Simon Wiesentahl kdesi vzpomínal, že ho vodili jako chlapce kolem domu, za jehož okny seděl muž, který po léta nepromluvil ani slovo a jedl jen to nejnutnější. Říkali mu "ten, co mlčí". Kdysi měl se svou ženou spor, který zakončil zvoláním: "Ať shoříš!" V noci mu shořel dům - aniž na tom nesl jakoukoliv vinu - a jeho manželka přitom uhořela. Muž se odebral se svým obtěžkaným svědomím k rabínovi. Rabín rozhodl, že nesmí promluvit do konce svého života jediné slovo a musí se neustále modlit a prosit za odpuštění.

Podobnou mystickou představu o spravedlnosti měl do soboty 26. února 2011 v sobě po celý dospělý život i spisovatel Arnošt Lustig, kterému bychom mohli říkat "ten, který vypráví". Z hrůz, které zažil v Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu se snažil vypsat, aby odčinil svou vinu za to, že přežil: že místo něho byl zabit někdo jiný a třeba lepší, kdo by prožité utrpení uměl popsat mnohem lépe než on. Rád citoval Hemingwaye, který řekl: "Žije se mi dobře, ale musím psát, poněvadž když denně něco nenapíšu, to ostatní v životě mě přestává těšit." Každý den, kdy nepsal, pociťoval jako zradu na šesti milionech mrtvých bratří a sester, které nacisté vraždili jako hmyz stejným plynem. Svou první povídkovou knihu o utrpení, která zažil, Noc a naděje, přepisoval bezmála deset let, než ji poslal v roce 1955 do soutěže. Vyšla v roce 1957 a v nudě tehdejší budovatelské literatury svou pravdivostí a syrovostí působila jako zázrak: jako hořící keř na hoře Oreb, v němž se zjevil Mojžíšovi Bůh, řekl by zbožný člověk.

Arnošt Lustig, přes tu zmíněnou mystickou představu o spravedlnosti, zbožným Židem nikdy nebyl. Řekl mi: do synagogy chodím jen jako průvodce turistů. Narodil se v Praze v asimilované rodině živnostníka. Jeho otec měl do krize v roce 1929 krámek s pracovními oděvy a cítil se být vždy Pražákem. Svému synovi hrdě tvrdil, že jeho rodina žije v Čechách již tisíc let. Sionistu, tedy toho, kdo si přál, aby židé měli svou vlast, z Arnošta Lustiga učinili až nacisté a antisemité, kteří jeho tatínka kvůli tomu, že byl Žid a nosil brýle, poslali v Osvětimi hned do plynu, aniž se čímkoliv provinil. Na ten okamžik, kdy druhý den se díval ke komínům osvětimského krematoria, z nichž vylétal popílek, v kterém cítil ostatky svého otce, do smrti nezapomněl.