Zahraniční a s nimi i česká média hlásí, že Kuba bude hostí první setkání papeže a moskevského patriarchy od roku 1054, kdy mezi římským katolicismem a pravoslavím vzniknul tak zvaný „velký rozkol“. Velký rozkol (schizma) v roce 1054 vlastně už jen dokončilo letité spory mezi dvěma odnožemi křesťanství, které se z historických důvodů vyvíjely přes společný křesťanský základ odlišně.

Klíčovým byl rozpad Římské říše na dvě části, jeho důsledky a samozřejmě dopady různých kulturních vlivů či odlišné podmínky, ve kterých křesťanství působilo. Na Západě došlo od 5. století k rozdrobení moci císařství, zatímco v Byzanci pokračoval princip cesaropapismu (hlavou církve byl císař) a církev tu byla v podstatě součástí státu – tehdy silné Byzantské říše. Na politicky rozdrobeném Západě si tak církev postupně vybudovala nezávislé postavení a autoritu, což vedlo později ke sporům o nadřazenost papeže nad císařem. Ale také ke sporům o první pozici římského biskupa – tj. papeže vůči dalším čtyřem patriarchům v rámci tzv. pentarchie a v rámcích společné církve.

Obě odnože církve společně vedly rovněž teologické a liturgické spory. Ten nejznámější je teologicko-filosofický spor o takzvané filioque (i ze Syna) ve Vyznání víry. K jiným patřila například otázka použití kvašeného nebo nekvašeného chleba při přijímání a obecněji vztah k rituálům. Svojí roli měla ale samozřejmě i bezprostřední politika – vedle prvenství papeže například konflikt o „sféru“ vlivu na Balkáně, kam pronikal katolicismus i pravoslaví. Tyto spory, vlekoucí se nikoliv roky, ale staletí, vyvrcholily v roce 1054 vyhlášením schizmatu. Papež Lev IX. a konstantinopolský patriarcha Michal I. se tehdy vzájemně exkomunikovali a tento symbolický akt vzájemného vyloučení platil až ro roku 1965. Fakticky to znamenalo, že se obě církve nejenom oddělily věroučně a správně, ale také to, že se vzájemně začaly vidět prizmatem kacířství a samy sebe jako jediný zdroj spásy. Nicméně jejich vzájemné spory nebyly nikdy jen věroučné, ale samozřejmě také velmi politické a konkurenční. To zvláště platí pro prostor východní Evropy, kde se po staletí katolictví a pravoslaví střetávaly – a polem jejich střetu byly dnešní Ukrajina a Bělorusko.

Kyjevská Rus byla christianizována po roce 988 z Byzance, a tedy v době formální jednoty církve. Také proto sdílí dodnes pravoslaví s katolíky řadu svatých. Například ruská pravoslavná církev uctívá sv. Václava (Vjačeslav) a sv. Ludmilu. Nicméně celková orientace tohoto prostoru, před i po rozkolu, směřovala logicky směrem na jih a k Byzanci, pod jejíž církevní křídla Kyjevská Rus a její následnické státy patřily minimálně do 15. století. To znamenalo, že přejala křesťanství východní ritus s jeho důrazem na tradice, rituály a jejich dodržování, a také specifický vztah světské moci (státu) a církve. Obecně platí, že pravoslaví klade právě na rituální stránku větší důraz než katolictví. To také znamená relativně větší důraz na konzervativismus jako zdroj autenticity či opravdovosti.

Ruské pravoslaví a Řím