Milé kolegyně a vážení kolegové, senátoři, paní předsedající, pane ministře.

Pokusím se tu debatu uchopit z trošku jiného konce, abych tady nastolil trošku jiný jaksi zájem. Jenom bych se na začátek úplně zeptal, omezení zdravotní péče, jestli byste potom mohl říct. Jak si představujeme to omezení jenom na akutní péči a popřípadě jak potom z toho ven? Protože to už trvá velmi dlouho a bude to velmi těžké. Tak jestli máte nějakou představu o tom, jak se vrátit zpátky k neakutním věcem, protože národ tím trpí také velmi nepřímo, i když to není v souvislosti s koronavirem bezprostředně, ale vztah to má. Dovolil bych si vám vysvětlit, před rokem jsem tady řekl, to byl takový první bouřlivý Senát během toho, co vypukla koronavirová krize, a mluvili jsme tady ještě s Pavlem Fischerem a s panem předsedou a bylo vás hodně, o tom, že nejsou respirátory atd. Řekl jsem tam, že pan premiér svým sebestředným chováním ohrozil 10 milionů obyvatel včetně tedy těch 30 % svých voličů. A po roce utekl rok a mám pocit, že mohu tvrdit v podstatě to stejné.

To bylo mnoho selhání během roku, koneckonců během těch uplynulých hodin debat jsme o tom mluvili, a v plné nahotě se obnažilo to, co mnozí z nás jenom tušili nebo tuší. Tady kterýsi kolega přede mnou mluvil o manželském problému a manželském selhání, ale chci říct, že to není manželské selhání, není to manželským problémem, ale je to poruchou osobnosti. Ta pravděpodobná porucha osobnosti přesně sedí do toho, co kolega, o kterém se ještě zmíním, označuje jako syndrom mocenské pýchy.