„Bylo zásluhou prezidenta Masaryka, že Rakousko zůstalo jako samostatný stát po první světové válce,“ uvedl novinářský nestor a autor celé řady knih literatury faktu Milan Syruček. „Rakouský prezident, když přijel za Masarykem do Prahy, si stěžoval, že situace je tak zlá, že uvažuje o tom, aby se Rakousko připojilo k Německu. Toho se Masaryk tehdy velmi obával, a aby se to nestalo, tak Rakousku dal 500 miliónů korun na to, aby se ekonomicky pozvedlo a zůstalo Rakouskem a aby to naše německé ‚obklíčení‘ nesahalo až k maďarským hranicím. V roce 1947 jsme do jisté míry Rakousku ekonomicky pomohli znovu, protože v únoru bylo mistrovství světa v hokeji,“ uvedl Syruček další zajímavost tentokrát ze sportu. „Švédové nás porazili a hrozilo, že budou mistři světa, nikoliv Československo. Ale Švédové po vítězství nad námi, když měli už před sebou jen Rakušany jako posledního soupeře, se v Praze tak opili, že nebyli schopni hrát a prohráli 2:1. My jsme navíc porazili Američany 6:1, takže jsme se stali mistry světa a lidé s nadšením skutečně dělali sbírku na Rakousko a šly tam vagóny brambor, obilí, dalších potravin a zboží jako výraz díku, že jsme se díky Rakušanům stali mistry světa.“
Jan Sechter k tomu dodal: „V Rakousku si to opravdu pamatují a ten vděk se přenáší z generace na generaci. Jako bývalý hokejista jsem měl hned téma k rozhovoru, když jsem začínal v roce 2013 v Rakousku.“
Pozor na Německo!
Cíl číslo dvě – zabránit jakékoliv restauraci habsburského režimu kdekoliv v bývalém území Rakouska-Uherska. Proto bylo třeba podpořit rakouskou republiku už v jejím zrodu,“ uvedl ve svém vstoupení bývalý diplomat Sechter. „Čtu tehdejší debaty v parlamentu jako to, že ten úhlavní nepřítel je někdo, komu my budeme pomáhat. Poslanci, kteří nepochopili vizi prezidenta Masaryka a Beneše, kteří s touto myšlenkou museli ještě několikrát do parlamentu a obhájit si ji, tak bylo těžké pro to získat i veřejnost. A je to velká zásluha našich dvou představitelů, že vsadili společně se společenstvím spojenců na to, že Rakousku je třeba ve startu pomoci. Edvard Beneš, a to se málo ví, je nositelem nejvyššího rakouského státního vyznamenání, a to ještě za třetí pomoc, a to mezinárodní,“ překvapil mnohé Sechter.
„Rakousko na tom bylo v zadlužení asi jako dnes Řecko. Mělo na sobě sanační režim financí, věřitelé v mezinárodním společenství se chovali stejně tak jako vůči Řecku. Nenechat padnout, ale ohlídat si. V roce 1926 dostal Edvard Beneš nejvyšší vyznamenání Rakouska. To jsem Rakušanům připomínal, když jsem měl na starosti v naší neuralgické době odškodnění nuceně nasazených. A mohl jsem poznamenávat – neříkejte tomu vašemu nositeli nejvyššího vyznamenání, že je to masový vrah a vyháněč sudetských Němců. Prostě, prošlo to proměnou…“
Psali jsme:
Rozdíly, které jsme (možná) pozapomněli
„Zmínil bych na té hyperbole důležité body,“ pokračoval dále Sechter. „Rok 1989 – rozdíl s Německem – Rakousko se otevírá bez víz, otevírá možnost Čechoslovákům přijít do země. Před tím, rok 1968 a otevřená hranice do Rakouska a 150.000 lidí přes hranice do Rakouska. Dostali se do západního světa, tam, kam chtěli po zničeném Pražském jaru, být svobodní.“ To byly věci, podle bývalého českého velvyslance ve Vídni, kterými se Rakousko odlišovalo od ostatních západních zemí. „V roce 1989 otevření hranic a nastartování určité důvěry, jako kdyby kopírovalo dobré časy z historie. Rakouské banky tady byly jako první. I jeho průmysl, a to v době, kdy to bylo stejně odvážné, jako otevřít pobočku Raiffeisen dnes v Severní Koreji nebo v Bělorusku. Neměli jsme ještě legislativu na působení zahraničních bank a oni už tu pracovali. To je pro mne vrchol a pak ta křivka začíná opisovat něco, co nemohu specifikovat, a je to spíše pro historiky a politology,“ poznamenal dále Sechter.
