Článek 13 Severoatlantické smlouvy jasně praví: „Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od této smlouvy rok poté, co podá vládě Spojených států amerických zprávu o vypovězení smlouvy a ta podá informaci vládám dalších smluvních stran o uložení každé výpovědi.“ Nic jednoduššího snad ani neexistuje!

Tolik teorie. A teď praxe. Odchodem ČR z Aliance by vznikl precedens, který v současné době nepřipustí z různých důvodů žádná z jejích vedoucích zemí (především USA, ale i Británie, Francie, Německo nebo Španělsko). Zahraničně-politický a ekonomický nátlak na „odvážnou“ vládu ČR by byl tak obrovský, že by mu prakticky jistě neodolala a v ročním termínu mezi informací vlády USA ostatním členským státům Aliance a formálním ukončením členství by oznámení (ráda a sama) stáhla.

Pokud by proces „vystupování“ přesto nabral švih a ČR by ho viditelně brala vážně, je prakticky jisté, že by velmi rychle poctiví občané, děsící se ztráty ochranného štítu NATO, vytáhli do (především pražských) ulic protestovat proti nepřátelům demokracie, snažícím se vrhnout ČR zpět do neblahé sféry vlivu Ruska. Sice debilní argument, ale jako základ Majdanu, pardon, Václaváku (obojí jsou náměstí) naprosto postačující. Vše samozřejmě podpořené něčím jako „dopisem Pragováků“ (tentokrát ovšem nejspíš z kavárny Slávie) s žádostí o „bratrskou pomoc nebohé členské zemi NATO, napadené agenty Kremlu“ (možná dokonce samotného Putina). Pak už by následovaly standardní krvavé srážky v ulicích před desítkami kamer renomovaných tiskových agentur, pád vlády a likvidace odpůrců demokracie. Možná i fyzická.