Petr Dimun: Čeho se bojí Lenka Bradáčová

5. 5. 2013 7:32

Spor mezi pražskou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou a dnes již formálním a dočasným šéfem protikorupční policie Tomášem Martincem skončil zatím optickým vítězstvím Bradáčové.

Petr Dimun: Čeho se bojí Lenka Bradáčová
Foto: Hans Štembera
Popisek: Lenka Bradáčová

Martinec na funkci rezignoval, přičemž odmítl obvinění Bradáčové jak na adresu svého útvaru, tak na sebe osobně, za což si vysloužil pochvalu a příslib dalšího působení na vysokých postech v policii. Proč je toto vítězství prozatímní a optické? Protože je to pravděpodobně začátek mnohem větších problémů, které se na Bradáčovou valí. A za které si, při vší úctě k ní, může především ona sama.
Cattani naruby

Při svém nástupu dostala přezdívku „český Cattani“ či „Cattani v sukních“. V její prospěch svědčí to, že oficiálně při rozhovorech pro média tyto nálepky brala s rezervou, relativizovala je. Je totiž realitou, že tato přezdívka vůbec nesedne a je spíše výtvorem jisté hysterie angažovaných žurnalistů, kteří si s fakty – jedná-li se o jejich zájem či sympatie – hlavu moc nelámou. No, považte: filmový Cattani přišel jako úspěšný policista ze severu Itálie do Palerma dělat pořádek. Tady však přišla státní zástupkyně z kraje prolezlého korupcí do morku kostí, v němž si i vrabci na střeše šuškají o fungování zdejší justice a policie, „dělat pořádek“ do Prahy. V Ústí přitom několik let zastávala paní Bradáčová klíčovou funkci náměstkyně pro trestní řízení, aniž by se za její éry jakkoliv zásadním způsobem změnilo korupční klima v kraji. Celé to působí spíš tak, že nám „Cattani v sukních“ před „děláním pořádku“ a zatuchlými sicilskými poměry utekl do Prahy. Nechci v žádném případě snižovat jakkoliv Bradáčové protikorupční nadšení či odborný potenciál, jen je potřeba férově říci, že tuto přezdívku získala neprávem a jejím používáním se mnozí novináři dopouštějí nevědomky vlastního obvinění z hlouposti. A jí přidělávají jen problémy, protože pod tíhou absurdity této přezdívky se možná zbytečně množí spekulace o vyšetřování některých kauz v Ústeckém kraji.

 

Justiční politici

 

Ať je to jakkoliv, Lenka Bradáčová spadá spolu s dalšími některými svými kolegy z justice (včetně některých soudců) do kategorie „justičních politiků“. Tato skupina používá nástroje politiky (vliv médií, profesní organizace, osobní kontakty) pro prosazování svých vlastních představ o tom, jak by měl svět okolo nich vypadat. Z pozice šéfky Unie státních zástupců, kterou přetvořila do mocenského nástroje, začala Bradáčová výrazně vstupovat do veřejné debaty a navazovat politické kontakty s cílem prosadit jak svoji osobu, tak vizi fungování státního zastupitelství, včetně podoby personálního obsazení klíčových vedoucích funkcí soustavy. Není otázkou, zda tato její činnost je legální – to bez vší pochybnosti je – ale je zcela na místě debata, zda je to činnost v pozici státního zástupce (či soudce) legitimní. Je smutnou realitou a výrazem krize české politiky, že tuto otázku nikdo z politiků nenastolil - v drtivé většině z obavy z mediálního vlivu nově nastupující a hlasité skupiny státních zástupců (majících za sebou spřízněné policisty a novináře), a možná také z osobních, ryze přízemních důvodů.

