I revoluce chtějí profesionalitu. Po kroku 1 musí následovat krok 2 a alespoň hlavní postavy musí vědět, co bude krok 3. Co je cílem převratu. Jen destrukce stávajícího stavu nebo „zásadní kvalitativní posun vpřed“? Když před časem členové Rady ČT odvolali ředitele Součka, nebylo možné jim to mít za zlé. Nastalé bezvládí s neujasněným favoritem jsem tehdy komentoval slovy „Porazit vola je snadné. Vybrat toho, kdo povede stádo, je horší. Nejhorší je stádo vést.“

Ukázalo se, že revolucionáři byli schopni se shodnout pouze na tom, že Součka nechtějí. Už se nejsou schopni domluvit na tom, koho chtějí. Do volby se přihlásilo 21 kandidátů. Někteří drzí jako veverky. O televizi nevěděli vůbec nic. Nevěděli víc, než společná anténa. Někteří dokonce blázni, kteří by televizi řídili s armádními zpravodajskými důstojníky v zádech. Při čtení jejich projektů jeden nevěděl, zda se smát nebo plakat. Přihlásil se i Petr Mrzena, odpovědný za to nejhorší, co se v České televizi děje – za neobjektivní zpravodajství a nevyváženou historickou a politickou publicistiku, hraničící s aktivismem. Za stále stejné mluvící hlavy v Otázkách Václava Moravce. Za komentáře vsouvané do zpravodajství, což kodex ČT přímo zakazuje. Za pocit beztrestnosti, arogantní drzost a sebechválu redaktorů.

Rada naštěstí byla soudná a vybrala z té směsky pětici semifinalistů, která měla podstoupit slyšení. Čtyři manažery zevnitř České televize a jednu manažerku, jejíž profesionální cesta se ubírala jiným směrem.

Bývalá programová ředitelka televize Nova Libuše Šmuclerová se přihlásila, i když krátce předtím bojovala v čele komerčních vojsk jako předsedkyně dozorčí rady Czech News Center (bývalé vydavatelství Ringier), toho času v majetku miliardářů Křetínského a Tkáče, proti zvýšení rozhlasových a televizních poplatků. Tuhle přesmyčku nikdo nepochopil jinak, než jako výhrůžku České televizi likvidací. Nebo primitivní bulvarizací. A to většina radních, přes různost názorů na podobu televize, odmítlo. Šmuclerová dostala šanci patnácti hlasy být mezi těmi pěti, ale při hlasování nakonec dostala jen jeden hlas. I když její prezentace nebyla špatná, i když její projekt „Srdce vašich informací“ nepostrádal profesionální, živý pohled na věc a inovační potenciál.

V preambuli projektu se Šmuclerová ptá a zároveň si odpovídá: „Potřebuje Česká republika veřejnoprávní televizi? Ve skutečnosti, vzhledem k disrupci mediálního prostředí (ovládaného algoritmy nastavenými na dráždění pudů a emocí), dnes více než kdy dříve.“

Že ji to nenapadlo, když byla proti zvýšení poplatků poprvé po dvaceti letech. Mezitím došlo k 100% inflaci a management byl schopen udržet televizi bez dluhů, dokonce s rozšířeným portfoliem programů a služeb.

I další věty z projektu jsou pravdivé: „K tomu, že byla v posledních letech funkce České televize zpochybňována, přispívá sama Česká televize (její management). Pluje ve svém zapouzdřeném světě Kavčích hor, převažujícím myšlením analogu a vyjetých kolejí. Skutečný, živoucí vnější svět jí začal unikat.“ Šmuclerová má pravdu i v tom, že „Internet jako obecný zdroj informací předběhl televizi“.

Viz Zpráva Reuters Institute ZDE.

Vidí správně i potřebu strategie pro externí online platformy stejně tak i nové formy komunikace a interakce s divákem.

