Dámy a pánové, můj nezapomenutelný přítel Ivan Medek mi vštípil zásadu, že politik má mluvit stručně a jasně. A já se dnes té zásadě poněkud zpronevěřím, budu mluvit obšírněji než bývá mým zvykem a budu mluvit také dosti obecně. Pokládám to za důležitá, abych osvětlil svá ideová východiska, jež mě povedou k návrhu, který přednesu závěrem.

Já jsem žil stále ještě větší část života v nesvobodě, a proto jsem na její omezování zvýšeně citlivý. Úvaha první tedy, můžeme říci úvaha filosofická, se týká, jak by jinak, svobody. Jsou různá pojení svobody. Jedno pojetí svobody je negativistické. Svobodu vidí především jako zdroj nejistoty, která vytváří mnohost a z této nekonečné množiny mnohostí pramení mnoho nebezpečí zneužití. Výsledkem je chaos, zmatek, neorganizovaný a neorganizovatelný. Myslím si, že velmi dobře to charakterizuje Karamazov, nikoli náš kolega, ale Míťa Karamazov z Dostojevského románu, když říká: Široký, příliš široký je člověk, já bych ho zúžil. Myslím, že je zbytečné konstatovat, že takovéto pojetí svobody vede k autoritativním a totalitním režimům a že to je přímá cesta do gulagu.

Oproti tomu stojí pojetí jiné, pojetí, které vnímá svobodu jako dar, nevnímá ji negativisticky, negativně ani privativně, to znamená, jako že něco nemusím, svobodu od něčeho, ale vnímá ji pozitivně jako svobodu k něčemu, pro co mi svoboda otvírá prostor, k něčemu, co mohu dělat. Samozřejmě, že je přitom možnost zneužití, že k nim nepochybně při tomto pojetí dochází, ale přesto pokládám svobodu za vyšší hodnotu než možnost onoho zneužití, protože zároveň ruku v ruce se svobodou kráčí také smysl pro odpovědnost, smysl pro povinnost.

Řekl-li jsem, že svoboda je dar, možná spíše než dar je to jeden z nejskvělejších výdobytků naší euroatlantické civilizace založené na judaismu a křesťanství, na kultuře židovské, řecké a římské. A o každý dar je třeba pečovat, je třeba o svobodu znova a znova bojovat, chránit ji, bránit a pokud možno rozšiřovat. Myslím, že z toho, co říkám, je zřejmé, že patřím k adherentům tohoto pojetí svobody.

Nyní učiním drobnou digresi. V souvislosti s teroristickými útoky a dalšími bezpečnostními hrozbami dnes ve společnosti roste strach. Zároveň jsou přijímána různá opatření k posílení bezpečnosti, která s sebou logicky nesou omezení svobody, její umenšení. Jde to kapku po kapkách, krůček po krůčku. Svoboda nemizí hned. Tato vláda rozhodla o navýšení počtu policistů o 10 %. Stáváme se tím policejním státem? Inu ještě asi ne. Zde ve Sněmovně jsme schválili zákon o ochraně státních hranic, který umožní vládě, ba dokonce pouze ministru vnitra bez souhlasu parlamentu uzavřít hranice. Znamená to, že nebudu moci vycestovat? No zatím asi ještě ne. Říká se "dočasně" a již jen to slovo má pro nás, dříve narozené, negativní konotace. Všudypřítomné kamery nás kontrolují na každém kroku, Orwell by se divil. Svoboda, zaručená, garantovaná svoboda nedotknutelnosti obydlí je pouhou iluzí. Policista může bez souhlasu soudu vstoupit do domu, aby vám zabavil legálně drženou střelnou zbraň, úředník může bez souhlasu soudu vstoupit k vám domů a čučet vám do kamen, čím topíte. Teroristé nás chtějí připravit o naši svobodu, jejímu konceptu nerozumí, chtějí ji zničit. A my ze strachu před teroristy přijímáme opatření, jimiž se sami své svobody dobrovolně vzdáváme, čímž de facto realizujeme jejich cíle.