosaženo ideální společnosti, ale vždy jen jako náprava konkrétního jasně rozpoznaného problému. Vychází tedy ze zkušenosti, opravuje nefunkční věci nebo reaguje na nové, konkrétní výzvy a změny provádí jen v nezbytné míře a při zachování kontinuity. Konzervativní myšlení se snaží vyhnout dvěma extrémům. Na jedné straně odmítání jakékoliv změny a na druhé straně provádění radikálních změn, které jsou proto, aby se uskutečnil nějaký ideál, ale nevyplývají z daných podmínek.

Dalším příznakem konzervatismu je jeho národní podmíněnost. Konzervatismus nikdy není internacionální, ale je vždy nacionální. Z toho vyplývají i některé možná překvapivé postoje, protože konzervatismus, a tak tomu bylo už v Burkeově době, byl proti revolucím, které korigují domácí vývoj, ale nebyl proti násilné akci směřující ke svržení cizí moci, protože vychází z myšlenky, že se přirozený řád nebo pozvolný národní vývoj nemůže odehrávat v systému, který je národu nucen z vnějšku.12 Ale jinak je zřejmé, že konzervatismus je proti radikálním změnám a z teoretických i historických důvodů je proti revoluci, která situaci vždy jenom zhorší, ale nevylepší.

Konzervativní filozofie se na společnost a stát dívá jako na jakýsi přirozený organismus, který vzniká postupně přirozeným vývojem lidské obce, a právě proto ho lze jakoukoliv radikální akcí ohrozit. Pěkně to vyjádřil Regan, když napsal, že „zdravá společnost je velmi jemné předivo vztahů a tradic, ve kterém je uložena celá dlouhá zkušenost a práce předcházejících věků, a bylo by velmi pošetilé a arogantní domnívat se, že my, naše dnešní generace, víme najednou všechno lépe než všichni ti, kteří žili před námi a kteří svou dlouho střádanou moudrost uložili do společenského řádu, který jsme zdědili. Chci však podtrhnout,“ dodává Regan, „že tyto úvahy platí jen pro národ, který se dostatečně dlouhou dobu těší národní nezávislosti. Jedině v takovém případě může totiž vzniknout společenství, které se postupně zformovalo v průběhu mnoha staletí a reprezentuje moudrost mnoha generací.“13 Tato poslední věta je klíčem k pochopení toho, proč tu a tam konzervativec musí podporovat radikální změny a podstatné reformy.

Středoevropský konzervatismus a česká situace

Odtud totiž můžeme i odvodit přiléhavou odpověď na otázku, jak je to s novodobým konzervatismem u nás. Skutečný konzervativec totiž musel začátkem 90. let zastávat názor, že je potřeba provést významné společenské změny, že je nutné uskutečnit to, co jsme označovali za transformaci, reformy apod., abychom mohli navázat nebo znovu vytvořit ono národní společenství, které se pak přirozeně rozvíjí a v němž lze teprve aplikovat základní konzervativní premisu, tedy „stálou změnu“ nebo „změnu uvnitř kontinuity“. Kontinuitu jsme ale nejprve museli vytvořit, protože naše tradice byla kvůli dvěma totalitním režimům vlastně diskontinuitní, jak vytrvale na příkladu paměti, kultury a hlavně literatury opakoval jiný, svým smýšlením nepochybně konzervativní český spisovatel, básník Zdeněk Rotrekl.14

Když uvažujeme o konzervatismu u nás, musíme mít na paměti všechny výše zmíněné charakteristiky konzervatismu. I když budeme sebevíce milovat britské nebo americké konzervativní myšlení, bude to pro nás nejvýše dobrá inspirace, ale ne vždy nám to pomůže v praktické činnosti ve společnosti a v politice.

Nechci se zde pouštět do složitých výkladů o různých tradicích dějin politického myšlení a sledovat rozdíly mezi anglosaským a kontinentálním a na kontinentu zase mezi francouzským, italským nebo německým politickým myšlením, ale jedna věc je jistá. Ve středoevropském prostoru významně ovlivněném německým živlem znamenalo být konzervativní donedávna určitě něco jiného než v Británii. Historické spojení konzervatismu s radikálními podobami nacio­nalismu a často katolicismu nebo skutečnost, že konzervatismus zde byl tradičně opozicí k liberalismu stejně jako k socialismu, činí středoevropský konzervatismus výrazně odlišným. Je také pravda, že vzhledem k této tradici by donedávna málokoho třeba v německých křesťansko-demokratických stranách napadlo označit se za pravicového člověka a s prohlášením se za konzervativce by kdejaký člen CDU, CSU či ÖVP ještě nedávno docela váhal.