Za nejpodstatnější já osobně považuji, že si Šmuclerová (na rozdíl od členů Rady) všimla potřeby dodržování Kodexu ČT a zároveň ukázala jednoduchý příklad, v čem ho Česká televize nedodržuje: „Česká televize pravidelně, nejméně jednou za čtvrt roku, uveřejní analýzu vyváženosti svého programu včetně porovnání prostoru, kterého se ve vysílání dostalo politickým stranám a hnutím...“, tvrdí Kodex ČT v článku 6.4. Česká televize žádný takový čtvrtletní přehled neuveřejňuje. Příslušenství k Výroční zprávě se nepočítá, protože zpráva je zaprvé zprávou Rady ČT a ne ČT, za druhé je zveřejňována jednou ročně.

Fotogalerie: - Vláda zatím drží

Z vlastní zkušenosti člena Rady ČRo vím, že z agentury, která dlouhá léta tento výzkum pro ČT dělá, není možné dostat podrobnou metodiku, výsledky jsou nevěrohodné a jiné, než jaké zpracovával interní analytický tým Českého rozhlasu, když ještě existoval.

Z těchto zjevných a do očí bijících nedostatků Šmuclerová odvozuje strategické úkoly pro Výzkumné oddělení ČT. To je podle mého osobního názoru interním ohýbačem nedostatků, generátorem alibi či přímo výmluv, ale ne analytickým pracovištěm veřejné služby, které si platíme my, plátci poplatků. Protože jinak by zveřejňovalo hodnověrná data nejen „o populaci, jejím chování a trendech“, ale i o vysílání – jeho objektivitě a vyváženosti dle zákonných požadavků.

V jedné věci se Šmuclerová mýlí. Při prezentaci tvrdila, že by nevytvářela samostatné kanály pro staré diváky nebo mladé, protože „to zavedly komerční televize kvůli prodeji reklamy“. Není to pravda. Už při počátcích digitalizace DVB-T1 jsme věděli, že dojde k  segmentaci publika a jedna z dělících rovin bude věk. Druhá budou žánry. Věděli jsme, že tzv. „nikové“ televize budou stoupat v oblíbenosti. Na úkor „plnoformátovýh“. Věděli jsme, že to bude pozvolný, ale nevratný proces. Proto jsme pro ČT vymínili vlastní multiplex. Proto vznikly specializované kanály ČT24, ČT Sport, ČT Art, ČT D. Dnes už neplatí heslo barona Johna Charlese Walshama Reitha, zakladatele a prvního ředitele BBC, že cílem média veřejné služby je informovat, vzdělávat a bavit celou společnost. To platilo osmdesát let, kdy počet televizních programů byl omezen a obrazovkám v obývácích vévodily „plnoformátové“ kanály, v Československu ČST 1 a ČST 2. Kdy nás televize spojovala v jednu společnost. Dnes je situace jiná. Nesledujeme večer jednu televizi, nesdílíme zážitky z rozsvícené obrazovky. Prarodiče chtějí jiný program než rodiče a úplně jiné potřeby mají jich „digitální“ děti. ČT3 prokázala programovou sílu pro seniory a Déčko zase pro děti. To je trend. Bez ohledu na mínění marketérů komerčního vysílání.

Kdybych byl já generálním ředitelem (nejsem a nechci ani být), angažuji Šmuclerovou jako zástupkyni ředitele a šéfku interního controllingu, protože její projekt byly téměř samé chyby, kterých se ČT za poslední dobu opravdu dopouštěla. Měla by roli biče, protože není s nikým kamarád a nedělá to pro peníze. Vzhledem k absenci podrobnější programové a technologické strategie bych ale i já nebyl pro, aby instituci vedla.

Fotogalerie: - Nedůvěra ve Fialu

Projekt L. Šmuclerové je ZDE.

O devět a osm hlasů ze sedmnácti se přetahovali v posledních dvou kolech středeční volby programový ředitel Milan Fridrich a ekonomický ředitel Hynek Chudárek.

