Dobré odpoledne, pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové.

Nebudu opakovat argumenty. Vyslechl jsem si opravdu velice pečlivě argumenty, jestli to mohu říct, z obou stran, podporovatelů i odpůrců pandemického zákona. Na každé té straně je kus pravdy, kus něčemu, čemu chci věřit, čemu věřím, a o tom slově víra a důvěra to celé je. Novela pandemického zákona, tak jak vznikla, jak byla argumentována, resp. nebyla argumentována vůči veřejnosti, ve své podstatě nikdy se nesnažila o to širokou důvěru získat. Protože vytvořila jenom prostor pro to, aby se proti ní brojilo a někdy i argumenty, které i mně jsou velmi cizí, ať už tady byla zmiňována totalita, fašismus, apod., to jsou záležitosti, které když slyším, tak vypínám přijímač a dál debatu nevedu.

Uvedl bych to dvěma tezemi. Vláda má mou důvěru. A druhá teze. Stav nouze není sprosté slovo. Pan ministr, dovolím si parafrázovat jeho větu, nikdo mě nedonutí, abych zneužil pandemický zákon. Tak nějak to zaznělo z úst pana ministra. Plně mu věřím a doplňuji, že věřím také tomu, že nikdo ho nedonutí, aby zneužil nouzový stav. Myslím si, že v obou těchto případech, ať už v pandemické pohotovosti, nebo ve stavu nouze, se vydávají opatření a určitě budou vydávána s řádnou péčí, mírou, přiměřeností apod. Ona důvěra vzniká nikoliv sama o sobě, ale o tom, že někoho přesvědčíte, že používáte argumenty, a on vám uvěří, že to, co říkáte, to, co navrhujete, má svůj smysl.