Vážené dámy a pánové, jsem rád, že se mohu účastnit semináře na téma zákona o celostátním referendu a že je tento zákon konečně na půdě Poslanecké sněmovny hlouběji diskutován. V civilizovaném světě musí platit premisa, že veškerá moc pochází z lidu, a toto říká i naše Ústava. Ve skutečné demokracii se této moci může lid zřeknout ve prospěch zastupitelů, ale tuto pravomoc předává dobrovolně, a pokud je toto předání dobrovolné, musí mít občan možnost si tuto pravomoc kdykoli vzít zpět a použít jak uzná za vhodné, pokud tím neporuší lidská práva ostatních.
Tedy přeloženo do ‘‘lidštiny‘‘, v demokracii je to občan, kdo má moc ve své zemi a i když určí své zástupce, musí mít vždy právo o jakémkoli tématu případně rozhodnout sám přímo.
Uzákonit lidové hlasování si podle průzkumu společnosti Datamar přeje 88,4% občanů České republiky. Otázka tedy nezní, zda referendum ano, či ne, ale kdy už konečně ano. Jsme ostatně jednou z posledních zemí Evropské unie, která takový zákon nemá. Druhá vedle nás je Belgie, kde se referendu brání Valoni kvůli obavám z rozdělení země.
Druhá otázka se týká parametrů, o čem by mohli lidé hlasovat a za jakých podmínek.
Tady se možnosti v Evropě i ve světě různí. Od naprosté demokracie kdy je možné hlasovat de facto o čemkoli, až po skutečně selektivní referenda.
Faktem ovšem je, že po celé Evropě dnes sílí občanský tlak na to, aby celá Evropa, tedy i Brusel, přijali tzv. evropskou iniciativu - celoevropské referendum.
Se zástupci těchto iniciativ moji kolegové po léta spolupracují a i proto vám mohu tady potvrdit, že nic z toho, co poslední léta navrhujeme, není nic výjimečného, ba naopak. Jde o celoevropský trend.
Jak ve světě tak i u nás ti, kteří si po desetiletí referenda nepřáli, se dnes sice neodváží referendum odmítnout, ale vymýšlejí konstrukci, jak ho na maximum znemožnit, anebo zúžit na nedůležitá témata.
Patří k tomu zákaz hlasování o daních – mám na mysli např. výši DPH, nebo hlasování o odvolávání osob z volených funkcí. Nechybí ani velmi nedemokratické omezení platnosti referenda kvorem zúčastněných voličů a diskriminační je i vysoký počet podpisů potřebný pro vyvolání referenda.
Přitom hlasovat například o odvolání politiků je možné nejen v mnohých státech USA, ale také třeba ve Venezuele, nebo i na Kubě. Bylo dokonce možné i podle normalizační Ústavy socialistického Československa.
A zákon o referendu, byť omezeném, jsme měli i my za první republiky.
Argumenty odpůrců, že jde o něco u nás nevyzkoušeného a že naši lidé na to nejsou připraveni, jsou hodně zcestné. Koneckonců, příštích dvacet let čekají občany každý rok minimálně jedny volby a jak víme, lidé v nich budou rozhodovat o tisícovkách osobností, stovkách často ‘‘super odborných‘‘ témat a stovkách programů, které často nečtou ani sami kandidáti.
V prvé řadě návrhy zakázat lidem o některých tématech rozhodovat nebo splňovat kvóty, už předem staví na jinou úroveň prostého občana a proti němu poslance, senátora či prezidenta. Pro jejich zvolení stačí v podstatě libovolný počet oprávněných voličů za podmínek, že získají většinu ve druhém kole. Kvorum účasti voličů u voleb není omezeno.
Zároveň poslanec zvolený dokonce bez získání většiny naprosto marginálním počtem voličů a podobně senátor zvolený pár tisíci hlasy, mohou hlasovat a rozhodovat o jakýchkoli zákonech či změnách Ústavy, které ovlivní životy deseti milionu lidí.
I proto ve skutečných demokraciích, platí přesný opak. To znamená, že například nejen ve Švýcarsku, nebo Lichtenštejnsku, ale třeba i v Dánsku o změnách Ústavy smí rozhodovat pouze občané v referendu.
Kdo jiný má o své zemi rozhodovat, než občan? A také proto i v České republice se o přistoupení k EU hlasovalo v referendu. Zajímalo by mne, jaký argument tu mají ti, co byli pro referendum o vstupu do EU a dnes jsou najednou proti stejnému referendu, které by setrvání v EU potvrdilo, nebo vyloučilo.
Podotýkám, že toto první a dosud jediné celostátní referendum v naši novodobé historii nebylo omezeno de facto ničím. Hlasovalo se o mezinárodní smlouvě a k rozhodnutí stačila prostá většina zúčastněných voličů. Tehdy ještě voliči nebyli pro některé politiky hlupáci, tehdy také platil princip přeneseného mandátu. Tedy že ten, kdo nevolí, dává právo rozhodnout těm, co k volbám přišli. Najednou nám ale politici ohledně referenda říkají opak, jen protože se jim to prostě teď nehodí.
A možná si mnozí z vás všimli, že o lisabonské smlouvě, tedy o mezinárodní smlouvě, se hlasovalo v referendech v celé Evropské unii. Můžeme se dohadovat o pochybnostech, které ohledně toho panují, zda příznivci Bruselu tyto referenda manipulovali a pak opakovali, ale když budeme mluvit o podstatě, nikdy nikdo nezpochybnil právo občanů o mezinárodní smlouvě hlasovat. To děláme pouze my u nás.
Statistiky a analýzy v USA či ve Švýcarsku zcela jednoznačně prokazují, že tam, kde o daních a dalších zásadních věcech rozhodují občané, tam, kde je více referend, tak tam veřejná správa pracuje lépe, efektivněji a jsou tam nižší daně a spokojenější občané.
Volání po zavedení demokracie není samoúčel. Velkou část systémových problémů naší země nevyřeší žádné řádné, ani mimořádné volby za stávajících nedemokratických pravidel. Myslet si, že jakákoliv změna vlády přinese změnu, je nesmysl. Problém naší země je daný špatným systémem, který občanovi neumožňuje své politiky a jejich práci účinně kontrolovat.
Podstatou referend je vlastně to, že zavádí kontrolní mechanismus. Máme tu moc zákonodárnou, kterou tvoří Parlament. Potom moc výkonnou, exekutivní, kterou tvoří vláda a prezident, ale chybí nám faktická moc kontrolní. Tu v demokracii tvoří právě občané a tuto moc vykonávají hlasováním v referendech.
Kdo jiný má mít právo kontrolovat, co se platí z daní, než ten, kdo je platí - tedy občan. Kdo jiný má mít poslední slovo v rozhodování o své zemi, než ten, komu podle Ústavy i přirozeného práva patří, tedy občan.
Děkuji za pozornost.
Tomio Okamura
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
