Postoje k jednotlivým národům i státům jsou samozřejmě z velké části diktovány především historickými zkušenostmi. Nejvíce problémů s těmito postoji mají především příslušníci tak zvaných malých národů, zvláště ve střední Evropě. A důsledky této rozkolísanosti způsobené především tím, že máme špatné zkušenosti téměř s každým sousedem se odrážejí třeba i v takových zdánlivě vzdálených činnostech, jako je učení se cizím jazykům.

Poté, co byla naše země okupována, byla zavedena povinná výuka německého jazyka. Všichni se tedy museli tento jazyk učit a po šesti letech jej neuměl téměř nikdo. Mimochodem „zásluhou“ západních mocností, které nás doslova hodily přes palubu. Ve druhé polovině minulého století jsme se dostali do područí komunistické Moskvy. Opět „zásluhou“ západních mocností, které nás obětovaly, i když jejich představitelé třeba ani nevěděli, kde se Československo vůbec nachází. Byla zavedena povinná výuka ruštiny, po čtyřiceti letech se jí skoro nikdo nedomluví.

Tento vztah k jazyku je dán vztahem k jeho nositeli a ten byl vždy negativní, čemuž se nelze divit vzhledem k počtu obětí, které jsme za tyto okupace zaplatili.

K tomu přispívala i školská výchova na všech stupních, kdy byla mladá generace soustavně indoktrinována v zájmu vládnoucí ideologie, jakkoliv zrůdné.

Život jde ale dál, přicházejí další generace, které nemají trpké zkušenosti, takže k výuce i dříve nenáviděných jazyků mohou přistupovat s daleko lepšími výsledky.