A tak tu máme již několik let další z flagrantních příkladů nerovnováhy mezi jednotlivými mocemi ve státě, kdy jakékoliv komentáře politiků k fungování justice jsou tabu, přičemž naopak jsou některými skupinami „justičních politiků“ zvolení veřejní činitelé kritizováni, tlačeni ke konkrétnímu rozhodnutí, včetně personálních a je jim vnějšími mechanismy, včetně různé škály vlivových nástrojů, diktována vůle úzké skupiny osob. Příkladem za všechny budiž návrh nového zákona o státním zastupitelství: zde jsme svědky doslova mediálního šílenství, provázeného nerespektováním faktů, v němž se vytvořilo naprosto nedemokratické, nezdravé prostředí, kdy je jakákoliv věcná kritika tohoto návrhu zákona šmahem označena za podezřelou, potenciálně motivovanou mafiánskými kruhy a vazbami.

Je proto velmi úsměvné, že ve sporu Bradáčová-Martinec ministr spravedlnosti Pavel Blažek vystupuje velmi vehementně na obranu Lenky Bradáčové mj. s následujícími argumenty:

„Policisté tu nejsou od toho, aby si v různých rozhovorech a docházkou do televize vyráběli vlastní PR. (…) Policistu stát nezaměstnává proto, aby on si vyráběl popularitu v médiích. Dělání si vlastního PR je v dnešní době politika. A policista nemá co dělat politiku. Oni tím dopředu vytvářejí ovzduší, ve kterém se jim pak už skoro nedá nic vytknout. Protože jakmile jim něco vytknete, hned chráníte korupci.“ (Lidové noviny, 27.4. 2013)

Ponechme stranou, že najednou poměrně zásadní zásah politika do oblasti justice dosavadním obráncům její nezávislosti nevadí. Dosaďte si ale do slov Blažka místo policisty státního zástupce a je to přesný popis stavu, v němž se dnes česká veřejná žaloba nachází díky aktivitám okruhu osob, které přišly do vysokých justičních funkcí s nástupem Pavla Zemana, respektive Lenky Bradáčové.

Koneckonců, i její aktuální problém – spor s Martincem – vznikl její snahou dělat si PR. Nikdo jí přece nenutil jít do pořadu Xavera Veselého na Frekvenci 1, který je lifestylový, nikoliv primárně odborný a kam chodí hvězdy showbyznysu a politici. Ani jedno však Bradáčová, jakkoliv to tak někdy nevypadá, není.

Justiční sekta

Okolo Bradáčové a Zemana se prostě vytvořilo časem podivné prostředí, které je směsí „kamarádství“ jistých represívních složek, médií a politiků. Považte: Jeden z vrcholných justičních funkcionářů, který do té doby patřil do tohoto nejužšího „úderného“ týmu skupiny okolo Zemana s Bradáčovou, je ze dne na den odvolán „pro ztrátu důvěry“, tedy bez věcného vysvětlení. Stanislav Mečl, předchůdce Bradáčové ve funkci vrchního státního zástupce v Praze a následně náměstek nejvyššího státního zástupce, sám v rozhovorech pro média přiznal, že žádnou věcnou výtku neobdržel. Jen se dozvěděl, že „ztratil důvěru“. Pro ztrátu důvěry se většinou odvolávali a následně zavírali někdejší spolurevolucionáři či soudruzi za minulého režimu. Důvěra a loajalita jako nejvyšší princip fungování je vlastní sektám a nemá s demokratickými strukturami co do činění. Dokonce se dá říci, že je s demokratickými principy přímo v rozporu a představuje potenciální riziko pro demokracii jako takovou, pokud se takové struktury utvářejí ve složkách státu, které mají dohlížet nad dodržováním zákona. A nemusí se vůbec jednat o mafii, tedy z principu zločineckou strukturu s násilnými praktikami vynucování mimozákonných pravidel – na počátku těch nejhorších diktatur vždy bývají ty nejlepší záměry, černobílé vidění světa a plno slov o boji s korupcí a dodržování zákona.

