I revoluce chtějí profesionalitu. Po kroku 1 musí následovat krok 2 a alespoň hlavní postavy musí vědět, co bude krok 3. Co je cílem převratu. Jen destrukce stávajícího stavu nebo „zásadní kvalitativní posun vpřed“? Když před časem členové Rady ČT odvolali ředitele Součka, nebylo možné jim to mít za zlé. Nastalé bezvládí s neujasněným favoritem jsem tehdy komentoval slovy „Porazit vola je snadné. Vybrat toho, kdo povede stádo, je horší. Nejhorší je stádo vést.“

Ukázalo se, že revolucionáři byli schopni se shodnout pouze na tom, že Součka nechtějí. Už se nejsou schopni domluvit na tom, koho chtějí. Do volby se přihlásilo 21 kandidátů. Někteří drzí jako veverky. O televizi nevěděli vůbec nic. Nevěděli víc, než společná anténa. Někteří dokonce blázni, kteří by televizi řídili s armádními zpravodajskými důstojníky v zádech. Při čtení jejich projektů jeden nevěděl, zda se smát nebo plakat. Přihlásil se i Petr Mrzena, odpovědný za to nejhorší, co se v České televizi děje – za neobjektivní zpravodajství a nevyváženou historickou a politickou publicistiku, hraničící s aktivismem. Za stále stejné mluvící hlavy v Otázkách Václava Moravce. Za komentáře vsouvané do zpravodajství, což kodex ČT přímo zakazuje. Za pocit beztrestnosti, arogantní drzost a sebechválu redaktorů.

Rada naštěstí byla soudná a vybrala z té směsky pětici semifinalistů, která měla podstoupit slyšení. Čtyři manažery zevnitř České televize a jednu manažerku, jejíž profesionální cesta se ubírala jiným směrem.