„Staré sr*čky.“ Nohavica přitvrdil. Biden? Taky bych se bál

Jarek Nohavica se podle svých slov za svůj život už tak nějak smířil s tím, že se vždy najdou lidé, kteří „ti tvůj úspěch dají sežrat“. „To je možná taky jedna z plateb, které platíš za to, že si žiješ svůj život, jak ho žiješ. Co si budeme povídat, jenom v mé branži písničkáře, muzikanta, tak takových je kolem spousta. Já jsem to přežil a přežívám,“ uvedl nad věcí.

Byl proto vyzván, aby popsal, co ho i v těžkých dobách činí šťastným a udržuje v klidu. „Slovo učinilo klidným, nebo šťastným, je ošemetné. Život není o tom, že žiješ v nějaké šťastné bublině. Pořád je to pohybující se čas, který se mění, který musíš přijímat, se kterým se musíš vyrovnávat.“ myslí si muzikant.

Celý rozhovor najdete ZDE

„Po chvíli štěstí, co si budeme povídat, přichází smutek, žal, starost nějaká, bolest. Slovo ‚štěstí‘ bych nerad používal tak lehkovážně, protože já jsem šťastný. Každý má černé skvrny a možná je to spíše jakési přijetí toho,“ přemítá Nohavica, podle nějž lidi dnes neumí být sami sebou. Citoval Werichova slova: „Když už jsi jednou tady, tak buď. Tak koukej, abys byl. A nechtěj být něčím, čím nejsi, jak to často je.“

Nohavica v dnešní době čelí zákazům koncertování kvůli vyznamenání, které v minulosti převzal z rukou ruského prezidenta. Moderátorka k tomu poznamenala, že měla dojem, že se nepříjemnosti promítly do jeho únorového koncertu v Praze, který písničkář odehrál v trochu smutnějším rozpoložení.

Potvrdil, že její dojem byl správný: „Ten koncert byl specifický v tom, že je to jedno z mála míst v Praze, kde můžu hrát. Protože, ať to zní jakkoli zvláštně, tak já v některých místech v Praze hrát nemůžu. Mám zákazy. V dnešní době. Ano, přátelé, já mám zákazy, protože jsem vyznamenán, že jsem hrál písničky Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého. Já jsem je propagoval, tak jsem za to dostal vyznamenání. A za to, že jsem toto vyznamenání přijal, mě některé pražské kulturní instituce zakázaly – ‚tady už si v životě nezahraješ‘. A u Heřmánků mám pořád dveře otevřené. Navíc je to divadlo, které má nesmírně velké kouzlo komornosti, lidi jsou tam velmi blízko.“ A Nohavica zdůraznil opakovaně, že Puškinovu medaili nedostal za válčení.

Nyní se těší na své blížící se koncerty v pražském O2 Universum, kam oba jeho koncerty byly během chvíle vyprodány. „Třeba, když potom budu hrát ve velké O2 Aréně, tak ty koncerty zase budou vypadat úplně jinak, i písničky, protože my nemáme dané pořadí. Ty koncerty si vždycky jemně zpestřujeme, a užíváme,“ dodal natěšeně písničkář.

Na jednom ze svých koncertů Nohavica vtipkoval, že když za Vysockého a Okudžavy dostal Puškinovu medaili, kterou mu předal Vladimir Putin, tak pak celý Trumpův mandát trnul, aby ti v Americe nechtěli dát cenu za jeho, Nohavicovy, překlady Boba Dylana a Leonarda Cohena.

Jedním dechem k tomu dodal, že kdyby mu ji ale dnes předával americký prezident Joe Biden, bylo by vše zřejmě zcela v pořádku: „Ale na druhé straně, kdyby mi je dal dneska Biden, tak je to v pohodě. Ale nevím, jestli bych tam jel, protože bych se zase bál, aby na mě pan Biden nespadl, třeba, víš? V pohodě,“ pousmál se.

Má dnes Nohavica z ruského ocenění radost, když za něj schytává doslova nakládačku a čelí velkým tlakům? „Už jsem trošku zvyklý, protože už v osmdesátých letech jsem dostával ale šíleně nepříjemné nakládačky. Takže teď tyto nové nakládačky se nijak neliší od soubojů, které už jsem zažil. Vždycky se někdo ozve,“ uvedl smířlivě.

„Vždycky se někdo proti mně postaví z nějakých důvodů, které má posvěcené svým názorem, papíry, tužkami, razítkem, kolegy, a světem, ve kterým žije, dá mi to nějakým způsobem najevo. Už jsem v životě pár vyznamenání dostal, to nejsou jenom tato dvě od pana prezidenta Zemana a od pana prezidenta Putina. V Itálii jsem dostal celoevropskou cenu Premio Tenco,“ připomněl Nohavica.

Už při přebírání ruské medaile prý věděl, že to nebude mít snadné. „Takže když jsem byl před naší státní, tak před moskevskou cenou osloven, že tyto ceny dostanu, tak jsem seděl doma, a moc dobře jsem věděl, co mě čeká. Říkal jsem si: ‚Jarku, tak jestli tohle přijmeš, tak se kamaráde připrav, že to tedy bude peklo. Teď se na tebe vrhnou.‘“

Ale zhodnotil, že ta cena mu za tyto nepříjemnosti stojí: „Byl bych zbabělec, kdybych to nevzal jenom proto, že se na mě někdo vrhne a bude mi nadávat. Já jsem totiž písničky Vysockého a Okudžavy zpíval hrozně rád. Zpíval jsem je v dobách, kdy se mi za to smáli, že zpívám nějaké blbé Rusy. A smáli se lidé, kteří mi dneska nadávají,“ pokračoval písničkář.