Na rovinu konstatuji, že projekt programového ředitele Fridricha byl nejlepší ze všech. Za prvé hned v úvodu první kapitoly varuje, že „Česká televize musí projít skutečnou digitální transformací. Nikoli jen technologickou, ale především myšlenkovou. Nestačí, aby byla v online prostoru přítomná, musí v něm být užitečná, konkurenceschopná a atraktivní.“ Ví také, že „mladé a střední generace věnují vysílání jen zlomek své pozornosti.“ Přiznává, že „v tomto ohledu jsou aktivity ČT nyní nedostatečné.“ Nabízí řešení: chytřejší práce s obsahem: jeho plánování, formátování i distribuce musí odpovídat různým potřebám různých cílových skupin.“ „Česká televize stojí před klíčovou výzvou: zachovat svou společenskou hodnotu v době, kdy tradiční média stárnou, publikum fragmentuje a pozornost je stále vzácnější komoditou. Musí se stát médiem, které propojuje diváky, distribuce, obsahy, formáty i životní styly.“

Fridrich těží samozřejmě z detailní znalosti prostředí ČT, ale zároveň z mezinárodního prostředí Evropské vysílací unie (EBU), kde si manažeři televizí a rádií veřejné služby vyměňují know-how.

Fridrich ví, že „profesionalita, nestrannost, maximální objektivita a především důvěryhodnost“ je klíčem k respektovanosti zpravodajství. Já dodám – a publicistiky. Veškeré publicistiky, nejen té politické. Ano, má pravdu. Ovšem důvodem není jen „rostoucí polarizace, kulturní střety a nedůvěra ve veřejné instituce“. Špatně se to v projektu píše, ale já to říct můžu. Důvodem je v České televizi rozšířené ignorování opozičních názorů, jejich dehonestování a nálepkování, ignorování relevantních názorů legálně působících politických stran. Disproporcionalita jejich zastoupení ve vysílání zpravodajství i aktuální politické publicistiky. Důvodem je bulvární kriminalizace některých politiků nebo i občanů, jejich skandalizace a ignorování či „vymlčování“ skandálů jiných. Redaktoři si musí vštípit, že podezřelý není ještě vyšetřovaný, vyšetřovaný není obviněný, obviněný není pravomocně odsouzený a právem potrestaný. Do chvíle pravomocného odsouzení se na každého hledí jako na nevinného. I „sprostý podezřelý“ má právo být slyšen se stejnou pozorností, jako žalující. Není na redaktorovi aby soudil. Na redaktorovi je, aby o soudu informoval a ptal se dalších právníků ve studiu na názory. Audiatur et altera pars – nechť je slyšena druhá strana je imperativ práva, platný i pro politické a kulturní války. To co dnes zákon povoluje, může zítra změnou názoru zákonodárců zrušit či zakázat. Například změnu pohlaví či interrupce. Případně preferenci solárních elektráren nebo možnost Dětí Země obstrukčně blokovat výstavbu dálnic.

Je třeba, aby si redaktoři nenalhávali, že dělají investigativní žurnalistiku, když publikují záměrně jim předávaná data pracovníky tajných služeb, policie, advokáty či státními zástupci. Toto je kriminální činnost, ne veřejná služba. Mít skrytě zdokumentované takové pokoutní předávání a zveřejnění takového předávání ve vysílání je teprve veřejná služba. Znám jediného poctivého investigativního novináře, nenapojeného na špinavé zdroje - je jím novinář a historik Stanislav Motl, který se vydal za různými záhadami a po stopách nacistů. Zbytek „investigativců“ je sebranka, kterým říkám policajtoreportéři.

Pokud bude Fridrich chtít být zvolen a přežít ve funkci déle než do jara, je vymetení Augiášova chléva z redakce zpravodajství a publicistiky prvořadým úkolem, mnou osobně vytknutým před závorku. Bez milosti, bez kolegiality. Dodržování zákona a Kodexu ČT musí být imperativem pro všechny. I pro dosud nedotknutelné. Nedodržení tohoto imperativu už ohrožuje samotnou existenci České televize jako normotvorné, hrdé a nezávislé instituce veřejné služby.