V poslední době, a to je velmi zajímavé, se však tato situace mění. V německém prostředí vychází řada knih, které se zabývají tím, co to znamená být konzervativní, co konzervatismus je dnes, a dokonce pro řadu politiků z řad křesťanských stran začíná být atraktivní se ke konzervatismu hlásit.15 Můžete namítnout, že my jsme je přece vždycky za konzervativní považovali, a budete mít pravdu. Ale důležité je přemýšlet nad tím, proč se dnes za konzervativní prohlašují bez větších problémů oni sami. Souvisí to samozřejmě se společenskými změnami, do jisté míry i s tím, že označit se za konzervativní může být pro některé lidi dnes více identifikující než označit se za křesťansko-demokratického politika. Popravdě řečeno, není ale úplně snadné být konzervativní s oněmi charakteristikami, které jsem zde uvedl, a současně zastávat třeba proevropské federalistické názory.

Nechci a nemohu se zde ovšem pouštět do diskuse o konzervatismu ve střední Evropě a specificky v německém jazykovém prostředí, ale jen na tomto příkladu ukazuji, jak je potřeba vždycky konzervatismus chápat v konkrétním prostředí a národním společenství. Tím se zase dostávám zpátky k České republice a možnosti aplikovat konzervatismus u nás.

Jestliže jsem řekl, že středoevropský konzervatismus se historicky vyvíjel v odporu k liberalismu, tak v novodobé historii, tedy po roce 1990, to v žádném případě neplatilo. Naopak, právě díky přesvědčení české společnosti o správnosti ekonomické transformace se novodobý český konzervatismus rozvíjel v úzkém sepě­tí právě s liberálními představami o společnosti, respektive o nutnosti uplatňovat liberální postupy v některých částech společenského života, a tím měl vlastně strukturálně blízko k anglosaské inspiraci. Ale vzhledem k absenci kontinuity rozvoje národního společenství a svobodného státu zde bylo do jisté míry riziko, že konzervatismus ztratí svoje hodnotové ukotvení a bude redukován na liberální přístup k trhu.

Konzervatismus byl v první polovině 90. let najednou velmi atraktivní. Zatímco v 80. letech to byla kvůli komunistické propagandě skoro nadávka. Dokonce i v nezávislém intelektuálním prostředí se – až na světlé výjimky jako třeba Václava Bendu – skoro nikdo v 80. letech ke konzervatismu nehlásil. Naproti tomu v 90. letech se díky úspěchu politických stran konzervativní orientace v Británii, USA a vlastně i v Německu a taky díky tomu, že většina českých politických subjektů chtěla být co nejvíc napravo, stal konzervatismus pro řadu politiků a pro část společnosti vhodným identifikačním symbolem.

Zde bych se vrátil trochu zpátky a připomenul, co jsem v této souvislosti napsal v předmluvě českého vydání Scrutonova sborníku Konzervativní myslitelé před více než 20 lety (což mě samotného překvapuje; tedy ne to, že jsem to napsal, ale že už mezitím uběhla dvě desetiletí): „Tento vývoj však není pro český konzervatismus bez nebezpečí. Jedno z nejzřetelnějších se skrývá v možné redukci konzervatismu na liberální přístupy v hospodářské politice. Ty mají samozřejmě v současné politické praxi konzervatismu své nezastupitelné místo, ale nejsou rozhodujícím prvkem konzervativního postoje.“16 Myslím, že jsem se tehdy obával docela oprávněně, protože ve vnímání části společnosti je dnes pravicovost, respektive konzervatismus spojen naprosto nesprávně s tím, jestli jsme pro větší či menší deficit státního rozpočtu nebo jak moc chceme mít vysoké daně.

To je však velký omyl. Jak jsem se snažil vysvětlit, konzervatismus sleduje mnohem víc než jen hospodářskou politiku a konzervativní postoje v žádném případě nelze redukovat na liberální přístup k ekonomice. Ale uvažování o tom, co dělá pravici pravicí a co je vlastně konzervativní politické myšlení a konzervativní politický postoj, se z veřejné debaty postupně kamsi vytratilo. K naší škodě, protože když se pravicové politické strany nemohou opřít o hodnotový základ a jasný soubor idejí, pak dělají v praktické politice levicové chyby. Například když si neuvědomí, že více než deficit státního rozpočtu je důležité stabilní prostředí nebo že permanentní neustálé reformy a víra v ně jsou levicovým postojem, zatímco konzervativec by k nim měl být zdravě skeptický.

