_635751407774533869.JPG&id=105281)
Letošní jaro bylo podle meteorologů nejsušší za 50 let. Koncem června se přes ČR přehnalo několik srážkových vln. Nyní se však do Čech i na Moravu opět vrátilo horko a sucho. Ve velkých městech jako Praha, Brno nebo Ostrava přestává pro řadu lidí být klima snesitelné. Že „něco není v pořádku“, si letos uvědomují lidé nejen na vesnicích, kde je život a práce v zemědělství s vývojem počasí tradičně hodně spjatý, ale i ve městech. Z kohoutků sice stále voda teče, ale ovzduší přestává být dýchatelné. Množí se případy zdravotních problémů způsobených vedrem a suchem. „V klidu“ jsou však zatím politici, kteří mají jako jediní v rukou nástroje, s jejichž pomocí by bylo do určité míry možné situaci zlepšit. Větru a dešti samozřejmě poručit nelze. Jak se mylně domnívali komunističtí vládci v padesátých letech dvacátého století. Člověk přesto dnes už disponuje řadou nástrojů, které mohou výrazně ovlivnit budoucí dostatek nebo nedostatek vody. Jejich využití však z velké míry závisí na politických rozhodnutích.
Fotogalerie: - Ekologické závazky státu
Smrtící sucho
OSN si nechala zpracovat studii bezpečnostních rizik souvisejících se změnami klimatu. Podle jejích závěrů hrozí, že během deseti let se může až 3 miliardy lidí ocitnout na suchu. Tedy bez pravidelného přístupu k pitné vodě. Autoři zprávy varují, že tento stav představuje obrovské riziko vzniku nových válečných konfliktů. A také rozsáhlé migrace. Pokud by se 3 miliardy lidí daly na pochod do oblastí, kde zatím voda je, tak by to znamenalo konec Evropy, jak ji dnes známe.
Vědecká studie, kterou na objednávku OSN zpracovalo několik set vědců, se pokusila pomocí počítačových modelů zmapovat nejvíce ohrožené oblasti. Z výpočtů možných změn klimatu, které vycházejí z analýzy dat o počasí, vědcům vyšlo, že suchem není ohrožena jen Afrika, ale i pás táhnoucí se v Asii od Indie po Čínu. V Evropě jsou ohroženy suchem všechny jižní země. Rizikový pás však zasahuje až na Moravu.
Planetární hrozba
Velkou měrou se na tom podílí prudký nárůst populace a s ním rostoucí spotřeba vody. Velký „průšvih“ však v celosvětovém měřítku představuje i způsob hospodaření s vodou a s krajinou. V Africe, v Asii a v jižní Americe dochází k masivnímu kácení lesů a zejména deštných pralesů. Tropické deštné pralesy dnes pokrývají asi 10 milionů kilometrů čtverečních, což je asi 6 % zemského povrchu. Každý rok jich však zmizí mezi 3 až 5 %.
Pokračující odlesňování povrchu planety země ale zásadně ovlivňuje celosvětové klima. Stromy a lesy mají vliv na takzvaný malý a velký koloběh vody.
Stromy dokáží svými kořeny extrahovat podzemní vodu a uvolňovat ji do atmosféry. Když se odstraní část lesa, zůstává tato voda pod zemským povrchem a to má za následek sušší podnebí. Půda pak dále vysychá, což v dané oblasti negativně ovlivňuje další prospívání rostlin. Při překročení kritické míry dochází ke vzniku dlouhodobého sucha, které se časem projevuje i úbytkem spodních vod.
Odlesňování také snižuje soudržnost půdy a způsobuje její erozi. Kořeny stromů zpevňují půdu, čímž erozi zabraňují. Pokud je vrstva půdy tenká, kořeny ji dokonce vážou až ke kamenitému podloží. Kácení stromů na strmých svazích s tenkou vrstvou půdy zvyšuje riziko jejího sesuvu. V důsledku toho dochází v terénu při deštích k záplavám a sesuvům půdy.