V oblasti dramatické tvorby si Fridrich jako jediný všímá, že je třeba znásobit podporu animovaným filmům. Je ostudou ČT, že tak dosud masivně nečinila a zde žádná výmluva neobstojí. Já dodávám, že nejen velkým filmům, ale zejména těm malým filmům. Nejen „pro celou rodinu“, ale zejména pro děti je třeba navázat na českou tradici – na Večerníčky a podobné formáty. Jediný Fridrich to akcentuje.

Na krátkých formátech se učí jak scénáristé, tak animátoři a režiséři. Přítomni musí být pedagogové a psychologové, neboť jde o ovlivňování základních kulturních vzorců budoucích generací. Vytváření specifického obsahu pro děti, s přihlédnutím k vysoké estetické i obsahové kvalitě tvorby pro děti v minulosti, je nesmírně těžká a přitom odpovědná disciplína. Česká animovaná tvorba oproti dobám minulým spíše stagnuje. Nevzkvétá. Dříve navazovala scénáristicky na bohatě subvencovaná státní nakladatelství dětské knihy (SNDK, Albatros) a dětské časopisy, s vynikajícími redaktory, spisovateli a ilustrátory, na specializovaná animační studia (Bratři v triku, Krátký film Praha studio Zlín a další) a atelier animované tvorby doc. Jágra na VŠUP.

Pro pořad Večerníček vzniklo od roku 1965 130 dílů s Patem a Matem, 91 dílů s Bobem a Bobkem, 52 dílů s Rumcajsem, 46 dílů s Hurvínkem, 43 dílů o Krtečkovi, 39 dílů s Křemílkem a Vochomůrkou, 39 dílů s Rákosníčkem… a stovky dalších sérií. To všechno jsme dnes svým dětem dlužni. Chybí ilustrátoři, protože dělat ilustrace pro dětské knížky je nevděčné a neuživí je to. Chybí scénáristé, protože psát pohádky se na dnešním knižním trhu nevyplatí. Neuživí to autory ani vydavatele. Kreslené komixy mají většinou otřesnou úroveň. Literární i výtvarnou. Animovaná tvorba se většinou scvrkla na tupou 3D počítačovou animaci určenou pro počítačové hry. Plošková animace skoro vymizela, loutková animace je popelkou. Ve vkusné digitální i reálné podobě. Loutkové divadelní scény skomírají. Čest výjimkám. Vkus většiny dětí bohužel utváří Disney.

Naprosto absentuje edukativní animace. Chemie, fyzika, zeměpis, přírodopis. Učebnice zítřka jí přitom musí být plné - úkol pro ČT Edu.

Fridrich si uvědomuje i nezbytnou roli technologií nejen pro výrobu a postprodukci, ale pro archivaci a distribuci. Technologický vývoj jde kupředu a co je dnes špička, za pár let bude zastaralé. Hluboké změny v médiích, o kterých mluví, se postupně promítnou v proměnu televizního vysílání v komplexní a individualizovanou nabídku multimediálních obsahů, kde vysílání už nebude hrát současnou dominantní roli. Česká televize se musí naučit konkurovat Netflixu a YouTube, TikToku a dalším. Se stejnou profesionalitou, s jakou integrovala před lety do svého vysílání internet, facebook či twitter.

Projekt M. Fridricha je ZDE.

Hynek Chudárek je variantou generálního ředitele pro tupé účetní škrty a špatná strategická rozhodnutí. Účetní, který se minul ambicemi.

Jeho představa „Služba. Hospodárnost. Modernizace“ je, krátká, o to víc plná floskulí. Tomu pánovi nikdo bohužel neřekl, že „návrat k silnému, společně sdílenému příběhu“ není dnes nic než sentiment. Filmy, které sleduji, nesdílím ani se svou manželkou. Tedy… pokud to není James Bond nebo některý z dílů seriálu Třicet případů majora Zemana. Rodinné seriály jako Návštěvníci či Arabela, které Chudárek zmiňuje, opravdu nejsou v současném kontextu rodinné. Čemu se kdysi tlemila celá rodina, je dnes mediálně archeologickým bádáním. Historické pořady jsou stabilní zábavou seniorů 70+, uspokojovanou několika dabovanými zahraničními doku kanály v nabídce kabelu. Profesionálně. A v DVB-T2 zavedenou stanicí Prima ZOOM. Politickou satiru jsme kdysi v raných devadesátkách zkoušeli. Nejdříve Gumáky, posléze skeče Česká soda. Chvíli jsme se smáli. Chvíli. Třaskavý byl i pořad S politiky netančím či Politické harašení. Nic z toho nebylo Jistě pane ministře. Jak sláma z bot z toho čouhal provinční či přímo hospodský humor. PRavá DEmokratická Legrace čili PRDEL. Užili jsme si.