Lex Bradáčová

Jedno z vysvětlení, proč Mečl „ztratil důvěru“ a musel se z funkce náměstka nejvyššího státního zástupce poroučet, nabídl až nedávno on sám. A to nepřímo: v Právu („Je nezbytné rušit vrchní státní zastupitelství?“, Právo, 4.4. 2013) a následně v Lidových novinách („Rizika nového zákona o státním zastupitelství“, Lidové noviny, 9.4. 2013) totiž zveřejnil velmi kritické texty k návrhu zákona o státním zastupitelství, které tak zuřivě prosazuje skupina lidí okolo Lenky Bradáčové. V Právu primárně upozornil na skutečnost, že by rušení vrchních státních zastupitelství v Praze a Olomouci mohlo znamenat paradoxně místo slibovaného efektivnějšího boje s korupcí naopak jeho komplikaci, kdy by zavedené týmy lidí fungující při těchto stupních byly odejity na různé jiné stupně soustavy. Zajímavé je také to, že v článku zpochybnil tezi dosud omílanou Bradáčovou, Zemanem a spřízněnými médii v čele s Respektem o tom, že nový návrh má všeobecnou podporu státních zástupců. „Pro dokreslení – zrušení vrchních článků nemá podporu žádného z bývalých nejvyšších státních zástupců, jak po svých loňských konzultacích uvedl sám ministr spravedlnosti. Výraznější většinovou podporu však nemá tento postup ani v soustavě státního zastupitelství, resp. mezi státními zástupci.“

Podobné informace má i autor tohoto článku – na opakovaných jednáních s krajskými státními zástupci ať již Pavel Zeman, Jiří Pospíšil či následně ministr Blažek slyšeli od všech krajských šéfů (snad podle dostupných informací vyjma bývalého nadřízeného Bradáčové z Ústí Jakovce) negativní názor na tento návrh zákona. To potvrzuje i šéf speciálního odboru závažné hospodářské a finanční kriminality Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Petr Šereda, který v rozhovoru pro Lidové noviny doslova říká: „Myslím, že můžu s klidným srdcem říct, že proti rušení vrchních státních zastupitelství je sto procent zdejších státních zástupců. A dokonce si troufnu říct, že s touto částí zákona nesouhlasí většina státních zástupců. Usuzuji tak na základě porady Nejvyššího státního zastupitelství s vedoucími státními zástupci v září 2011. Nesouhlasné připomínky měla i většina ředitelů odborů na Nejvyšším státním zastupitelství“ („Rušení vrchních stupňů nemá podporu“, Lidové noviny, 13.4. 2013). Šereda pak potvrzuje i to, že zákon vymyslela a lobbuje jedna úzká skupina lidí ve státním zastupitelství, která k němu nepřipouští moc dalších osob či odborných institucí: „Bohužel, ten návrh vznikal v úzkém okruhu lidí. Neměli jsme možnost se účastnit přípravy, být v pracovní skupině (…) Je to právě proto, že je zákon dílem v podstatě čtyř lidí, žádná širší debata k němu nebyla. Přitom jde o zásadní změny, které ovlivní soustavu na dlouhá léta.“(Tamtéž).

Už jen tento podivný, exkluzivní, sektářský způsob prosazování tak klíčového zákona nejen pro budoucnost veřejné žaloby, ale pro trestní politiku státu vůbec, by měl varovat. A už jen z principu by se měli politici zamyslet nad tím, zda je přípustné, chcete-li legitimní, aby si jedna úzká skupina osob psala zákon pro sebe, „šitý na míru“ konkrétním lidem a jejich osobnímu stylu práce. Samostatnou a již níže popsanou kapitolou je styl prosazování tohoto zákona, kdy se debata nepřipouští ani uvnitř, ani navenek a zákon je vnucován veřejnosti ke schválení jako celek bez výjimky, protože se přece jedná o zjevené Dobro.

