Jde o národní a unijní dotace pro obce a města, příp. kraje. Obce hojně národních dotací využívají a je to naprosto přirozené a v pořádku v systému, který je momentálně nastaven. Měst a obcí se nejvíce týká Evropský strukturální a investiční fond (ESIF). Zajímavostí je, že alokace národních dotačních titulů odpovídá zhruba 1/3 až 1/2 alokace ESIF.

Obce nemohou změnit to, že stát občanům sebere zhruba polovinu jejich příjmu na daních.  Ty pak částečně využije a částečně přerozdělí obcím a krajům a také právě prostřednictvím národních dotací. Pokud tedy pak město požádá o dotaci, kterou využije na svůj rozvoj, ze kterého místní obyvatelé těží, je to pro ně alespoň částečné navrácení jejich peněz.

Kamenem úrazu je však často smysluplnost čerpaných dotací

To samé platí i o dotacích z Evropské unie. I když samozřejmě se systémem dotací a přerozdělování nesouhlasím, za současné situace si města a obce nemohou dovolit nečerpat dotace z Evropské unie. Pokud někdo odmítá dotace jen z principu, ničeho tím nedosáhne. Evropská unie kvůli tomu nezmění svou šílenou politiku přerozdělování. Peníze sebrané občanům se jim bohužel zpátky nevrátí. V případě, že by města a obce unijní dotace nečerpaly, jediní, kdo by na to doplatili, by byli jejich občané.

Příklad toho můžeme najít na Slovensku v Bánskobystrickém kraji. Bývalý župan Marián Kotleba některé dotace nečerpal jen kvůli své averzi vůči Evropské unii. Tamní školy tak přišly např. o 5 miliónů eur na vzdělávání svých žáků. Neublížilo to ani EU, ani Junckerovi. Ublížilo to tamním žákům, jejich rodičům a učitelům.

To, že začal Banskobystrický kraj zaostávat za ostatními kraji, si samozřejmě jeho obyvatelé všimli a Marián Kotleba se v loňských volbách do Vyšších územních celkov napodruhé županem nestal.