Průmyslová desertifikace
Lesy a pralesy jsou káceny nejen kvůli rostoucí populaci, která vyžaduje více potravin. Tento problém by dnes již bylo novými zemědělskými postupy možné řešit i bez neustálého kácení lesa. Obrovské problémy světu působí ekonomická globalizace a nadnárodní korporace. Ty jsou totiž hlavní příčinou likvidace pro celou planetu důležitých deštných pralesů. Více než 70 % každoročního úbytku deštných pralesů se děje kvůli zájmům obřích nadnárodních společností. A nejen těch, které se zabývají těžbou a zpracováním dřeva. Tropické deštné lesy většinou rostou v rozvojových zemích s nesmírně zkorumpovanými politiky a veřejnou správou. Firmy s ročními obraty v desítkách bilionů dolarů a s ročními zisky ve stovkách miliard dolarů jsou schopny uplatit i celé vlády a národní parlamenty. V rozvojových zemích lze za několik milionů dolarů získat nejen tisíce hektarů půdy a lesa, ale i asistenci armády na vyhánění původních obyvatel. Což je jednou z příčin probíhající migrační krize. Na místě vykácených lesů pak vznikají obří plantáže na pěstování plodin k výrobě biopaliv. Nebo plantáže s kávou. Ale také obrovské pěstírny květin, které jsou letecky dopravovány na květinové burzy do Holandska. A odtud letecky do celého světa. Morem pro deštné pralesy se v poslední době staly plantáže palem pěstovaných za účelem získávání palmového oleje.
Žádná z rostlin pěstovaných na plantážích však nedokáže zadržet ani 1% vody ve srovnání s vegetací deštného lesa. Na jejich zavlažování je navíc používána spodní voda. Což má na krajinu devastující vliv. Po několika letech plantážového pěstování a při používání průmyslových hnojiv je půda vyčerpaná. Vyčerpané bývají též zdroje podzemních vod. Vzhledem k nastavení pravidel světového obchodu se však i během těch několika málo let daří nadnárodním korporacím z půdy získané vykácením pralesa „vyždímat“ mnohonásobky částek, které rozdaly politikům a úředníkům na úplatcích. Takže mohou přijít znovu a žádat další tisíce hektarů. A smrtící kolotoč vysoušení zemského povrchu se točí dál. A čím dál rychleji.
Velký a malý koloběh vody
Kácení souvislých ploch lesů má však vliv nejen na klima v místě kácení, ale i o desítky a stovky kilometrů dále. Voda, která se z lesů odpařuje skrz listy, se ve vyšších vrstvách atmosféry kondenzuje v mracích. O „kus dál“ pak opět padá k zemi ve formě deště. Když tento zdroj tvorby mraků zmizí, tak to způsobuje vysušování klimatu i v okruhu stovek kilometrů kolem vykáceného lesa. Vysušovací proces ale bohužel působí multiplikačně. Úbytek srážek znehodnocuje už dříve zemědělsky využívanou půdu. A po planetě se touto cestou rozšiřují pouště. Tím opět roste tlak na získání další půdy k zemědělskému využití, což problém jen násobí.
Komu teď budete fandit na mistrovství světa ve fotbale?Anketa
Z nastavení pravidel světového obchodu extrémně profitují nadnárodní korporace. Prodělávají na nich zemědělci nejen v rozvojových, ale i ve vyspělých zemích. Drobní zemědělci, kteří v Africe, Asii nebo v Latinské Americe dříve pěstovali potraviny, které byly spotřebovávány v blízkém okolí nebo v rámci národní ekonomiky, přicházejí o půdu. Často jsou z ní vyháněni pod hlavněmi samopalů vojáků, které poslala zkorumpovaná vláda. Pokud o půdu nepřijdou zcela, tak její výnosnost podstatně zhorší vykácení lesa a pokles srážek. Nebo vysychání řek, které je s kácením lesů spojeno. V důsledku rozbití normálního způsobu výroby potravin a zásobování místního trhu v těchto zemích vzniká nedostatek potravin. A často i hladomory.
