Tanky a další vozidla vojsk tzv. bratrských zemí, která zaplavila města i vesnice naší země, ochromila provoz a vyvolala chaos, který přetrval až do návratu delegace, vedené tehdejším prezidentem Svobodou, z Moskvy, kde podepsala druhý potupný mnichov naší novodobé historie – tzv. moskevské protokoly. Ty byly výrazem oficiálně popírané tzv. Brežněvovy doktríny omezené státní suverenity (její existenci přiznal po nemalém váhání až v druhé polovině osmdesátých let Michail Gorbačov); ilustrovaly jen tehdy více než 20 let utajovanou skutečnost, že nejsme zcela pány svých osudů. Spontánní pasivní odpor, na který samozvaní osvoboditelé od nás samých narazili, nezůstal bez následků. Řada vojáků odmítala plnit rozkazy, někteří páchali sebevraždy, v mnoha případech bylo nutné sáhnout k výměně a stahování celých jednotek.

Vrcholem československé rezistence se stalo uspořádání ilegálního XIV. sjezdu KSČ. Sjezd, svolaný do vysočanských kovozávodů, soustředil jádro reformního komunismu, soustředěného zejména kolem komunistického tzv. druhého centra; navázal na prohlášení předsednictva ÚV KSČ a zvolil nové vedoucí orgány strany. Původní plány okupantů – ustavení tzv. dělnickorolnické vlády – tak vzaly za své. Postavení do SSSR odvlečených a zde vězněných tehdejších vedoucích představitelů země – prvního tajemníka Alexandra Dubčeka (budoucí vůdčí osobnosti slovenské sociální demokracie a fakticky i Socialistické internacionály), premiéra Oldřicha Černíka, předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského a několika dalších včetně nezdolného Františka Kriegla, se tím upevnilo.