Že se však o žádné zjevené Dobro nejedná, a zákon má mnoho děr i nedostatků, odhalují jak články Mečla, vyjádření Šeredy, tak i připomínky zevnitř soustavy státního zastupitelství, které unikají na veřejnost pokoutně, skoro jako když se před rokem 89 šířil samizdat. Mimochodem, atmosféra strachu v soustavě je dalším varujícím momentem celé nedebaty o zákonu o státním zastupitelství. Je otázkou, zda k tomu nepřispívá i vyústění aktuálního střetu Bradáčové s Martincem, který dlouhodobě čelil jejím snahám upravit Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality podle jejího plánu na vytvoření protikorupčního speciálu a jí oddané policejní jednotky. V tomto sporu totiž hraje oficiálně roli opět „ztráta důvěry“, po jejíž „ztrátě“ se musel Martinec šmahem poroučet.

Již zmíněný Mečl ve svém článku v Lidových novinách shrnul věcné výhrady vůči návrhu zákona o státním zastupitelství s tím, že v mnoha oblastech přináší posun, avšak v mnoha jiných také „nemalá korupční a klientelistická rizika“, což je velmi zarážející u zákona, který je tradován jako zásadní nástroj boje s korupcí. Podobné je to podle Mečla i s dalším všeobecně přijímaným názorem, že se totiž má jednat o zákon zvyšující nezávislost státních zástupců: „Nezávislost státních zástupců by se měla blížit nezávislosti soudcovské, uvedená úprava však tento předpoklad nejen nenaplňuje, ale spíše eliminuje. Dalším podstatným odchýlením se od vztahů v soustavě soudní je pokračování praxe jmenování vedoucích státních zástupců bez výběrového řízení. Ačkoli soudní funkcionáři procházejí výběrovým řízením, v případě vedoucích státních zástupců taková potřeba shledána nebyla.“

Mečl dále v článku kritizuje absenci pravidel pro překládání či zařazení státních zástupců v rámci jednotlivých úřadů a nemožnost se proti takovému rozhodnutí bránit. Největší kritikou pak podrobil navrhovaný vznik „Úřadu pro potírání korupce“, tedy tzv. protikorupční speciál, kam se automaticky počítá s přechodem Lenky Bradáčové: „Nejproblematičtějším se však jeví způsob jmenování vedoucího Úřadu pro potírání korupce a přidělování státních zástupců k tomuto úřadu. Úřad by se měl zabývat tou nejsofistikovanější a nejzávažnější ekonomickou kriminalitou a bojem s terorismem, což nepochybně vyžaduje speciální znalosti a zkušenosti. Úkoly úřadu však mají dle návrhu zákona (s odkazem na možné vyhoření či riziko vzniku nežádoucích osobních kontaktů) plnit dočasně přidělení státní zástupci – stážisté –, a to jen na dobu určitou. Pokračování jejich stáže bude přitom v zásadě odvislé od toho, jak se „osvědčí“. Nemluvě již o tom, že stáž lze kdykoli a bez odůvodnění zrušit. (…) Pro úplnost je potřeba uvést, že navrhovaný zákon umožňuje nejvyššímu státnímu zástupci bez účinného korektivu (pouhé projednání návrhu v poradním sboru za účinný korektiv považovat nelze) jmenovat vedoucího úřadu, přidělovat státní zástupce k úřadu a též nad jejich činností vykonávat dohled. Vše bez výběrového řízení, bez jasných pravidel a bez účinné kontroly. Dopady navrhované úpravy jsou zjevné – snadnost budování klientelistických sítí v soustavě státního zastupitelství, a pokud do systému vstoupí korupce, potom i ohrožení klíčových funkcí veřejné žaloby při ochraně veřejného zájmu a spravedlnosti.“ (Lidové noviny, 9.4. 2013)

Před přílišnou mocí nejvyššího státního zástupce a zřízením „potíracího útvaru“ varuje i Petr Šereda v již zmíněném rozhovoru pro Lidové noviny z 13.4. 2013: „Sama myšlenka speciálního útvaru pro boj s korupcí je dobrá. Jen si myslím, že by se k tomu měly využít prostě současné vrchní stupně. Stačí jim rozšířit působnost, náklady na změnu by byly minimální. Bylo by to i praktičtější než mít jeden centralizovaný Úřad pro potírání korupce. Představte si například, že potřebujete věc delegovat kvůli podjatosti – z Prahy do Olomouce tak přešlo pět velkých kauz v čele s Mosteckou uhelnou.“