Masivní dovozy zemědělských komodit z plantáží třetího světa, ale ekonomicky poškozují i zemědělce ve vyspělých zemích. Ti se pak často rovněž uchylují k postupům, které poškozují krajinu a způsobují sucho. Například k rozsáhlému pěstování plodin na výrobu biopaliv, jako jsou řepka a kukuřice. Kukuřice je jedna z plodin, které jsou velmi náročné na spotřebu vody. Vzhledem k rozestupům řádků však není schopna při deštích větší množství vody v poli zadržet. Voda tedy z pole odteče a nemá čas se vsáknout do půdy. Což samo o sobě přispívá k poklesu hladin spodních vod. Situace ale ještě zhoršuje i tím, že v horkých a suchých oblastech musí být při pěstování kukuřice čerpána spodní voda k závlahám. Což vodní bilanci krajiny ještě více zhoršuje.
Efekt žhavého komína
Negativní efekt cyklického vysoušení krajiny ostatně známe i od nás. Vysychání Šumavy je ale dnes již měřitelné i na snížení objemu srážek v nižších polohách Čech a také na poklesu hladin řek, které byly napojené na šumavské zdroje vody. Zde je ovšem nutné dodat, že šumavské sucho nezpůsobily nadnárodní korporace, ale ekoteroristé, kteří dokázali prosadit bezzásahový způsob hospodaření s lesem v Šumavském národním parku.
Naši předkové již před staletími věděli, že voda přitahuje vodu a že sucho způsobuje sucho. Tak by se dal lidově popsat jev moderně nazývaný multiplikační efekt změn vodní bilance v krajině. V oblastech, kde jsou vodní nádrže jako rybníky a přehrady – jako jsou jižní Čechy – častěji prší. Může za to již popsaný malý koloběh vody. Při výrazném narušení rovnováhy vodního režimu v krajině dochází k vysoušení. V krajním případě až k desertifikaci. Suchá krajina se více rozpaluje a v atmosféře nad ní vznikají „komíny“ horkého a suchého vzduchu, které „odtlačují“ proudy vzduchu s dešťovými mraky. Tento jev je dnes znám nejen z největší zemské pouště Sahary, kde prší velmi zřídka, ale i v přímořských oblastech. Pozorovat jej můžeme i ve velkých městech jako Praha, kde i několik týdnů neprší, i když v okolí, ve střední Čechách, byly zaznamenány opakované dešťové srážky.
Obrovské plochy, kde dříve býval les a které se po jeho vykácení a „vyplantážování“ postupně přeměnily v polopoušť, dnes mění ve velkém proudění vzduchu po celé planetě. Tam, kde po tisíciletí přicházely pravidelně frontální systémy s deštěm, dnes vanou suché větry. Na mnoha místech se mění převažující směry větrů. Tyto jevy můžeme pozorovat již i v Evropě. Podle studie OSN jsou příčinou úbytku sněhových srážek v Evropě. Dostatek sněhu má však zásadní dopad na tvorbu spodních vod. Pomalé tání sněhu, které umožňuje vsakování do půdy tvoří většinu podzemních zásob vody. Narušení tohoto velkého koloběhu vody představuje z hlediska sucha asi největší problém.
Co s tím?
Politici mají zatím pocit, že o nic nejde. Z kohoutků voda zatím teče. A v horku si v ministerských kancelářích zapnou klimatizaci. Nějaké sucho je tedy v podstatě moc netrápí. A problémy řeší tak, jak je u nás zvykem.
Kvůli suchu byla před několika lety ustavena meziresortní komise VODA–SUCHO. Ta zatím dokázala zmapovat oblasti, kde při déletrvající absenci deště vysychají zdroje spodní vody. Což znamená nutnost přepnout vodárensku soustavu na zdroje vody z přehrad. V tlusté zprávě komise popsala příčiny sucha v ČR. Od těch celoplanetárních, jako jsou změny klimatu, až po místní, jako je zastavení výstavby přehrad a rybníků a likvidace závlahových systémů. Meziresortní komise uložila různým ministerstvům provedení řady kroků. Ve většině případů to tím zatím skončilo.
Nové přehrady se nestaví. Podle v současné době platného Stavebního řádu to prakticky ani není proveditelné. Ani kdyby stát na jejich stavbu vyčlenil potřebné miliardy.