V roce 1995 Rakousko vstupuje do Evropské unie. „České republice i po jejím rozdělení se velice daří. Rakousko se integruje a začíná být velmi opatrné. Hlavním tématem byl tranzit přes Alpy. Ochrana potravin – ‚ten Západ je má horší, než my, Rakušané‘. Takže rok 1995 je zlo, kdy Rakousko zažívá proces, který vede k integraci, ale oni se vlastně podle mne začínají izolovat. A tady v Čechách se daří, ať si o tom myslíme cokoliv. Transformace v očích Rakušanů je tu fenomenální. Oni se jí zúčastní, jsou u toho a jejich firmám se tu daří lépe než doma. My jdeme vlastní cestou, stavíme jadernou elektrárnu, kterou oni nechtějí,“ pokračoval dále Sechter.
Jan Sechter. (Foto: Václav Fiala)
Změna, nikoliv však k lepšímu. A nejen kvůli „jádru“
„Koncem devadesátých let, kdy už začínají přístupové rozhovory EU s Českou republikou, se to již hrotí, a Rakousko se snaží si nás nějak ohlídat. Vymýšlí koncept regionálního partnerství. Pod vedením Rakouska tyto státy, čekatelé, mohou do Unie vstoupit, ale jenom když Rakousko rozhodne. Tedy navzdory německé, francouzské a posilující bruselské roli ve smlouvách si chce Rakousko vymoci určité postavení a rozhodovat, co bude se Slovinci, celý Balkán, se Slovenskem, Maďarskem. Nastávají krušné časy. Pan velvyslanec Gruša říkal: ‚Já bych se neměl jmenovat Gruša, ale Kruša, protože jsou tady krušné časy‘.“
Pak se Sechter přiznal: „Možná bylo výhodnější se s vrcholnými rakouskými představiteli někdy ani nepotkávat, protože venku čekal tisk a ptal se. Měli jsme velmi zmražené vztahy. My jsme se připojili k sankcím proti Rakousku jako nečlenská země EU. S určitým kalkulem, že oni nám, třeba Francouzi, kteří to organizovali, třeba pomohou s jadernou energetikou. To byl velký omyl. A v Rakousku si na to pamatují,“ uvedl mrazivě diplomat.
„A udělám velký skok. Když jsem v roce 2013 přebíral agendu ve Vídni, tak jsem měl pocit, že se zde společnost velmi změnila. Byl jsem velmi překvapen z té proměny, i generační, symbolizované nástupem na ministerstvo zahraničí Sebastiana Kurze. Když jsem odjížděl, ptali se mě v zahraničním výboru parlamentu, ‚co chcete dělat s tím dítětem?‘. A já jsem říkal – to je přece velká šance. Ale oni říkají – vždyť on byl u nás naposled snad se školním výletem,“ bral se za mladičkého Kurze Sechter. „A já na to – vsadíme na tyto nové lidi, kteří mají určité patrony, mentory. Rakouská politika bude nová. A stal se zázrak, který má několik důvodů, a já jsem rád, že jsem u nich mohl být.“
Psali jsme:
Už je to jinak
„Rakouští Svobodní a velice opatrně rakouští Zelení, kteří byli léta letoucí po desetiletí v opozici, tak oni byli vlastně tím blokátorem vztahů k České republice,“ vysvětlil Sechter. „ Oni měli tu nejsilnější antijadernou kampaň, oni byli nositelé toho zrušit dekrety a dosáhnout restitucí. Rakouští Svobodní, jakmile se vyšplhali nad třicet procent, tak zjistili, že jsou v mezinárodní izolaci. Že už to takto dál nepůjde, a začali se rozhlížet po okolních zemích. To byl ten moment, že už ta strana, která aspirovala – nyní je už součástí vládní koalice, za mne ještě ne, to byla v opozici – začala vysílat velice pozitivní signály. Že Visegrád je v pořádku. Že to jsou země, které zaslouží, aby se s nimi rakouská vláda bavila. Tlačily vládu do této spolupráce.“
