Mezinárodní krize, do které budou Češi a Slováci zataženi. Slovenský expremiér zmínil „závěrečnou zkoušku“, která nás prý čeká

02.06.2018 9:10

REPORTÁŽ Proč při hodnocení čtyřiceti let komunismu se šmahem paušalizuje a odsuzuje a opomíná se Pražské jaro, světově unikátní vzepětí Čechů a Slováků. Slovenský velvyslanec v ČR Peter Weiss hovořil na akci Nadace železné opony i o historickém příštipkaření. Ján Čarnogurský pak přítomné konsternoval tvrzením, že Češi směřují na západ a Slováci na východ, a fatální rozdělení můžeme čekat při dalším evropském konfliktu. Šokoval, že Slováci ve středoevropském prostoru nejsou tak spolehliví, jak si myslíme, a dokladoval to na posledních silných protivládních demonstracích.

Mezinárodní krize, do které budou Češi a Slováci zataženi. Slovenský expremiér zmínil „závěrečnou zkoušku“, která nás prý čeká
Foto: Radmila Zemanová-Kopecká
Popisek: Ján Čarnogurský, bývalý slovenský premiér

Akci, kterou uváděl novinářský nestor, bývalý redaktor Mladé fronty Milan Syruček, bylo přítomno několik desítek zájemců různého věku. V úvodu vystoupil slovenský velvyslanec v České republice Peter Weiss.

Byli jsme jedničky…

„Při interpretaci příčin, průběhu a pak konce obrovské naděje, roku 1968, jsme jednotní, ale přece jen je tu generační zájem i mladších generací. Protože nikdy ve svých dějinách Češi a Slováci nebyli v tak důkladné pozornosti jako v roce 1968,“ uvedl na začátku svého vystoupení velvyslanec Slovenské republiky. „Vrcholila studená válka, dozrávaly jisté procesy v západní Evropě, v USA a u nás v Československu. Protože naše republika byla nejvyspělejším státem tehdejšího sovětského bloku nebo socialistického tábora a bylo celkově přirozené – já se při každé příležitosti snažím poukazovat na ten moment – když se v západní Evropě objevily jisté spontánní reakce na nové civilizační jevy, na studenou válku, na důsledky konzumní společnosti, tak není náhodné, že to vypuklo právě v roce 1968 i u nás. Československo vstoupilo na trajektorii vývoje jako průmyslově velmi vyspělá země s demokratickou tradicí a s osobitou zkušeností z válečného i poválečného období.“ Podle Weisse to začalo únorovým zasedáním ÚV KSČ v roce 1968 jako odpověď na bestialitu stalinismu, na oběti, které přinesl, na procesy s tzv. buržoazními nacionalisty a podobně. „Vnímal jsem to jako specifické československé odpovědi na výzvy, které jsme již vnímali, na rozdíl od jiných zemí, jež z hlediska vývoje průmyslu i ekonomiky byly daleko za námi.“

Anketa

Litujete, že jsme po válce vyhnali sudetské Němce?

7%
93%
hlasovalo: 9396 lidí

Hrdinní teoretici

„Můj přítel, filozof František Novosad, při mnoha příležitostech napsal – a přidává se k němu i skvělý slovenský historik 20. století Ľubomír Lipták – že nikdy nesmíme posuzovat boje, které si lidé žijící v dané době vybojovali, přes brýle našeho poznání a našich zkušeností. Protože pak vypadáme jako věštci, kteří už věděli, jak to dopadne. Ale oni tehdy nevěděli, jak to dopadne... Množství knih hovořilo o možnosti konvergence dvou systémů ve světě. V tom studenou válkou rozděleném světě, který si zažil chvíli blízko jaderné katastrofy,“ pokračoval Weiss. Nyní se prý nám zdá, že jiná cesta nebyla možná, jenom restaurování, tedy návrat k tomu, co bylo před rokem 1945 nebo 1948. „Ale lidé to tehdy tak nevnímali. Dnes je zesměšňovat, jací to byli hlupáci, že nechápali, že se to nedá reformovat, to je nekorektní. Každá společenská změna se udělala tak, že přívrženci daného režimu, jako třeba Velká francouzská revoluce, se vzbouřili proti vlastnímu režimu, proti vlastním životním podmínkám a došli k přesvědčení, že je třeba poměry změnit,“ vysvětloval velvyslanec.


