První základní věcí je vždy natankovat levný benzín. „Třesu autem, aby se tam vešlo co nejvíce,“ konstatuje pan Petr, který to má docela daleko, od hranic jezdí až k 80 kilometrů vzdálenému Pasovu, kde pracuje v průmyslovém areálu, obdobě naší „podnikatelské líhně či inkubátoru“.
Na benzince. Foto: Václav Fiala
Oni a my, tady a tam
Je korektní, jak Andrej Babiš nadává Pirátům kvůli migraci?Anketa
Mimo výborného jednání a přístupu, jak konstatuje pan Petr, jenž už překročil Kristova léta, je to podle něj péče o zaměstnance v průběhu kovidové pandemie. Poukazy na vitamíny, respirátory, testování. „A také to, že se nenadřete. V Čechách už je nastaven plán, musíte jej dodržovat, kdežto v západní Evropě na toto nejsou zvědaví a zvyklí. To by byl, třeba ve Francii, už oheň na střeše.“ Nějaké normy? „Pche, nenechte se vysmát. Už jste slyšeli o nějakém Frantíku, který by šel z oběda dřív, protože nestíhá?“ Pán vyprskl smíchy. „Bavoráci mají samé svátky, Němci némlich. Už den předem je takový pátek, tedy malá sobota, pracuje se tak do poledne, pak se uklidí, zavírá a zamyká. Přesčasy? Moc málo, a když, tak krvavě zaměstnavatelem zaplacené!“
Je to tedy dřina, ta práce ve starých zemích EU, nebo procházka rajskou zahradou? Nadšeni jsou zdravotníci, pečovatelé, kuchaři, pokladní. Jistě, najde se nějaký morous, který je nespokojen, ale kdo by chtěl zpět do Čech, kde je máslo za dvojnásobek, telefon nejdražší v Evropě a data prý jak u mimozemšťanů.
Přeshraniční pohyb vypadá v době mezikovidové tak, že se Němci začínají osmělovat vjíždět do Čech a Češi zkoušejí alespoň vyjet na jednodenní nebo jen několikahodinové nákupy do sousedního okresu Svobodného státu Bavorsko. Benzinky a parkoviště ale zaplňují Poláci, Ukrajinci, Rumuni a Bulhaři, kteří vozí ojetiny jak draci. „Pleven!“ zubí se na mne Bulhar, udávající místo svého podnikání. Má tři auta na podvalníku a prý se točí několikrát do měsíce. Poláci už jezdili řadu let a i teď pořád nacházejí ojetiny. „Zbavují se dieselových aut za hubičku,“ raduje se Andrzej, který rozumí a umí česky, byť jen tak, jako že skoro nic.
Psali jsme:
Dieselový šrot? Chyba lávky! Investiční auta
To na sobě nezávisle potvrzuje několik pendlerů, kteří si přilepšují tím, že občas přivezou nějakou tu „pěknou káru“. Pán z Klatovska si přijde na celkem slušné peníze, přiveze, co chcete. „Jsou auta stará dvanáct, deset, osm let. Zajímavé typy, výroční limitované edice.“ Tady u nás se traduje, že sem vozíme šrot. To už dávno není pravda. Lidé chtějí poctivá auta, která najedou i při tom, co už mají natočeno, třeba dvakrát tolik. To s našimi novými nedokážete, nebo za astronomické sumy. Koupíte nové auto a za pár týdnů už jej prodáte jen pod cenu. To starší vozy si cenu drží,“ pochvaluje si muž, který za žádnou cenu nechce sdělit jakékoliv jméno, příjmení či identitu.
Zlaté české ručičky opraví i ručně sestavovaný motor. „To byla doba,“ zasní se mladý třicetiletý muž ze Sokolovska. „Auťáky dělali lidi, ne roboti, ti jen petyndrovali. Proto dnes jsou v Evropě prodávaná auta ostatnímu světu k smíchu. Omezená snad vším možným, ale hlavně Evropskou unií. Kdo by si kupoval megatunovou elektrickou kraksnu, která je drahá jako prase a stěží doleze na konec naší republiky. My mladí chceme svižnost, proto auta tuníme. Copak je normální, aby renomovaná značka měla obsah 0,8 nebo 0,9 kubíků???“
Prý by se o tom daly napsat romány…
Prodej vozu. Foto: Václav Fiala
Opět divočina? Nyní realitní…
A jak vlastně se příhraničí těší na otevření všeho možného? Němci s tím nespěchají. To vyvolává chmury hlavně u trhovců, naděje z tuzemského cestovního ruchu je v penzionech a hotelích. „Už je na čase, už tu brousili supi,“ říká jeden z místních železnorudských hoteliérů. Supy nemyslí mrchožravé částečně opeřené ptáky, ale zbohatlíky a firmy, kteří by rádi koupili krachující podnik za pakatel nebo ještě méně.
Kamiony. Foto: Václav Fiala
Je to prý skutečná a nefalšovaná divočina. Využívají se všechny možné metody včetně nátlakových. „Prý bude hůř, na podzim to už zas budeme zavírat, v zimě podle těch vládních pomatenců prý budeme mít zase zalígrováno. To přece není normální,“ konstatuje pan František. Již nyní je evidentně zřejmé, že malé provozovny, cukrárničky a vinárničky, bufítky, jsou na kolenou. „Komu asi vadí, že malej řezník skončí?“ ptá se pan Jaroslav, který o sobě prohlašuje, že je patriot. „Všechno bude Babišovo a oni o nás budou rozhodovat jak feudálové o poddaných. To jsme se to tedy dopracovali,“ odplivne si.
V kuloárech se hovoří o velkých hráčích, o exekutorské smetánce, která, byť dle zákona nemůže podnikat, tak podniká. A skupuje, neb má spoustu konexí a peněz. O Vietnamcích s igelitovými taškami pětitisícovek se povídají legendy, své si pamatují lidé z vedení Jednoty – spotřebního družstva COOP, kdy za nimi vlastně až donedávna chodili naši vietnamští spoluobčané a úspěšně „privatizovali“ vesnické obchůdky.
Grande finale
„Veselo tady bude, ale jinak,“ končí rozpravu pan František a bez dalšího vysvětlování odchází. Po dobrých padesáti metrech se zastaví a zahaleká. „Dostaneme na prdel! A bude to pořádně bolet! Z tohodle průseru se už nevyhrabem!“
„Jak to víte?“ snažím se překřiknout řvoucí omladinu, jedoucí na elektrických koloběžkách rychlostí světla.
„Tak se podívejte na ty paka,“ ječí František a komentuje projíždějící koloběžkáře. „To je budoucnost národa, co? Na ty se můžem opravdu spolehnout v jediný věci, a to, že se na ně nikdy nemůžem spolehnout!!“
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Václav Fiala