Jedna taková velmi spektakulární věc se stala, kdy náš pan prezident přijal jejich kandidáta na prezidenta zde v Praze. „Strana, která Miloši Zemanovi nemohla přijít na jméno, byl to pro ni úhlavní nepřítel, odstartovala petiční akci proti Temelínu a sebrali téměř milión podpisů. Tu petici původně odstartovaly ekologické iniciativy, ale v Rakousku se potom stala celonárodní akce, která nejde jen odmítnout mávnutí ruky. Z této strany se stalo něco – oni řekli, toto už nesmíme dopustit, Heider už nežije, uděláme proměnu, najdeme si ve střední Evropě, v Izraeli, k USA, nějaký zdravý vztah. Jedna z věcí byla, že si řekli: Nemáme tady v České republice žádného partnera, ale zkusíme kontakt s tím prezidentem, který hraje ve střední Evropě důležitou roli, uděláme smír a zakopeme válečnou sekeru. To setkání bylo samozřejmě mohutně dezinpretováno, ale smír se z hlediska diplomatického podařil velice,“ ťal nejen do médií poradce Sechter.
„My jsme nemuseli dát nic víc než velkorysost a Rakousko opustilo tyto agendy. Samozřejmě, diplomaticky jim bylo sděleno, že jestliže ještě jednou zkusí tyto všechny věci otevřít, třeba je to napadne, tak pak s nimi už tady nikdo nepromluví. Nikdo z českých politiků už nebude mít odvahu riskovat znovu totéž. Zatím to drží a už je to pátý rok,“ poodhalil zákulisí Jan Sechter.
Nostalgiků pomálu
„Je důležité, že došlo k velké proměně i ve vztahu k historii. Ještě před deseti lety by oslavy roku s osmičkou na konci proběhly na sociálně demokratické straně jako oslava republiky, jejich prvního kancléře, tak bychom tam měli nostalgiky... Před několika málo dny bylo zasedání rakouského parlamentu. Přesně v den, kdy bylo svoláno provizorní rakouské Národní shromáždění, tedy 21. října. Předseda parlamentu Wolfgang Sobotka, jinak člověk, který se velmi zasloužil o obrat v migrační politice, předstoupil v živém vysílání v televizi a před všechny poslance a řekl: ‚To byla naše revoluce, 1918.‘ To je věta, která by byla ještě před deseti lety v Rakousku nemyslitelná. To se dávalo do dlouhých odstavců, kde by se to někde schovalo. Ale to, že se nyní k republice hlásí všichni, to, že tady u nás máme více nostalgiků po Rakousku-Uhersku než tam, to mi řekl prezident Fischer,“ uvedl optimistické informace Sechter.
Kdo další?
„Když končil prezident Fischer a byl na oficiální návštěvě u nás, tak byl státní akt u hrobu Masaryka. A on se ptal vysokých státních úředníků, jestli jim to nevadí. A nevadilo to nikomu. Neuvěřitelná věc. Před deseti lety by z toho byl takový případ! A k tomu ještě naši legionáři v uniformách, kteří tam nastoupili. To je ta proměna. A ještě sám chtěl uctít naše parašutisty v kryptě. Nevím, jestli to od té doby udělal nějaký zahraniční státník, Němci s tím mají trochu problém,“ konstatoval na závěr svého vystoupení na akci Nadace železné opony bývalý vysoký diplomat v Německu, Polsku a především v Rakousku, současný poradce předsedy české Poslanecké sněmovny Jan Sechter.
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
_profil_top.jpg)