Peter Weiss a Milan Syruček. (Foto: Václav Fiala)

„A ještě jednu poznámku k tomu československému pokusu. Mnozí vyčítají Dubčekovi a jeho vedení, proč to neodhadli, že přece bylo jasné, že to Sověti nemohou pustit. Na to mám dvě odpovědi. Ano, Dubček a jeho vedení mohli jít cestou příštipkářských reforem. Jak to udělal Gomulka v roce 1956. Vy starší si pamatujete, za jakého hrdinu byl Gomulka na přelomu padesátých a šedesátých let. Jaký byl velký reformátor. A kam se dostaly ty příštipkářské reformy. K tomu, že byl větším jestřábem, než byl Brežněv,“ pokračoval Weiss.

„Dnes vyčítáme mužům tehdjšího ledna, že chtěli příliš. Mělo by to smysl, kdyby chtěli jenom příštipkařit? Druhá věc: Právě proto vedení Komunistické strany Československa chtělo jít až na půdu sociální demokracie. Díky tomu, že ambice šla až tak daleko, se zlomila páteř komunistického hnutí. Tím, že Brežněv podlehl tlaku ve straně a vojensko-průmyslového komplexu a zastavil reformy. Znemožnil, aby se z Československa stala laboratoř postupných změn, zmrazil sovětskou společnost, která se ještě těšila z oteplení, které přinesl Chruščov. I když už bylo několik let po jeho pádu, přece jen tam byla silná generace lidí, kteří poslouchali jeho projev na dvacátém sjezdu KSSS. Ti také toužili po změnách. Tanky v Československu zabily šanci na jakoukoliv změnu i v Sovětském svazu a v jiných zemích,“ vzpomněl na neradostnou dobu pohřbených očekávání Peter Weiss.

Gorbačov a Dubček

„My jsme zažili období, které nazýváme normalizací. Ale režim se z toho již nevzpamatoval, i když jsme pak začali doufat, že s tím Gorbačov ještě něco udělá. Protože jsme si nedovedli představit ten silný Sovětský svaz, jak všechny jeho státy zmizí. Když se potkáváte s americkými politiky, tak vám říkají, že si ještě v roce 1988, 1989 vůbec nedovedli představit, že se něco takového stane. My jsme za to jako Československo zaplatili, naše generace, které přistřihli křídla – já jsem měl tehdy 16 let. Právě proto ten sovětský systém musel zmizet z cesty, protože odmítl poslední šanci něco se sebou udělat,“ konstatoval slovenský velvyslanec.

Anketa

Zeman vyhlásil, že Babiše jmenuje znovu premiérem bez ohledu na výsledek referenda v ČSSD. Je to dobře?

79%
21%
hlasovalo: 9922 lidí

Dubček se podle Petera Weisse dostal do paradoxní role. „Nenáviděli jej jeho bývalí normalizační soudruzi. Ještě když si vezmete 24. prosinec 1989, poslední velmi smutné a tragické plénum ÚV KSČ, z čeho měli největší strach? Že Dubček promluví na Letné. A když zjistili, že tomu už nemohou zabránit, tak si řekli, že alespoň zabrání tomu, aby jeho projev odvysílala televize. Biĺak vyhrožoval, že je zapotřebí to udělat jako de Gaulle v roce 1968, rozprášit to. Zároveň ten samý Dubček, když přišel po prosinci, se stal větším nepřítelem pro mnohé, kteří získali větší moc po roce 1989, než měli ti normalizační komunisté. Marián Čalfa se na mne nebude zlobit, ale větším nepřítelem a nebezpečím se zdáli Dubček a obrodáři než Marián Čalfa a další, kteří plynule přeplavali do nového režimu jen tím, že měli stranické knížky.“