Chudárek tvrdí, že Česká televize „má skvěle vyprofilované významné tváře, jen je nedostatečně využívá“. Hmmm. Z profilu. Hodlá proto „současným diskuzním pořadům zvýšit frekvenci a zároveň zavést některé nové“. Představa, že otázky Václava Moravce nebudou jen jednou týdně, ale třikrát, děsí. Problémem je zároveň, že „dobře vyprofilované tváře“ ČT jsou většinou starší než já (mám tři roky do důchodu), čumím na ně už třicet let a jsou furt stejné. Dobře vyprofilovanou tváří ČT byla i Zuzana Bubílková, blahé paměti, přezdívaná Bubu (1952). Po několikrát prodlužované době expirace byla předána Nově.

Nápad vedle ČT Sport a online Sport plus zavést další sportovní kanál Sport 2 je vyhazování peněz z okna.

Věta „Budoucnost audiovizuálního vysílání spočívá v propojení lineárního a digitálního prostředí do jednoho celku“ je jak z jiného století. Ukazuje hluboké, ale opravdu hluboké nepochopení technologického vývoje. Budoucnost audiovizuálního vysílání („broadcastingu“) bude jeho postupné ukončení a nahrazení jinými formami distribuce audiovizuálního / multimediálního obsahu („unicasting“ VoD, multicasting). Digitální je všechno už 20 let od počátku komerčního vyslání DVB-T1 v roce 2005, i všechny lineární televizní stanice (divák sleduje pořady v čase, který určí vysílatel. Opakem je nelineární šíření, kdy si divák sám vybírá, co a kdy bude sledovat.) Těm celkům, ve kterých jsou digitální lineární stanice, se už dvacet let říká multiplexy.

Za nejskandálnější část Chudárkovy vize považuji představu obcházení zákona koproducentstvím se soukromými subjekty. Kam čert nemůže, pošle koproducenta. Žebrat o peníze. Dramaturgii pak bude nejspíš určovat koproducent. „ČT tak podpoří vznik děl, která budou mít vyšší hodnotu a kvalitu, ale nebude je plně sama financovat“, tvrdí účetní Chudárek. „Projekt bude vznikat pod hlavičkou ČT, ale soukromý partner nebo koproducent si bude moci požádat o granty stát či jiná místa, což ČT nemůže,“ vysvětluje při prezentaci. Vtip je v tom, že aby koproducent koprodukoval, musí vidět zisk. Z čeho? Z product placementu, z paywallu, provizi z grantu EU nebo rovnou z prodeje práv komerčním televizím? Ne, děkuji, nechci. To není televize veřejné služby, to je výprodej značky za provizi.

Účetní má dělat, co umí. Rovnat faktury do šanonu a psát výkazy pro Dozorčí komisi. Pokud Chudárek neví, kolik smluv ČT uzavřela v roce 2024 (dle registru smluv 5000), na což se ho při slyšení ptal radní Ježek, nemůže dělat ani účetního.

Projekt H. Chudárka je ZDE.

Řídit televizi by měl ten, kdo to umí.

Pokračovat ve volbě budou radní ve středu.

Psali jsme:

My a oni. Knižní návod, jak poznat válečnou propagandu

„Vyjde hromada hov*n na Fialu a další.“ Blažkem to prý nekončí

Skákejte, jak Lidl píská, za levnou čokoládu. Zeptali jsme se ČOI, co s tím

„Ďáblův advokát”: A co ten Blažek vlastně provedl? Nic