Přiznávám, že text byl sice formálně adresován vedení škol, ale fakticky určen široké veřejnosti. Měl zahájit debatu o tom, co je pro nás tolerovatelné a akceptovatelné ze strany rodičů, škol a koneckonců (a nikoli v poslední řadě) vedení města. Z probíhající debaty vnímám tři základní body, k nimž bych se rád ještě vyjádřil souhrnně: 1. nástroj v podobě sociálně-právní ochrany dětí (ospod), 2. kvalita libereckých škol, 3. vhodnost slov v dopisu užitých.

Ad 1. Matematicky řečeno, tato rovnice má pro mě osobně velmi jednoduché řešení. Pokud čistě pro účely zápisu do 1. tříd existují vzájemně rozdílné adresy trvalého pobytu dítěte a jeho zákonných zástupců, pak: (a) může jít o závažnou skutečnost v životě rodiny (to nikdy nelze vyloučit), k jejímuž řešení je podle mě legitimně předurčen ospod, (b) může jít o účelové jednání, zvolené rodiči, aby na úkor ostatních dětí zajistili svému potomku školní docházku v jimi vybraném zařízení. Je ale na řediteli školy, aby si dokázal celou věc vyhodnotit a případně zvolil nějaké řešení. Jsem přesvědčen, že pokud ředitelé cítí, že správná odpověď je (a), měli by konat. Nejsem ale schopen principiálně přijmout odpověď (b), tedy že by lež a podvod měly vést k úspěchu, přestože je možné, že i část společnosti by nad takovým postupem přivřela oči. Nesdílím argument, že rodiče jen využívají nedokonalostí školského zákona, a že se s tím tedy musíme smířit. To já neumím.

Nikdo rodičům nebrání, aby regulérně hlásili své děti i do nespádové školy, jen v ní nemají z kapacitních důvodů jistotu přijetí. Přehlašovat kvůli tomu účelově trvalé bydliště, je ale věc naprosto odlišného dopadu. Souzním v tomto směru s veřejnou ochránkyní práv Annou Šabatovou, která už loni o tomto nešvaru napsala: „Jsem přesvědčena, že jde o zneužití práva ze strany rodičů. Školy, jejichž kapacita vyhovovala situaci ve školském obvodu, se dostávají pod tlak žádostí dětí, s nimiž se počítalo ve školách v jiných obvodech. Tento stav navíc může kvalitní a žádané školy zcela paralyzovat.“

Ad 2. V mnoha diskuzích se hodnotí kvalita libereckých škol, zaznívají hlasy, že špičkové máme jen dvě a ostatních 18 nestojí za nic. Budu se těmto komentářům bránit ze všech sil, protože jsou nepravdivé a znevažují poctivou práci našich ředitelů a jejich pedagogických sborů. Poznal jsem v průběhu roku 2015 všechny (20 + 2) naše školy zevnitř, navnímal jejich klima, nahlédl čas od času i do běžné výuky (a stresoval tak nechtě i některé pedagogy), načerpal poctivě potřebu oprav a investic, naslouchal vyjádření ředitelů i rodičů, pořádal veřejné debaty o školství, takže myslím, že mám v ruce dost relevantních poznatků, abych svá tvrzení mohl považovat za podložená. Pokud bych měl na zjednodušené škále kvalitní – dobrá – uspokojivá – špatná zařadit naše základní školy, pak všech dvacet zápisových vložím do první kategorie. S vědomím, že jsou mezi nimi i v tomto šuplíku rozdíly (a budou vždycky), ale že dochází k postupnému vyrovnávání.

Rovněž musím polemizovat s nápady některých diskutérů, vytvořit ze dvou libereckých ZŠ školy jen pro elity a zmenšit jim spádový obvod na minimum. Základní školství je ze své podstaty nevýběrové, musí poskytovat prostor pro celou sociální strukturu bez jakékoli diskriminace, byť by se v ní třeba zrcadlil konflikt nadání vs. sociální vyloučení. Tento aspekt navíc začne nabývat na důležitosti s přibližující se inkluzí (společným vzděláváním). Jsem v tomto směru opět zajedno s ombudsmankou Šabatovou, která tvrdí, že „základní školy nejsou výběrové a stát dítěti garantuje, že může plnit povinnou školní docházku ve své spádové škole.