V minulém programovacím období Státní zemědělský a intervenční fond (SZIF) dotoval výstavbu malých rybníků a odbahňování těch starých. Velká část peněz byla spotřebována na odbahnění tou nejdražší metodou. Při kontrole byla zjištěna řada „nedostatků“ při čerpání peněz. Později byl program zastaven. V současném programovacím období tento dotační titul není v provozu. I když i malé rybníky mají ve velkém počtu schopnost zadržet v krajině velké množství vody. A jsou tedy účinným nástrojem v boji se suchem.
Těžkou ránu dostala krajina z hlediska hospodaření s vodou v padesátých a šedesátých letech, kdy byla nejen zcelována pole do širých lánů, ale kdy byly vysušovány celé oblasti kolem řek Moravy a Dyje. Jejich toky byly uměle narovnány. Byly vysušeny mokřady a lužní lesy. Už během sedmdesátých let přišly první vlny těžkého sucha. Tehdejší československá vláda na ně reagovala mohutnými investicemi do výstavby vodních nádrží a závlahových systémů v řádu desítek miliard československých korun. Ty však byly rozkradeny a dány do šrotu během rozkladu českého a moravského zemědělství v devadesátých let dvacátého století. Dodnes je nikdo neobnovil. A není to ani v rozpočtových plánech, ani v programech financovaných z fondů EU. Na jejich opětovnou výstavbu by bylo třeba desítek a možná i stovek miliard korun. Takže suché oblasti zejména na jižní Moravě dále vysychají.
Stát přitom utrácí miliardy korun z fondů EU na „drobné“ projekty, jako je akce Dešťovka. V rámci ní je domácnostem dotováno pořizování nádržek na zachycování dešťové vody k zalévání zahrádek a splachování WC.
Změní to až další revoluce?
O zásadních změnách při hospodaření se zemědělskou půdou, která by mohla změnit vodní poměry v krajině, se zatím mezi sebou baví pouze experti jako agronom Petr Havel nebo geolog Václav Cílek. Vláda je přizvala do komise VODA–SUCHO. Vyslechla je – a tím to skončilo. Oba experti dlouhodobě a veřejně upozorňují, že nemají-li Čechy a Morava vyschnout, je nutné provést změny v zemědělství. Obrovské lány polí je třeba znovu rozdělit pásy mezí a remízků. Tak, aby při deštích krajina lépe zadržovala vodu. Že je třeba přejít od pěstování biopalivových monokultur na velkých plochách zpět k systému střídání plodin. Jenže většina těchto změn je v současném hospodářském systému neproveditelná. Zemědělskou prvovýrobu u nás ovládá několik málo obřích zemědělských podniků jako Agrofert založený dnešním premirérem Andrejem Babišem (ANO). A v jejich zájmu rozhodně není rozdělovat velká pole na malé celky. Masivní pěstování biopaliv je důsledkem jednak jejich dotování ze strany EU a evropských předpisů o jejich povinném přimíchávání do pohonných hmot. A pak také tlakem dovozů zemědělské produkce, kterou v rozvojových zemích pěstují nadnárodní korporace.
K procesu koncentrace malých farem do velkých podniků ostatně dochází po celé Evropě. Jen o něco pomaleji než u nás. A to díky tomu, že zemědělci ve starých členských státech EU jsou dotováni mnohem více a jinými způsoby než u nás.
Zemědělci v celé Evropě jsou ale pod tlakem obřích nadnárodních korporací. Ty postupně skupují i donedávna nezávislé malé a střední zemědělské podniky. Je to i díky tomu, že dokonale dokáží využívat ke svému prospěchu pravidel světového obchodu, jak jsou nastavena Světovou obchodní organizací (WTO). I když je to za cenu ničení celé planety. A také kvůli okrádání veřejných rozpočtů států, v nichž korporace neplatí daně, ale často čerpají dotace.
Mezi „velkými“ politiky u nás i v Evropě si o změně pravidel světového obchodu většina vůbec netroufá ani uvažovat. Natož o nich mluvit. Na celém Západě se zatím našel pouze jediný vrcholný politik, který si uvědomuje – a má odvahu to říkat nahlas – že současná pravidla světového obchodu představují ohrožení národní bezpečnosti. Je jím prezident USA Donald Trump. V ČR jej však mnozí – včetně ekonomů – označují za blázna a největšího současného škůdce ekonomiky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Kunštek
