To, čeho bychom si ovšem měli všímat, je stále jasnější fakt, že vražda se stala spouštěcím mechanismem k propuknutí „bratislavské revoluce“. Výzvu slovenského prezidenta Kisky k „zásadní rekonstrukci vlády nebo předčasným volbám, ... ať byly motivy vraždy dvou mladých lidí jakékoliv“ lze stěží chápat jinak, než jako Kiskovu (a koho dalšího?) cestu k revolučnímu přeformátování současného politického uspořádání na Slovensku. 

Není však zřejmé (a o to asi nejde), jakou „novou“ kvalitu má Kiskou zamýšlená změna přinést. Nezdá se totiž, že by na Slovensku existovala silná, důvěryhodná – a nekriticky proevropská (což je po zkušenostech s Kiskou zřejmě jeho zásadní podmínka) – alternativa k tamním sociálním demokratům. Pokud tento předpoklad platí, pak cílem celé „akce“ musí být buďto zásadní oslabení slovenského premiéra Fica, nebo přímo jeho odstranění. Pokud by se totiž z něho podařilo učinit „viníka“ dnešní společenské situace na Slovensku, která má být „ohrožením demokracie“, byl by po zbytek výkonu mandátu odsouzen do pozice „probruselského“ vazala se všemi povinnými důsledky takové role.

Ať tak, či tak, výsledkem (a cílem?) dnešní revoluční atmosféry, kterou spustilo stanovisko Bratislavském hradu, je vyvolání politického chaosu, jehož cílem je rozbití současného slovenského politického uspořádání.

Hlavní otázkou tak zůstává, proč má k takovému oslabení Slovenska dojít? Nemá jít v důsledku o pokus destabilizovat celý středoevropský „visegrádský“ prostor, který jakž takž drží pohromadě a společně oponuje německo-francouzskému tlaku na přijímání statisíců migrantů, jimiž západní Evropa vlastní vinou přetéká? Nemá být proces chaotizace, skandalizace a obviňování zemí jako Polsko, Maďarsko, ČR a dnes i Slovensko z nedodržování jakýchsi „evropských hodnot“ výrazem záměrů „když to nejde s vámi, půjde to s někým jiným“? V tomto slova smyslu je třeba si vážně povšimnout varovných slov premiéra Fica, že Kiskův projev „nebyl psán na Slovensku“.