V Německu se statut strpění – Duldung – týká asi 180 tisíc lidí, což není zanedbatelné číslo. „Jedním z běžných důvodů pro udělení Duldungu je nevyjasněná identita cizince, laicky řečeno, ‚zahozené papíry‘. Bez těch je obvykle nemožné někoho odsunout, protože cílové země rozvojového světa vesměs mají dost pudu sebezáchovy, aby se přísunu neznámých osob bránily,“ napsal matematik na svém webu.

Situaci prý ještě komplikují organizace jako Pro Asyl, které podle Kechlibara usilují o to, aby nebyl z území Německa odsunut, pokud možno, vůbec nikdo.

Žadatelé o azyl prý také rádi tvrdí, že kupříkladu v Afghánistánu spolupracovali s teroristy a teď není pro ně v jejich zemi bezpečno. A protože mezinárodní smlouvy říkají, že není možné člověka vrátit někam kde není v bezpečí, opět se na něj vztahuje institut strpění.

„Tenhle rozpor, kdy zákony a smlouvy inspirované kdysi utrpením Židů vedou k přednostní ochraně dnešních „esesáků“, jako by vůbec nedorážel do některých myslí… Jeden ze zdejších kritických čtenářů mi na fóru psal, že azylové zákony a smlouvy jsou nástrojem boje proti zlu, a tudíž se jich musíme držet. To, že dnes je výhodnější se hlásit k Talibanu než přiznat se, že jsem obyčejný civilista, je snad dobro nebo co?!“ otázal se Kechlibar.

V jedné věci by se ale v Německu přece jen inspiroval. Neúspěšný žadatel o azyl má prvních 15 měsíců nárok jen na základní potraviny, např. v podobě konzerv, mýdlo, ručník a lůžko. K tomu kapesné asi 40 euro měsíčně. V Česku by prý matematik postupoval podobně, jen by nestanovoval hranici 15 měsíců, ale ponechal by tento stav na neurčito. Aby co nejvíce migrantů odradil od cesty do České republiky.