Zajímá mě, jestli jste už v nějaké chvíli zalitoval, že jste na sebe vzal všechno, co souvisí s tím dělat šéfa Národnímu divadlu.

Každý člověk, který řídí velkou instituci a řídí ji s plnou odpovědností, se někdy octne v situaci, kdy si položí otázku, jestli učinil dobře, když na sebe tu roli vzal. Přiznám se, že pro mě je pokládání si otázek součástí mého bytí. Otázky si pokládám často, takže samozřejmě jsem si párkrát položil i tuto. A vždy jsem na ni odpověděl pozitivně, tedy že nelituji. Být ředitelem Národního divadla je výzva i závazek. To je koneckonců i současná situace, která se týká transformace Národního divadla, tedy mimo jiné spojení souborů Státní opery a Národního divadla. Nelituji času ani překonávání obtíží, protože jsem přesvědčen o tom, že to je v tuto chvíli a v tomto čase to nejlepší řešení.

Není manažer, který se v době globální ekonomické krize stará o cokoliv v kultuře, tak trošku jako Don Quijote, když je závislý na státních penězích?

Já myslím, že ne. Mám pocit, že celá nezisková veřejná sféra se pohybuje v kontextech, které jsou vymezeny z hlediska financování a toho, jaké možnosti má stát. A záleží na umu a schopnosti manažera, aby se dokázal v rámci těchto možností pohybovat a samozřejmě získávat pro svou instituci co nejvíc finančních prostředků. Musí mít přesvědčivé argumenty a schopnost komunikovat. Není to lehké, ale je to možné. Všude na světě podporují podobné umělecké instituce mecenáši a sponzoři - a to velmi významně. Je to jedna z oblasti financování Národního divadla, které věnujeme velkou pozornost.

Řídíte instituci, o které se bezesporu dá říct, že je národním symbolem. Existují hranice, odkud kam se vy jako manažer můžete pohybovat? Třeba si říkáte: přeci jenom řídím Zlatou kapličku a sem už zajít nelze. Například kdyby se našel bohatý sponzor, těžko by mohl vrazit na Národní divadlo billboard. Posouvají se ty hranice v čase, čím míň je peněz na kulturu, tím rozvolněněji společnost jedná?