Mojmír Grygar: Sudičky u kolébky sudetoněmeckých spolků

12.07.2016 7:30

Text navazuje na předchozí články věnované tomuto tématu: O zabíjení, deprivantech a genocidě, Tah koněm (Povahopis Daniela Hermana).

Mojmír Grygar: Sudičky u kolébky sudetoněmeckých spolků
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ministr kultury Daniel Herman

1.            Daniel Herman je od roku 2012 členem a funkcionářem české pobočky Ackermann-Gemeinde (Ackermannovy obce), organizace sdružující sudetoněmecké vysídlence katolického vyznání. Pozoruhodné je, že tento spolek získal oficiální zastoupení v Praze již na samém začátku polistopadové éry. V roce 1991 přijel do Prahy  Anton M. Otte, kněz narozený ve Vidnavě, aby vedl kancelář spolku, který dostal útočiště v klášteře Na Slovanech. Německá katolická církev i její přidružené organizace vystupovaly v té době jako bohatí zahraniční příbuzní, kteří dobře věděli, jaké projekty a akce mají podporovat. Netroufnu si odhadnout, kolik kostelů a kaplí u nás v pohraničí bylo opraveno za jejich peníze a kolika kněžím, politikům a novinářům nabídli organizátoři Ackermann-Gemeinde stipendium, aby jejich čeští souvěrci mohli absolvovat jazykové a vzdělávací kurzy v Bavorsku, v zemi, která je, jak již na začátku druhé světové války prohlásil Jaroslav Durych, pro Čechy zaslíbenou zemí katolické víry a kultury.

Nelze však opomenout, že zmocněnec  Ackemannovy obce se hned při prvním projevu omluvil za zločiny spáchané u nás Němci. Později dal najevo zklamání, že jeho omluva nebyla českou veřejností dostatečně oceněna. Co k tomu dodat? Snad jen to, že Václav Havel, když se stal prezidentem, neváhal omluvit se Němcům za příkoří, které jim způsobilo vysídlení z Čech a Moravy; patronem tohoto poselství byl bezpochyby jeho dvojjazyčný kancléř Karel Schwarzenberg. Omluva československého prezidenta se u představitelů sudetoněmeckých spolků, bohužel, nesetkala s uznáním a vděkem; Havlovi vzkázali, a hodně hlasitě, že omluva nestačí, pokud za ní nebudou následovat další kroky. Oč zatvrzelým sudetským Němcům šlo, vyjádřil Horst R. Überlacker, předseda Witikobundu, v knize Die Zukunft Europas und das Sudetenland (Budoucnost Evropy a Sudety) vydané v roce 1992: „Sudetoněmecká politika národnostních skupin musí být zaměřena tak, aby hájila právo na sebeurčení ve všech variantách.“ Navrhuje proto tři možnosti: Sudety buď  „jako součást České republiky“, jako „samostatná správní a státní jednotka“, nebo jako „součást Německa“.           

Bernt Posselt, předseda Sudetoneměckého svazu, sdružujícího tři hlavní orgnizace – sociálnědemokratickou Seliger Gemeinde, katolickou Ackermann-Gemeinde a postnacistický Witiko-Bund –, v závěrečné řeči na nedávném Sudetoněmeckém dnu s uspokojením hovořil o tom, že  první krok – pouť českého ministra do norimberské Canossy – byl učiněn; v nastoupené cestě je však třeba pokračovat dál. Konečný cíl tohoto pochodu prozřetelně nijak nespecifikoval: každý si do něho může promítnout své vlastní představy. Domnívá-li se někdo, že Hermanovou omluvou budou všichni sudetští Němci uspokojeni, velice se mýlí. Jejich politikům, historikům, publicistům se během posledních let podařilo naše veřejné mínění o německé okupaci a vysídlení ovlivnit do té míry, že mnozí lidé u nás nejenže nepovažují odsun Němců za oprávněný, ale v pochybnost uvádějí dokonce i vznik Československa. Vybavuji si šok, který jsem zažil, když jsem si v roce 2007 přečetl v časopiseThe Prague Post článek o tom, že předmětem studia Ústavu pro studium totalitních režimů by nemělo být jen období německé okupace a poválečných let až do listopadu 1989, nýbrž i éra První republiky. Autor článku tvrdil, že i Masarykovo a Benešovo působení by se mělo stát předmětem vyšetřování, protože vládli jako diktátoři nerespektující princip sebeurčení národů. Článek byl opatřen karikaturou, která vykreslovala první československé prezidenty jako světce, z jejichž svatozáře opadává drolící se sádra. Tento hanlivý článek jakoby byl opsán ze Sudetendeutsche Zeitung. Podobně jsem byl ohromen tvrzením komentátora Lidových novin, který označil 23. březen 1939, kdy Wehrmacht vtrhla do Československa, za „šťastné datum“. Do série těchto neuvěřitelných výroků patří také tvrzení bývalé ministryně spravedlnosti (!) o tom, že si o odsunu Němců nemyslí nic dobrého, protože se u nás za války nedělo nic tak hrozného.