Před rušením vrchních státních zastupitelství a posilováním role nejvyššího státního zástupce však nevarují jen státní zástupci z těchto institucí. Zásadní negativní připomínky přicházejí k návrhu zákona i z nižších stupňů soustavy: „V důsledku absorbování dosavadních kompetencí vrchních státních zastupitelství na NSZ za současného nárůstu dalších kompetencí tohoto úřadu, se pak stane z NSZ moloch, jehož efektivní řízení všech agend bude nesmírně složité. Se zrušením VSZ se zruší i jejich speciální odbory OZHFK, které díky agendě částečně odbřemeňovaly okresní a krajská státní zastupitelství od části nejsložitějších hospodářských kauz, což bude mít dopad na krajská státní zastupitelství, která část agendy bude muset převzít, neboť agenda, která má být svěřena Úřadu pro potírání korupce se nekryje s věcnou příslušností stávajících OZHFK. Odstraněním vrchních státních zastupitelství se pak odstraní fakticky i určitý „izolační prvek“, který svým způsobem chránil nižší stupně soustavy před možnými zásahy ze strany Nejvyššího státního zastupitelství, které do současně doby nedisponovalo dohledovými oprávněními vůči krajům, zejména tedy vůči trestním věcem, které jsou závažné (trestné činy kde je dolní hranice trestní sazby 5 let, jakož i vyjmenované trestné činy hospodářské a majetkové- kterými lze ovlivnit osud konkrétních trestních kauz již v průběhu jejich utváření,“ píše se v připomínkách jednoho nejmenovaného významného krajského státního zastupitelství.

To se shoduje s Šeredou i v názoru na zřízení „potíracího útvaru“, kam se automaticky počítá s Lenkou Bradáčovou: „Zřízení Úřadu považujeme za nesystémové řešení, které žádné zásadní zlepšení v boji proti korupci nemůže přinést. Jde jen o koncentraci moci na úkor jiných státních zastupitelství soustavy. Skutečnost, že Úřad nemá žádný protipól v soustavě soudní ani policejní, dále že podle § 40 odst. 4 má v podstatě možnost podstatnou část své agendy delegovat na nižší státní zastupitelství podle svého uvážení, takže nadále tato zastupitelství mohou vlastně i po zřízení Úřadu zpracovávat jeho agendu jako doposud, spornost (reálnost) takové potřeby jen dokresluje. (…)Trendem by naopak mělo být „speciály“ nezřizovat, neboť soustředění jedné agendy trestního řízení z celé republiky do jednoho místa a její řešení neustále stejnými státními zástupci, je vždycky korupčně rizikové. (viz aktuálně kauza soudce Havlína v případě dopravní trestní činnosti).“

Ještě závažněji pak vyznívají následující věty: „Objektivní kontrola postupů tohoto Úřadu bude zvenčí kýmkoliv prakticky vyloučena, neboť jak vnější dohled, tedy instanční tak tzv. vnitřní kontrola bude koncentrována jako celek pořád pouze do stupně Nejvyššího státního zastupitelství (…) O opravných prostředcích proti rozhodnutím státních zástupců Úřadu v trestním řízení bude zase rozhodovat nejvyšší státní zástupce(viz § 25 odst.4). Tato naprostá koncentrace veškeré možné kontrolní a přezkumné činnosti nad prací Úřadu na jednom místě a u jednoho orgánu tedy pouze na úrovni jednoho orgánu, tedy NSZ nemá v právním státě obdoby a může být zneužitelná a vést k tomu, že Úřad se může vymknout kontrole a nebude možné jeho činnost jakkoliv v mezích zákona transparentně usměrnit, pokud by došlo k selhání lidského faktoru na úrovni vedoucího tohoto Úřadu a nejvyššího státního zástupce, což nelze objektivně vyloučit nikdy, ať již personální výběr těchto dvou osob bude činit jakýkoliv subjekt.“

Státní zástupci také upozorňují i na zajímavou věc, totiž že návrh zákona počítá s výjimkou, která umožní po prosazení zákona Pavlu Zemanovi setrvat ve funkci nejvyššího státního zástupce navrhovaných 10 let, aniž by prošel výběrovým řízením pro novou funkci. Prostě se schválením zákona se automaticky počítá s jeho pokračováním ve funkci, což v kombinaci s jeho vyjádřeními pro média znamená i automatické jmenování Lenky Bradáčové do funkce šéfky „potíracího útvaru“, opět bez výběrového řízení.

