Jenže pak přišlo Ministerstvo vnitra v čele s Milanem Chovancem s reakcí. Novelou ústavního zákona o bezpečnosti ČR. A označilo ji za jedinou možnou a správnou reakci pro ty, co se směrnicí nesouhlasí. A ty, kdo by snad s tímto návrhem nesouhlasili, označilo za pacifisty, posluhovače Bruselu, lidi odpírající ostatním právo držet zbraň. A tím násilně velkou skupinu nesouhlasící s danou směrnicí rozdělili. A tak se stalo, že já, dlouholetý zastánce práva držet zbraň pro osobní obranu, držitel desítky krátkých střelných zbraní, jsem byl onálepkovan jako nepřítel držitelů zbraní. A to jen proto, že jsem odmítl souhlasit s konkrétním návrhem zákona.

O čem skutečně daný návrh novely ústavního zákona je? Za prvé je zcela neúčinný vůči dané směrnici. Pokud bychom se proti směrnici chtěli bránit využitím určitých výjimek, tak musíme prokázat, že podmínky pro dané výjimky splňujeme fakticky. Že tradice, na kterou se odvoláváme, v naší zemi fakticky dlouho existuje. V konkrétním případě tedy, že v Česku je tradicí, že lidé drží zbraň pro obranu země. Že s ní pravidelně cvičí. Že jsou součástí faktických plánů na obranu země. Ale v České republice žádná taková tradice není a nebyla. A nemůžeme tuhle tradici nahradit tím, že si ji napíšeme do ústavního zákona.