Stalo se to, že v části české a slovenské společnosti se začala vytěsňovat vzpomínka na rok 1968 jako na něco pozitivního. „Protože, když se říká, že režim byl od samého začátku až do jeho konce zločinecký, že to bylo jednolité období čtyřiceti let, ve kterých se nic pozitivního neudělalo, jen byly samé nespravedlnosti... Spojte padesátá léta se šedesátými, ale jak tedy vysvětlíte lidem, že v průběhu toho zločinného režimu Dubček 1. května 1968 totálně splynul s třistatisícovým davem? Jako by bylo lepší prohlásit, že Dubček je jen mýtus, vytěsňovat vzpomínku na Dubčeka, vzpomínku na osmašedesátý rok jako na období obrovské naděje... My, kteří jsme to zažili, si vždy vzpomeneme na tu obrovskou naději a jednotu, která byla v československé společnosti, kterou nám pak rozbily sovětské tanky. A víte, kdy jsem doma zpíval československou hymnu, obě její části? V únoru 1969,“ zakončil svůj projev Peter Weiss za potlesku přítomných.

Češi a Slováci? Jeden, nebo dva národy?

Slovo pak dostal Ján Čarnogurský, který v úvodu krátce zavzpomínal slovy: „Chci říci, že při tomto setkání je ve mně mnoho sentimentu, protože příští rok to bude padesát let, kdy jsem promoval na zdejší právnické fakultě.“

„V minulém roce vyšla v Rusku zajímavá kniha o Slovensku, která se jmenuje Sovětský svaz a Slovensko 1939-1945, vojensko politické aspekty. Napsala to Valentina Marina, pracovnice ruské akademie věd. Ona tam cituje, že v průběhu Slovenského národního povstání odletěla do Londýna delegace Slovenské národní rady v čele s Lacem Novomestkým jednat s Benešem a londýnskou exilovou vládou o budoucím uspořádání republiky. Už celkem samozřejmě vycházeli z toho, že existují dva národy, tedy Češi a Slováci. A Beneš stále používal pojem ‚československý národ‘ a stále trval na tom, že to je jeden národ. Řekl, že Češi a Slováci jsou jeden národ, protože podle jeho zjištění Češi jsou orientovaní na západ a Slováci jsou orientovaní na východ. Federace tehdy nebyla vůbec na programu. A Beneš dále pokračoval, že kdyby se připustilo toto dělení, tak že další historický vývoj bude směřovat Čechy na západ, Slováky na východ, a při nejbližší mezinárodní krizi Češi splynou se západem a Slováci s východem. Tolik tedy citace,“ řekl Čarnogurský.

Zkouška se blíží...

A Čarnogurský pokračoval: „Vidíte, máme za sebou tolik let, kdy pojmy český národ a slovenský národ jsou bezproblémové, i když jsme se před osmadvaceti lety rozešli do dvou států. Zatím žádné takové riziko, o kterém hovořil Beneš, se nenaplnilo. Ale myslím si, že Češi a Slováci ještě neprošli závěrečnou zkouškou svého nového vztahu, a to mezinárodní krizí, do které budou zataženi,“ varoval bývalý významný slovenský politik. „Bude to ta poslední zkouška našeho dobrého bratrského vzájemného vztahu, a to říkám bez jakéhokoliv patosu. Je třeba, abychom vystupovali společně na jedné straně. Samozřejmě to nebude záležet jen na nás, ale jde o to, abychom alespoň projevili snahu vystupovat na jedné straně barikády.“