Do desinformační kampaně proti Československu a jeho zakladatelům patří také  masivní obhajoba starého Rakouska. Bernt Posselt, který začínal svou politickou kariéru jako tajemník Otty Habsburského, má k monarchii, k její šlechtě a církvi zvlášť vřelý vztah. Různorodé způsoby, jakým je u nás ve veřejnosti podněcována nostalgie po starém Rakousku, působí jako kolektivní reflexe (termín Bechtěrevův); lidé bezděčně reagují na nustále se opakované mediální stimuly. Tvář císaře Františka Josefa I., vyznačující se tuhými rysy vojáka a byrokrata, je nabízena na výstavě v Národním (!) museu v podobě líbezné dětské tváře ozdobené monoklem a licousy; historik–profesionál bez uzardění se pyšní tím, že už od mládí sbírá devocionálie opatřené císařovou podobiznou; obdivovatelé Rakouska pořádají na Konopišti, v Brandýse nad Labem, v Praze i jinde slavnosti s manekýny navlečenými do honosných historických kostýmů; příznivci časopisu Babylon pravidelně pořádají na Tři krále na Hradčanech taškařici velebící císaře pána a hanobící republiku; jeden z hostů na pohřbu známého ilustrátora, obdivovatele monarchie, se objevil v uniformě rakouského důstojníka. V těchto dnech se stopadesátiletého výročí oslav bitvy u Hradce Králové zúčastnil Bernt Posselt, předseda Sudetoněmeckého svazu. Ve svém závěrečném projevu na posledním sjezdu se pochlubil, že do Čech přijede na pozvání svého kamarádamístopředsedy vlády pana Bělobrádka. (Připomínám, že Kamerad bylo oslovení členů nacistické strany a vojáků Třetí říše. Přitom si nemohu nevybavit vzpomínku z války, kdy  jsme se na gymnasiu museli učit Horst Wessel Lied, hymnu NSDAP. Pamatuji si z ní verše: Kam'raden, die Rot Front und Reaktion erschossen, marschieren im Geist in unser'n Reihen mit. (Kamarádi, které zastřelila Rudá fronta a reakcepochodují v duchu s námi.)Paměť je nemilosrdná, vyvolává nepříjemné asociace. Ptám se, proč předseda sudetského sdružení nepoužil pěkné slovo Freund, přítel, které nemůže nikoho pobouřit?)

