Po nedávném odvolání Vladimíra Rösela z pozice generálního ředitele Národní galerie v Praze se rozpoutala v menší míře veřejná, o to však živější, kuloárová diskuze o jejím novém obsazení a vhodnosti či nevhodnosti případných kandidátů.

V souvislosti s tím se v posledních dnech opět přihlásili ke slovu titíž lidé, kteří již před třemi lety svými demagogickými články ovlivňovali – a nutno říci s úspěchem – výběrové řízení, které jsem před reprezentativně obsazenou mezinárodní komisí jednoznačně vyhrál. Přestože jejich konspirační teorie tehdy byly dostupné jen omezenému okruhu čtenářů, dokázaly podlomit mojí legitimitu coby vítězného kandidáta, znejistit tehdejší vedení Ministerstva kultury ČR a potažmo tak ovlivnit průběh výběrového řízení.

Na vykonstruované, rádoby investigativní texty tehdejší a v současnosti znovu oživované diskreditační kampaně nemá smysl reagovat, neboť by se tak jejich autorům dostalo nezasloužené pozornosti. K nim se ovšem článkem publikovaným 3. června 2013 v Parlamentních listech přidal jejich guru, bývalý generální ředitel Národní galerie Milan Knížák. Přesně ve stylu svých snaživých učedníků se představil vpravdě mistrovsky: nedoložené výmysly poslepované do sugestivního novotvaru varujícího výkřiku, který má mobilizovat k záchraně “našeho kulturního pokladu”. Komunismus podle Knížáka Národní galerie přežila, “ale tohle [rozuměj případné Fajtovo ředitelování] bez újmy nepřežije”. Proto jsem se rozhodl připomenout důležitá, až příliš často opomíjená fakta, která ostatně hovoří sama za sebe.