„My, kteří jsme zažili rok 1968, si pamatujeme na heslo, co má být první – zda federalizace, nebo demokratizace,“ připomněl Čarnogurský. „Myslím si, že to bylo falešné a že tak otázka nestála. Ale byla nastolena a jak si mnozí pamatujete, hodně vyplňovala veřejný prostor. Nazývejme to poučením z dějin z roku 1969. Vůbec se na veřejnosti neobjevila otázka nebo dokonce problém nového státoprávního uspořádání, jak se o něm hovořilo v osmašedesátém a nebo jak se hovořilo o rozdělení a samostatnosti Čechů a Slováků. Zažil jsem to a týkalo se to Slovenska a ani tam se taková hesla neobjevila. Představte si, kdyby existovala, zda by vůbec následující den lidé přišli na náměstí v Praze i v Bratislavě. Protože by si řekli – vždyť hrozí rozpad republiky, tak raději to nechme tak. Takže odkaz roku 1968 byl takový akademický. Prostě žádné zmínky o tom, že bude nějaká nová úprava vztahů Čechů a Slováků. Vystupovali jsme jednotně a tak jsme si ty pochybnosti ani nepřipustili,“ pokračoval Čarnogurský.


Ján Čarnogurský. (Foto: Václav Fiala)

Slovenská vláda bez reakcí. Bude to precedens?

Poté se věnoval současné situaci na Slovensku po demonstracích. „Když vznikly demonstrace po vraždě Kuciaka a jeho přítelkyně, tak když hovořím z vlastní pozice, nesly znak toho, že tato tragická událost se z hodiny na hodinu přeformátovala do vnitropolitických žádostí a kritik. Jak pak pokračovaly tyto demonstrace, tak tu tragickou a odpornou událost, tu vraždu dvou mladých lidí upozadily, a na devadesát procent se hovořilo o vládě, o odvolání nejdříve ministra vnitra, pak předsedy vlády, pak o nových volbách a tak dále. O vraždě Kuciaka se hovořilo pro formu pár vět a to bylo všechno. Ve svém článku Boj o náměstí jsem trochu vycházel ze zkušeností, které známe z Ruska. Víte, já jsem na Slovensku vyhlášený rusofil...“ přiznal se a možná se také trochu zapýřil Čarnogurský.

„V roce 2012 při volbách, které vyhrála Putinova strana, tak na Velkém náměstí byly demonstrace proti Kremlu. Byly dva tři dny a mluvilo se o nich i v televizi. A kremelský tábor zmlkl, jako kdyby neexistoval. Zorganizovali se proputinovci a tyto manifestace byly daleko větší než byly na Velkém náměstí. Takže proputinovské nakonec měly navrch nad protiputinovskými. Avšak na Slovensku, divím se, že tam vznikly demonstrace proti vládě, která před necelými dvěma roky velkou většinou vyhrála volby, v průzkumech veřejného mínění dokonce i nyní vyhrává nad opozicí – ale tento vládní tábor na Slovensku nebyl schopný zorganizovat demonstrace na svoji podporu, v jiném čase a na jiném místě. Aby dal najevo, že existuje, a že ne celé Slovensko se ztotožňuje s demonstracemi na Náměstí SNP. Ptal jsem se Fica, proč něco nedělá. Nic se nedělo.“

Připravme se!

To je podle Čarnogurského otázka nad současným Slovenskem. „Jako kdyby bylo schopné jen takové kuloárové politiky, jak dopadnou volby, podle voleb a koaličních smluv – tedy vládní tábor. A není schopný dělat politiku na ulicích. Říkalo se, že v květnu roku 1968 Dubček splynul s těmi třemi sty tisíci lidmi. Na Slovensku nic takového nyní nenastalo. To je nedostatek současného vládního tábora na Slovensku. Je tu jistá otázka, že tak, jak se politická situace vyvíjí a nastane určitá středoevropská krize, do jaké míry Slováci na to dokáží reagovat. Od nové Pelegríniho vlády nevidím znaky, že by tímto směrem chtěla něco podnikat. A třeba připravovala Slovensko na různý vývoj situace, který může nastat,“ uvedl poněkud temněji host diskusního odpoledne k Pražskému jaru a k česko–slovenským vztahům.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

VÍME PRVNÍ Emmanuel Macron přiletí navštívit Miloše Zemana

17:36 VÍME PRVNÍ Emmanuel Macron přiletí navštívit Miloše Zemana

VÍME PRVNÍ 26. října dojde k setkání představitelů Česka a Francie. Do Čech přijede francouzský prez…