Ze všech těchto důvodů jsou proto namístě jejich obavy vyjádřené v samém úvodu připomínek k zákonu. Všichni politici by měli při čtení těchto vět velmi zbystřit:

„Při fungování soustavy státního zastupitelství do současné doby se nejvíce osvědčilo právě mocenské oddělení základních stupňů od stupňů nejvyšších, a je proto nepochopitelné, z jakého důvodu se má soustava vrátit k centralizovanému modelu, kdy nepochybně model nejvyššího centra, které se o vše postará a může s definitivní platností rychle zasáhnout, je sice fascinující a lákavý, ale je přesně tím, čemu by se měly demokratické státy vyhnout. Takový model vybízí k ovládnutí soustavy skrze jednu osobu. Nejvyšší státní zastupitelství, které nyní stojí nejvýše hlavně proto, aby bylo partnerem nejvyššího stupně soustavy soudní a aby metodicky vedlo ostatní stupně soustavy státního zastupitelství a sjednocovalo jejich praxi, by se v případě přijetí nového zákona změnilo v ústřední článek, který bude fakticky neomezeně vládnout a ještě k tomu bude mít k dispozici nástroj v podobě Úřadu pro potírání korupce, který se prakticky dle navrhované zákonné úpravy vymyká jakékoliv nezávislé instanční vnější kontrole v rámci dohledu, jakož i nezávislému druhoinstančnímu přezkumnému řízení rozhodování státních zástupců Úřadu dle trestního řádu, neboť vše bude probíhat pouze ze stupně Nejvyššího státního zastupitelství.“

Čeho se bojí Lenka Bradáčová

Jak je vidět z předchozích důkazů, neplatí, že by návrh zákona o státním zastupitelství měl podporu většiny odborné veřejnosti či většiny státních zástupců. Není ani pravdou, že by vznikal po široké diskusi v rámci soustavy i mimo ni. Ba naopak: vznikal v úzkém okruhu několika vybraných osob a je prosazován ryze lobbistickými způsoby, u nichž je na místě debata, zda jsou legitimní a přípustné. Vzhledem k tomu, že zákon automaticky počítá s prodloužením mandátu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který zase počítá se jmenováním Lenky Bradáčové na klíčový post vedoucí Úřadu pro potírání korupce, je namístě označovat tento zákon jako Lex Bradáčová.

Nejen z níže popsaného je pověstných za pět minut dvanáct proto vést vážnou, věcnou, nehysterickou a především nenátlakovou debatu o tom, zda takový zákon opravdu chceme a potřebujeme.

„Říká se, že se zákony píší nikoli pro časy dobré, nýbrž pro časy zlé. Tento návrh zákona je ve stávající podobě způsobilý přivodit značné potíže v časech dobrých a nepochybně aspiruje stát se noční můrou v časech zlých,“ uzavřel svůj článek v Lidových novinách Stanislav Mečl.

Je zřejmé, že právě těchto slov, těchto faktů a těchto otázek se Lenka Bradáčová bojí nejvíce. Možná by totiž také „ztratila důvěru“. Kdo ví.

Publikováno se souhlasem vydavatele.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: vasevec.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Babišovi lidé dostali přes prsty: Soud vydal převratný rozsudek

12:35 Babišovi lidé dostali přes prsty: Soud vydal převratný rozsudek

Ten rozsudek znamená podle všeho konec svéhlavého vymáhání peněz Finanční správou. Nepopulární opatř…