Jarek Nohavica se podle svých slov za svůj život už tak nějak smířil s tím, že se vždy najdou lidé, kteří „ti tvůj úspěch dají sežrat“. „To je možná taky jedna z plateb, které platíš za to, že si žiješ svůj život, jak ho žiješ. Co si budeme povídat, jenom v mé branži písničkáře, muzikanta, tak takových je kolem spousta. Já jsem to přežil a přežívám,“ uvedl nad věcí.

Byl proto vyzván, aby popsal, co ho i v těžkých dobách činí šťastným a udržuje v klidu. „Slovo učinilo klidným, nebo šťastným, je ošemetné. Život není o tom, že žiješ v nějaké šťastné bublině. Pořád je to pohybující se čas, který se mění, který musíš přijímat, se kterým se musíš vyrovnávat.“ myslí si muzikant.

• Celý rozhovor najdete ZDE

„Po chvíli štěstí, co si budeme povídat, přichází smutek, žal, starost nějaká, bolest. Slovo ‚štěstí‘ bych nerad používal tak lehkovážně, protože já jsem šťastný. Každý má černé skvrny a možná je to spíše jakési přijetí toho,“ přemítá Nohavica, podle nějž lidi dnes neumí být sami sebou. Citoval Werichova slova: „Když už jsi jednou tady, tak buď. Tak koukej, abys byl. A nechtěj být něčím, čím nejsi, jak to často je.“ 

Nohavica v dnešní době čelí zákazům koncertování kvůli vyznamenání, které v minulosti převzal z rukou ruského prezidenta. Moderátorka k tomu poznamenala, že měla dojem, že se nepříjemnosti promítly do jeho únorového koncertu v Praze, který písničkář odehrál v trochu smutnějším rozpoložení.

Potvrdil, že její dojem byl správný: „Ten koncert byl specifický v tom, že je to jedno z mála míst v Praze, kde můžu hrát. Protože, ať to zní jakkoli zvláštně, tak já v některých místech v Praze hrát nemůžu. Mám zákazy. V dnešní době. Ano, přátelé, já mám zákazy, protože jsem vyznamenán, že jsem hrál písničky Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého. Já jsem je propagoval, tak jsem za to dostal vyznamenání. A za to, že jsem toto vyznamenání přijal, mě některé pražské kulturní instituce zakázaly – ‚tady už si v životě nezahraješ‘. A u Heřmánků mám pořád dveře otevřené. Navíc je to divadlo, které má nesmírně velké kouzlo komornosti, lidi jsou tam velmi blízko.“ A Nohavica zdůraznil opakovaně, že Puškinovu medaili nedostal za válčení.