Už jsem jednou psal, že z jedné strany zde dochází, řekněme, k nepochopení, co to je demokracie, jak funguje, respektive jak by měla fungovat, aby fungovala.
Olga Sommerová a Alexandr Mitrofanov však až nyní ukázali tak okatě, jakým způsobem demokracii chápou oni a jejich ideoví souputníci, že by byla škoda to neanalyzovat. Z jejich prohlášení, stejně jako například u Milionu chvilek, trčí jedna myšlenka: oni jsou demokracie. Bez nich demokracie nemůže být. A kdo je proti nim, je proti demokracii.
Je nutné vzít v potaz, že demokracie u těchto lidí má dvojí význam. Jednak je demokracií nám známý demokratický proces, kdy si lidé – občané ve volbách volí své politické zastupitele do funkcí. Ale to je pouze proces, ten není tak důležitý. Mnohem důležitější je pro tyto lidi výsledek, který pokud se dostaví, je nazýván demokracií, u těch konkrétnějších takzvanou liberální demokracií.
Tento výsledek se dá asi nejelegantněji popsat jako vláda třídy intelektuálů. Intelektuálové mají ovládat jak vládu, tak akademickou sféru, tak média. Výslovně tento postoj u žádného „zastánce demokracie“ nenajdete. Ale je celkem zjevný ze všech jejích prohlášení. U Sommerové je to odpor k lidem, kteří volí a „nečtou zprávy, nečtou knihy“. Nekultivují se. A když potom volí, tak je to „hrůza demokracie“. U Mitrofanova zase celkem okaté pohrdání „lidem“, ač je lid základem demokracie (protože je už v jejím názvu).
Poznámka na okraji sledování ruského dění.
— Alexandr Mitrofanov (@AlexandrMitrofa) February 23, 2024
V sovětské době se "lid" Západu bál a svaloval na něj svoje těžkosti.
V postsovětské době "lid" zamračeně přijímal západní pomoc, která zaručila, že nechcípl hlady, a zároveň za to Západ nenáviděl, páč ho, lid, tou pomocí ponížil.…
Jsou tu pak i méně okaté projevy u dalších příznivců, například velice oblíbené zvolání „věřím vědě“, tíhnutí k „politice založené na datech“, bezmezná víra v „ověřené zdroje“ a tak všelijak podobně. Klíčové je v jejich pojetí, aby moc byla lidu (kterému se nedá věřit, protože je nevzdělaný) co nejvíce vzdálená. To koneckonců vysvětluje lásku těchto lidí k České televizi. Kterou nemohou ovládat ani politici, ani politiky zvolená rada, ani majitel sledující peníze a sledovanost, ale pouze její pečlivě vybíraní a prověření zaměstnanci.
Volby jsou pak jen nutným zlem, jak ostatně ukazuje odpor těchto lidí k referendům, u kterých nevěří, že by jejich postoje obstály. Když už volby musejí být, musejí být svobodné, což v překladu znamená, že občané musejí být denodenně médii bombardováni sděleními, jak jsou kandidáti opozice vůči intelektuální třídě nedemokratičtí padouši, podvodníci a lháři, kteří zde zavedou totalitu.
Pokud ani to nepomůže a opozice vůči intelektuální třídě zvítězí, pak demokracie selhala. Viníků se vždycky najde dost. Buď to byli politici, kteří nedemokratům málo zatnuli tipec a prosadili málo „demokratických“ reforem, nebo média, která nedostatečně varovala, jaké nedemokratické hrůzy občany čekají, nebo koneckonců lid sám, protože je tak nevzdělaný, neváží si dostatečně své intelektuální třídy, kvůli nevzdělanosti nemá správně nastavené hodnoty a určitě podlehl nějakým dezinformacím z Ruska, kterým mohou věřit právě jenom nevzdělanci.
Fotogalerie: - Hučínovy příběhy
Je-li vítězství opozice proti intelektuální třídě záležitostí jen jednoho období, jedná se jen o chvilkové vítězství populismu, kterému se „demokracie“ brání tím, že důsledně řve, když si nedemokraté dovolí obsadit nějaký post svým člověkem (pokud to dělají demokraté, jedná se o tzv. upevňování demokracie, resp. demokratického a západního ukotvení). Trvá-li však déle, začne se o takové demokracii mluvit jako o „nemocné“, nebo dokonce „hluboce nemocné“, začne se zpochybňovat, zda se skutečně jedná o demokracii. Stejné termíny se používají, pokud opozice zvítězí skutečně drtivě. Nejlépe je to vidět u Maďarska, kde se ne a nedaří zlomit vládu Viktora Orbána.
Základem ideologie „demokratů“ je pak hluboká víra ve svou vlastní propagandu. Ne nadarmo mluví tito lidé o nevzdělaných. Skrývá se za tím totiž hluboká víra, že kdo jejich slova uslyší a je „správně vzdělán“, ten na jejich víru přistoupí či přestoupí. Tím se dotyční uklidňují a konejší, že odpor k nim vyvěrá z omezenosti a hlouposti, nikoliv z racionálního odmítnutí jejich argumentů. Pouze u některých lidí, u kterých to jinak nejde, jsou dotyční ochotni použít urážku největší, totiž že odmítají, protože mají „nesprávně nastavené hodnoty“.
Proto jsou pro ně tak důležité školy jako líhně rádoby intelektuálů nebo chcete-li intelektuálních aspirantů. Podvědomě tuší, že pokud chtějí „nastavit ty správné hodnoty“, musejí s tím začít brzy, v době, kdy vzdělávaní netuší, na co se ptát a jak jejich propagandu vyvracet. Vnuknou jim pak a priori podezřívavost vůči čemukoliv, co jde proti narativu. Mladí „intelektuálové“ pak dokážou poznat dezinformaci na sto honů. Je to cokoliv, co ohrožuje vládu intelektuální třídy. Ať už je to pravda, nebo ne.
Svým způsobem je to ironické. Ke koníčkům „demokratů“ patří vzpomínání na hrůzy a útlak za komunismu, kdy byla vláda jedné strany. Přitom právě o vládu jedné strany usilují. Od vlády dělnické třídy k vládě třídy intelektuální, pouze otočit znaménko. Je otázka, jak dlouho s tímto přístupem demokracie, tentokrát bez uvozovek, vydrží.
Autor je redaktor ParlamentníchListů.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Karel Šebesta
mravní bahno
