O muži, jehož Kajínek několikrát osobně poznal.
„Byl prototypem násilníka. Byl to takový kluk, který byl sám od dětství v dětském domově, kde ho všichni mlátili, znásilňovali, takže on když byl velký, tak dělal to samý těm druhým, a když jsem mu říkal: Pavle, proč něco takovýho děláš? Tak mi říkal: Jo, když mě takhle trápili, tak já jim to vracím. Byl to idiot, řekněme si to na rovinu," konstatuje s upřímností sobě vlastní Jiří Kajínek. A v popisu konkrétních, byť často šokujících skutečností pokračuje.
„Tenhle člověk se jmenoval Pavel Baniak. Pavla Baniaka jsem potkal poprvé někdy v roce 1990 a potom jsem ho potkal opakovaně a naše setkání proběhlo stylem, že nás sestěhovávali do jedný velký cely a já jsem tam přišel dřív, byl jsem tak asi druhej nebo třetí a mělo nás tam být asi osm nebo deset a já jsem si vzal svoje věci, byly tam patráky, to, co znáte z filmů, dvě postele nad sebou, já jsem si dal dolů na jednu postel svoje věci, tomu se říká koule, každý si přitáhne svoji kouli nebo dvě koule, v dece zabalené věci. Takže jsem tam přišel, položil věci, začali přicházet další vězni a pak se najednou ve dveřích objevil štíhlý, vysoký kluk, kterej se vešel sotva do futer. Baniak nebyl abnormálně silnej ani svalnatej, ale byl vysokej a zastrašoval lidi silou. Kamarádil se s člověkem, kterej byl taky silnej, ještě silnější než Baniak a oni vytvářeli takovou dvojici, kdy po Praze strašili lidi, vydírali je."
V následujících minutách Jiří Kajínek popisuje konfrontaci s uvedeným, dnes již mrtvým zločincem.
„Po nějaké době, co jsme tam byli spolu, bylo zřejmý, že Baniak je člověk, kterej se kamarádí s těma, co si myslí, že by mohli být silnější než on nebo že by nad nima nemusel vyhrát. A z těch, co jsou slabší než on, si dělal otroky. Šikanuje je, buzeruje, vydírá, zabere jim věci, sebere jim jídlo… Další setkání bylo v Příbrami. Zase tam přišel jako velkej drsňák, s sebou měl maketu hračky vrtulníku, ten si nesl jako velkej chlap a začal kralovat, že on je ten, co tam velí. A přišel na oddíl, kde jsem byl já, a říká: „Jé, ahoj, my se známe. Tady jsem slyšel, že ubližujete těm lidem.“ Řekl jsem mu, že tady nikomu neubližujeme a tak jsme se bavili, že by to tam se mnou chtěl ovládnout. „Hele Pavle, já na tyhle věci prostě nejsem.“ Ptal jsem se ho, proč je na ty lidi takovej, že jim ubližuje, a to vysvětloval způsobem, že v dětství mu všichni ubližovali a teď je prostě takovej," upozorňuje dále Kajínek.
Pointa jeho příběhu přišla vzápětí.
A pak?
„Probíhalo to tím způsobem, že když už těch znásilněných bylo hodně, a když si to už nechtěli nechat líbit, tak se ty vězni domluvili a jednou ho tam těch čtyřicet lidí umlátilo židličkama. Viděl jsem spis, rozhodnutí, rozsudky. Bavil jsem se s několika lidmi, kteří u toho byli, každý to vykládal nějak jinak, ale co se odehrálo, je jasné. Baniak je terorizoval, byl to brutální násilník, oni se dohodli a umlátili ho k smrti."
Problém byl podle Kajínka, který evidentně narážel na nepsané pravidlo o oku za oko a zubu za zub, v tom, že vězeňská služba to nechala být a navíc se Baniakovi nesnažila zavolat záchranku. Tak se prý řešilo to, že on byl zmlácený, ale ještě žil a bachaři neměli zájem mu pomáhat.
„Došlo k tomu, že se to začalo vyšetřovat. Vyšetřoval to, myslím, že Miroslav Antl. To byl krajský státní zástupce. Pan Antl začal do věznice jezdit, udělal z toho případ, že to vyřeší a začal vyšetřovat. Ti vězni, protože věděli, že to je vražda, tak s tím nechtěli mít nic společnýho a všichni mlčeli. Pan Antl jim vyhrožoval, říkal, že je všechny nechá odsoudit, vydíral je. Zvláštní je to, že ty činy, který spáchal Baniak a který byly nahlášený, tak se každý tvářil, že se nic neděje. Vězeňská služba to zametala pod koberec, a když byl Baniak mrtvý, tak najednou začal pan Antl vyšetřovat," zmiňuje Kajínek s tím, že na základě Antlovy práce dostali tři vězni vysoké tresty, zatímco, jak zdůraznil, mrtvého přečiny zůstaly bez povšimnutí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš A. Nový