Konzervativní postoj

A máme dnes u nás ještě nějaké konzervativce? Nepochybně ano, za jednoho z nich se považuji. Jsem jak ve své teoretické práci, tedy tam, kde dávám najevo normativní postoje, konzervativní, a také jsem nepochybně podle všech rozumných kritérií, konzervativní politik. Nicméně v současné zmatenosti českého veřejného prostoru a ideové vyprázdněnosti se nebudu divit, když si někdo bude myslet, že konzervativnější než já je třeba ten, kdo hlasitěji volá po vyrovnaném státním rozpočtu. Nejasnost pojmů a absence důkladné politické debaty založené na ideových východiscích takové smutné výsledky může přinášet.

Možná přínosnější a zajímavější otázkou, než kdo je konzervativní v politice, by bylo hledání současných českých konzervativních myslitelů, kteří se zde objevovali třeba v posledních 20 letech. Nebude lehké je najít, ani se neodvažuji pouštět do nějakého přehledného výčtu. Některé jsem ostatně zmínil. Přesvědčeným konzervativcem byl kupříkladu germanista a filozof Rio Preisner, dále jeden ze spoluzakladatelů zdejší politologie, politický a právní filozof  Vladimír Čermák, a pro mě také třeba v některých aspektech své práce, ač to bude znít pro mnohé překvapivě, kritický filozof Zdeněk Vašíček.

Nicméně nechci se zde zabývat politickým myšlením, a tak se ještě na závěr vrátím k otázce, jak aplikovat konzervatismus v české politice. Jsem přesvědčen, že krize české pravice souvisí především s tím, že jsme zapomněli na hodnoty a ideje, ze kterých konzervativní, pravicová politika vychází. Když jsem se rozhodl vstoupit do politiky a ještě jako nestraník kandidoval do poslanecké sněmovny za ODS, tak jsem za pomoci přátel z CDK zformuloval několik hodnot a principů, které pravicová politika musí respektovat. Všechny jsou konzervativní, vycházejí z konzervativních zásad a z konzervativního politického myšlení. Protože jsem předtím napsal knihu Politika, jaká nemá být,17 nazval jsem je Politika, jaká má být.

Některé z nich zde připomenu, abych ukázal, co je dnes možno považovat u nás za aktuálně konzervativní (nazývám to pravicovým, ale pro mě, nikoliv obecně, je to v tomto případě synonymum): „Pravicová politika musí být zdrženlivá k reformám, nepřijímat levicový koncept neustálé změny, reformovat jen to, co nefunguje, a neměnit věci jen proto, že by mohly být lepší. Víme ze zkušenosti, že časté změny věci spíše zhoršují. Pravicová politika má být založena na důvěře v občany. Svoboda a odpovědnost předcházejí prosperitě a zabezpečení. Nechceme vše regulovat, kontrolovat, řídit do posledního detailu, musíme lidem věřit a dát jim prostor pro jejich vlastní život. Pravicová politika má vytvářet stát, který neobtěžuje, ale chrání. Pravice upravuje jen to, co je nezbytně nutné, snaží se o stabilitu, o zachování kontinuity, o přehledné prostředí. Pravicová politika se má snažit lidem život zjednodušovat, ne komplikovat a každé opatření poměřuje jeho dopadem na konkrétního člověka a jeho život. Má se zajímat o individuální lidský osud a jednotlivce, nemá podléhat módním idejím a nutit člověka přizpůsobovat se zdánlivě dokonalým konceptům. Pravicová politika má být pozorná a solidární, nikoliv chladná a bezohledná. Má lidem ponechávat prostor pro jejich iniciativu, vytvářet jim podmínky pro to, aby se o sebe mohli postarat. Pomáhat má však těm, kteří se o sebe starat nemohou. Pravicová politika slouží občanům, nastavuje spravedlivá pravidla, nesmí v ní být ponechán prostor pro nepoctivé jednání, korupční praktiky a obohacování se na úkor ostatních. Pravicová politika má zlepšovat svět každodenní prací, drobnými kroky, správnými rozhodnutími a důsledností, nemá jen nabízet hesla, vize dokonalé společnosti a prázdné fráze. Pravicová politika se musí řídit zdravým rozumem.“ Problémem každého, a tedy i tohoto „manifestu“ české pravice, jak to někdo nazval, je jeho proměna v konkrétní politické postoje. Nebudeme-li mít ale obecná východiska, kterým věříme, nemáme ani co v politická rozhodnutí proměňovat a nemáme pro své jednání žádnou hodnotovou korekci. A to se v české politice stalo. Konzervatismus je, kdyby nic jiného, spolehlivý nástroj pro to, jak nepokazit věci, které fungují, a jak vykonávat politickou činnost tak, aby lidem nekomplikovala jejich život.

