Nedávno jsem si promítl celý minulý rok. Bylo to hodně divoké. Covid, očkování, tornádo a zase covid. Narazil jsem přitom na fotky z návštěvy u papeže a vzpomněl jsem si u toho na jeden Vánoční příběh. Už ani nevím, kde jsem ho slyšel… tak ho sem napíšu. Je trochu delší, tak snad to před Vánoci nevadí.

Před dvěma tisíci let žil nedaleko Betléma jeden pastýř. Měl smůlu úplně na všechno. Neměl ani peníze ani rodinu. Nejdřív mu umřela žena a pak i děti. Byl sám. Neměl sílu zkoušet začít něco dělat znovu. Vlastně už čekal jenom na to, až umře. A takhle žil týdny, měsíce a roky. Zatvrdil se a s nikým nemluvil.

A jednoho dne se něco stalo. Ležel večer schoulený pod pláštěm a spal. Zdál se mu živý sen. Dolů do údolí spadla hvězda a zářila jakoby byl den a někdo mu říkal, že se tam musí jít podívat.