2.            Podle Masaryka státy se udržují principy, které stály u jejich zrodu. Organizace vysídlených Němců vznikly v roce 1947, kdy okupační úřady v Západním Německu zmírnily poválečné omezení tiskového a shromažďovacího zákona. O vzniku Ackermann- -Gemeinde se traduje fáma, že americký úředník považoval tento spolek za sdružení rolníků (Ackermann znamená oráče, ), nemohlo ho napadnout, že jde o krajanský spolek, který si dává do štítu název německého traktátu pocházejícího z konce 14. století. I kdyby se dozvěděl, že jde o politickou organizaci sudetských Němců, netušil by, že pojem „sudetský Němec“ reprezentuje jen jednu část německého obyvatelstva vysídleného z českého a moravského území. Sudetští Němci, na rozdíl od svých demokraticky a levicově smýšlejících krajanů, se po nástupu Hitlera k moci proto tak snadno ztotožnili s nacistickou ideologií, že předjímali její kmenové (völkisch) pojetí národa, které je nadřazovalo nad jiné, rasově méněcenné národy. V té době, ale ani později, se příliš nebraly v úvahu zvláštnosti místních dialektů, které nepřispívaly k přirozené jednotě Němců z různých končin českého a moravského pohraničí. A byla to, mezi jiným, i jazyková otázka, jež bránila vysídleným Němcům z Československa snadno se zabydlet v německých zemích, kde jim nerozuměli a jednali s nimi jako s cizinci. Averzi vůči nim zesilovalo vědomí, že většina sudetských Němců se horlivou podporou Hitlerovu agresivní politiku podílela na rozpoutání války. Zakladatelé sudetských krajanských organizací se ve svých memorandech o této otázce nezmiňují a zamlčují vše, čím se podíleli, až na vzácné výjimky, s nadšením, na Vernichtungskrieg proti Sovětskému svazu, Jugoslávii, Řecku dalším evropským státům. Nevím, zda a jak před zahájením útoku na Sovětský svaz důstojníci svým mužům vysvětlili, co znamenala Hitlerova slova o tom, že nastupují do války nového typu, ve které má být nepřítel nejen poražen, ale i zničen (vernichtet). Eva Hahnová má pravdu, že sudetoněmecké připomínání minulosti je zatíženo břemenem zapomínání a snahou vlastní pojetí národa zobecnit, přenést na všechny Němce v Českých zemích. Ti Němci u nás, kteří sami byli objektem nacistické perzekuce – demokraté, socialisté, komunisté – , neměli zapotřebí vyhraňovat se proti Čechům – s nimi je spojovaly podobné názory a od nich také dostávali větší podporu než od svých soukmenovců. Proč se dnes nepřipomíná pomoc, kterou Československo poskytovalo Němcům, kteří utíkali ve 30. letech z Německa před nacisty? Proč se mluvčí sudetských Němců neomluví svým krajanům, které nacisté pronásledovali? Přívrženci Henleinovy a Frankovy strany považovali potírání příslušníků svého národa za přirozené, protože je považovali za odpadlíky, kteří se sami vydělili ze zdravého jádra německého společenství. Tím méně měli soucit s židy, nevyjímaje dokonce ani ty, kteří se plně integrovali do německého prostředí a považovali se za Němce. 

3.            Jedno z prvních setkání německých vysídlenců zorganizovali v Mnichově v roce 1947 Alfred Hampl a Adolf Kühnel, bývalí spolupracovníci Konrada Henleina na Opavsku, kteří se ani po válce nevzdali svých nacistických představ. Svědčí o tom fakt, že  svou krajanskou společnosti nazvali Východoněmeckým sdružením; odpovídalo to nacistickému termínu Ostdeutschland, které znamenalo české a moravské pohraničí. Ve stejném duchu také zformulovali cíle svého spolku: nepodporovali sentimentální Heimweh, stesk po domově, ale vyzývali k tomu, aby se „východní Němci“ připravili k návratu do vlasti, kterou jim ukradli Češi podporovaní bolševiky. Návrat do vlasti jim  mohla umožnit jen válka, proto měli zájem na tom, aby se studená válka co nejrychleji změnila v horkou.  

Bezprostředně po válce okupační mocnosti dbaly o to, aby se proklamace oživující nacistické ideje nemohly objevit na veřejnosti. Ale po Churchillově řeči ve Fultonu roku 1947, která definitivně pohřbila válečné spojenectví západních mocností se Sovětským svazem, došlo k zásadnímu zvratu západní politiky. Náznaky této změny se však projevily již dřív. Britské úřady teprve nedávno odtajnily Unthinkable plan, který Churchill zosnoval v posledních dnech války, kdy Sovětská vojska obsadila Polsko a nezadržitelně se valila na západ a na jih. Britský premiér propadl panice, že Rusové poruší úmluvy, obsadí celé Německo a ohrozí Západ. PodleNepředstavitelného plánu spojenci měli z německých válečných zajatců sestavit milionovou armádu, která by spolu se západními armádami zastavila předpokládanou Stalinovu agresi. Operace se měla rozběhnout 1. července 1945. Tento plán obsahuje dračí sémě přehodnocení nacismu, jeho ideologických principů a cílů. Neuvěřitelné na tomto plánu bylo, že de facto schvaloval a obnovoval Hitlerův tah na východ. Churchillův šílený nápad nezískal podporu Američanů, ani Francouzů, ale myšlenka využít vojenské zkušenosti Němců ve studené válce již byla na stole. O dva roky později, kdy se děla začala otáčet ze západu na východ, němečtí nacisté a jejich pomahači získali šanci. Doba, kdy okupační mocnosti jejich ambice tlumily, již přešla – nyní se oceňovaly jejich dovednosti ve všech odvětvích vojenské, zpravodajské i propagandistické činnosti. Američtí a britští stratégové byli s to pardonovat každého, kdo měl zkušenosti z boje proti Sovětskému režimu. V kontextu dnešní geopolitické situace získává skutečnost, že CIA a západoněmecké tajné služby zapojily do svých služeb dokonce příslušníky oddílů SS složených z vyznavačů islámu, zvláštní absurdně aktuální význam. (Dík Saidovi Ramadanovi, který získal ostruhy při likvidaci varšavského povstání, mohlo Muslimské bratrstvo již pár let po válce zapustit v Německu kořínky. Ale kdo tehdy mohl tušit, jaké zločiny bude tato extremistická odnož islámu jednou inspirovat?) Buď jak buď, v roce 1947 udeřila hodina velkého pardonu, milostivého léta – sudetští Němci si to ihned uvědomili a kuli železo, dokud bylo žhavé.