Pro mě není konzervatismus něco, co prohrálo nebo prohrává. Není to ideologie, která má definovaný obecný budoucí cíl a jemu přizpůsobuje lidi či společnost. Pro mě je konzervatismus přístup k životu, ke společnosti, k politice. Možná prohraji tu či onu bitvu, ale tu „válku“ stejně povedu. Nevěřím, že máme hodit za hlavu hodnoty, instituce, tradice, zvyky prostě proto, že nám někdo říká, že bude líp.

Možná ale jsem dost zkušený a sečtělý na to, abych byl k slibům ráje na zemi skeptický. Nejsem připraven obětovat to dobré, co máme, jen proto, že si někdo myslí, že něco jiného by mohlo být lepší. Jsem pro změny, ale v rámci kontinuity, na základě jasně definovaného problému a s velmi konkrétním cílem. A proto jsem konzervativní.

Myslím, že je to ten nejmodernější a nejvíce nonkonformní postoj, jaký dnes máme k dispozici.

Poznámky:

1 Text vznikl původně jako podklad pro přednášku v rámci akce „Politický konzervatismus – sen a realita“, kterou uspořádala Studentská sekce Mezinárodního politologického ústavu 20. října 2014 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

2 Švanda, Pavel, Kulturní i nekulturní. Záznamy – střepiny – pomluvy. Janáčkova akademie múzických umění, Brno 2014, s. 58.

3 Srov. Dayová, Barbara, Sametoví filozofové. Doplněk, Brno 1999, s. 127 a n.

4 Levy, David J., Realismus. Pojednání o interpretaci a společenské realitě. Proglas, Brno 1993.

5 Levy, David J., Politický řád. Filozofická antropologie, modernita a ideologická výzva. Sociologické nakladatelství, Praha 1993.

6 Levy, David J., The Measure of Man: Incursions in Philosophical and Political Anthropology. University of Missouri Press, Columbia 1993.

7 Nisbet, Robert, Politický konzervatismus: sen a realita. LEDA, Praha 2011.

8 Scruton, Roger, Smysl konzervatismu. Torst, Praha 1993.

9 Petřík, Lukáš, Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, zvl. s. 21–86, 141–162.

10 Např. Burke, Edmund, Úvahy o revoluci ve Francii. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1997.

11 Regan, David, Edmund Burke a konzervatismus. In: Oslzlý a kol.: Podzemní univerzita. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1993, s. 153.

12 Regan, c. d., s. 154.

13 Regan, c. d., s. 154–155.

14 Srov. např. studii Slovo o české kulturní diskontinuitě, o minulosti a současnosti, ale také o českém románu. Rotrekl, Zdeněk, Barokní fenomén současnosti. Torst, Praha 1995, s. 27–40.

15 Viz např. Porsche-Ludwig, Markus; Bellers, Jürgen (eds.), Was ist konservativ? Bautz Verlag, Nordhausen 2013; Zehetmair, Hans (eds.), Zukunft braucht Konservative. Herder, Freiburg – Basel – Wien 2009; Rödder, Andreas, Was ist heute konservativ? Gollenstein Verlag, Merzig 2012.

16 Fiala, Petr, Rekonstruovaná tradice konzervativního myšlení. In: Scruton, Roger: Konzervativní myslitelé. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1994, s. 7–8.

17 Fiala, Petr, Politika, jaká nemá být. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2010.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: pravybreh.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Ministryně Nováková: Příští rok si připomeneme 70. výročí vzájemných diplomatických vztahů s Vietnamem

19:54 Ministryně Nováková: Příští rok si připomeneme 70. výročí vzájemných diplomatických vztahů s Vietnamem

Ministryně Marta Nováková se setkala s vietnamským premiérem a zahájila podnikatelské fórum.