Zdůraznil, že ani od jednoho státníka nedostal ocenění za to, že by se jim podbízel. „Státní vyznamenání jsem dostal i od prezidenta Zemana za to, že jsem zpíval své písně, ale ani od jednoho z prezidentů jsem to nedostal za to, že bych jim lízal paty. Já jsem je neobjímal, nelízal jim paty, oni mi dali vyznamenání za moji práci,“ upozornil Nohavica.

Vnímá to zkrátka jako ocenění své práce. „A když bych to nepřijal, tak bych tím řekl: ‚Ta moje práce stojí za hovno. Toho si, vole, vůbec nemusíš vážit.‘ Tak jsem to přijal. A přijal jsem s tím i to, že v očích mnoha lidí zůstanu dál jako zrádce, velezrádce, ten pitomec. A tak co s tím? Jedu dál. Upřímně řečeno, bez podkuřování,“ řekl muzikant.

Odmítá dnes bádat nad tím, co kdysi měl udělat jinak. „Co by to změnilo, kdybychom něco udělali jinak? Důležitější spíše je, zpětně se podívat, a říci si, co se stalo. Všechno, co člověk udělal a zažil, ho ovlivňuje. Pak je důležité, co je před ním. To, co je za tebou, už nezměníš,“ poznamenal písničkář.

„Myslím, že lidi dokonce zapomínají myslet na to, co je čeká, a hrabou se ve věcech, ve starých sračkách, dokola, furt, mastí si ruce, aby zapomněli, že by si mohli normálně v klidu popřemýšlet, jak nedopustit, aby tady zítra a pozítří nebyly nové sračky,“ všímá si.

Při jeho slovech o přijetí minulosti byla zmíněna i jeho kontroverze z minulosti. Sám v jednom dřívějším rozhovoru popsal, že když už se všechno zdálo být růžové, tak přišla aférka – agent Nohavica jako největší udavač StB. „Jednou, před lety, jsem – buď, jak buď – s tím člověkem seděl u jednoho stolu, a basta. Dobře mi tak,“ řekl k tehdejší schůzce s estébákem.

Ale tomu okamžiku se podle něj nešlo vyhnout. „Nešlo s ním nesedět u jednoho stolu. Nešlo s ním nesedět, protože to byla policejní výzva, abych se dostavil na policii. Když jsem tehdy tento příběh o tom vyprávěl, tak jsem měl o těch dobách úplně jinou představu, protože se o tom nemluvilo, nežil jsem v Praze, takže jsem měl trošičku naivní představu o hrdinech, kteří bojovali zde, kteří jim prostě řekli: ‚Ne, my tam nepůjdeme.‘ A nešli. To tak vůbec nebylo,“ podotkl Nohavica.

„Měl jsem tehdy pocit zoufalství, že jsem tam musel k němu na předvolání, na výslech,“ řekl s tím, že po tom všem chápe, že dneska jsou lidi, kteří říkají: „Dyť jsi s ním nemusel sedět.“ „Děcka, to nešlo. Nešlo tam nepřijít, protože tě vytáhli a přivedli si tě. Takže to bylo obrovské trápení a jakási nezkušenost. Prostě chodil jsem na výslechy StB, a jsem estébák. Kdo chodil na výslechy gestapa, je gestapák,“ pokrčil rameny.

Nikdy prý s StB ale nic nepodepsal. „Člověk, který mě vyslýchal, si něco psal a vyptával se, nikdy mi to nedal přečíst, co si píše. A já jsem nikdy nic nepodepisoval. A on to schoval. Dneska si někde spokojeně žije, má velké výsluhy, velké peníze za to, co dělal v tehdejší době. Nemá ani skvrnku na svém čele, protože o něm nikdo neví. Žije si spokojeně se svým důchodem. Takových je spousta.“

„Ale já, který jsem tam seděl, tak jsem ten, který je vinen, že oni dělali takovouto svoji práci,“ říká s tím, že to se samozřejmě vysvětluje těžko těm, kteří to nezažili. Ten, kdo mu nebude chtít věřit, mu stejně neuvěří s bud ho nálepkovat. „ A já s touto nálepkou žiju,“ řekl Nohavica, kterého prý podporovali a podporují jeho blízcí, kteří vědí, jak se věci ve skutečnosti mají.

Proto si dodnes velmi cení i svých fanoušků. „Přicházím před publikum a vím, že tam nepřišli nepřátelé, protože nepřátelé mě nesnášejí, a nebudou platit nějaké vstupné na Nohavicu. Díky tomu, že tento svět je otevřený, že můžu říci, co si myslím a pustit to do světa, mi to tito všichni občas dávají sežrat,“ dodal.

S tím, že koncerty jsou pro něj doslova oázou toho, že lidé mu vyjadřují stále svou podporu. „A koncerty mám tak vyprodané, že cítím, že těchto lidí je nemálo,“ uzavřel potěšeně písničkář Jarek Nohavica.