Srovnáme-li první poválečné reakce německých vysídlenců z Čech s proklamacemi  sudetoneměckých organizací, které vznikly v přelomovém roce 1947, zjistíme podstatný rozdíl. Sudetoněmečtí kněží, kteří se 13. ledna 1946 sešli v Mnichově, prosili Boha, aby jim odpustil hříchy: „Nejsvětější Bože! Velkým utrpením jsi nás postihl za naše hříchy. Ale vše, co jsi nám učinil, učinil jsi, Pane, po spravedlivém soudu. Nám nepřísluší ptát se na cizí hříchy, ale vyznat se z vlastní viny.“ 30. listopadu v Eichstättu, bavorském městě s renomovanou katolickou univerzitou, zástupci různých sudetoněmeckých spolků vystoupili s politickým prohlášením, které bude po celá desetiletí „vyznáním víry“ a programem sjednocené organizace vysídlených Němců (Sudetendeutsche Landsmannschaft). Odsun Němců odsuzují jako porušení práva národa na seburčení, Beneš dostává cejch válečného zločince, soukmenovce vyzývají k boji za návrat domů v jazykových hranicích roku 1937, žádají navrácení občanství a majetků, o První republice hovoři jako o umělém státu, který dohodli politici za zeleným stolem. V politice Československa vidí „ideologické pronikání bolševismu, které jde ruku v ruce s panslavisticko-imperialistickým výbojem na Západ“. Signatáři deklarace prohlašují, že po válce došlo k „nejtěžšímu porušení evropské rovnováhy od dob stěhování národů“, že  tato změna „ohrožuje celý evropský Západ asiatskou přesilou z Východu“ a že „bez aktivního zásahu Ameriky by byla katastrofa západní Evropy dokonána“. Nic nového pod sluncem. Některé teze Eichstättské adventní deklarace opisují německé proklamace z podzimu roku 1914 a především nesčetné Hitlerovy řeči, které měly zdůvodnit vpád německých vojsk do Sovětského svazu. Podíváme-li se na seznam lidí, kteří toto provolání podepsali, neudiví nás, že mezi dvaceti signatáři najdeme dvanáct členů NSDAP, z toho dva vysoké důstojníky SS, jednoho spolupracovníka gestapa, jednoho policejního důstojníka, jednoho člena sudetoněmeckého Freikorpsu. Tedy slušný vzorek nacistických pohlavárů, kterým studená válka znovu vlila bojovnou krev do žil.

Spolek Ackermann-Gemeinde se zrodil v tomto matečném roztoku, nelze jej z něho vyjmout. Říká se: některé skvrny se nedají odstranit bez porušení látky. Milosrdný čas, podporovaný organizovaným zapomínáním toho, co patří do apokalyptických událostí války, a vyvoláváním soucitu s obětmi poválečné přestavby, už vykonal své dílo. Některé dnešní interpretace druhé světové války se však dostávají do rozporu se skutečností a je třeba na ně reagovat.   

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: vam

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Putin je malý. Jak to, že Putin není mokrý? V Rusku se to vůbec nemělo pořádat, zakončil Bosák na ČT mistrovství světa

21:00 Putin je malý. Jak to, že Putin není mokrý? V Rusku se to vůbec nemělo pořádat, zakončil Bosák na ČT mistrovství světa

Francie porazila na mistrovství světa ve fotbale Chorvaty 4:2. Při předávání poháru se na moskevský …