Válka v Sýrii je projevem daleko širších problémů regionu Blízkého východu, které do značné míry začala americká invaze do Iráku v roce 2003 s jejími značně negativními důsledky. Nelze nesouhlasit s řadou odborníků, kteří poukazují na to, že politicko-geografické uspořádání tohoto regionu, které vzniklo po první světové válce, v podstatě zkolabovalo. Vedle toho se v syrském případě objevují dozvuky studené války a bezpečnostního vakua, které po ní zůstalo.
Ukrajinská krize v západní mysli vyvolala déja vu studené války – Rusko se stalo zemí, která je považovaná za ohrožení světové bezpečnosti, zemí-agresorem a nedemokratickým režimem, který jedná vysoce strategicky s cíli, které se v podstatě rovnají nějaké nové verzi krvavé světovlády.
Nic z těchto tradičních argumentů ovšem nezměnilo logiku velmocenského soupeření v podmínkách 21. století, jejíž součástí je tak jako vždycky boj o legitimitu (oprávněnost) zájmů jednotlivých velmocí uprostřed ne demokraticky, ale silově organizovaného systému mezinárodních vztahů.
Ruské motivy
Rusko má v Sýrii svoji jedinou středozemní námořní vojenskou základnu. Ta leží na samém západním pobřeží země a je jedním z mála pozůstatků sovětské vojenské přítomnosti ve světě a mimo postsovětský prostor. Podobně je Sýrie posledním spojencem Ruska v oblasti Blízkého východu. Ztráta této námořní základny i vlivu je chápána v Moskvě poměrně logicky jako strategická prohra a další krok směrem ke globální bezvýznamnosti. Je třeba vidět, že Sýrie je posledním ruským želízkem v blízkovýchodním ohni.
To je první, strategický důvod, aby Rusko podporovalo dosavadní režim prezidenta Asada v Sýrii. Tato podpora je na prvním místě pragmatická a nestojí na morálních ohledech. Moskva předpokládá, že nahrazení Asada prodemokratickým a prozápadním režimem by její regionální pozice značně oslabilo.
Nicméně po roce 2011 se otázka udržení Asada stala pro Rusy otázkou principu, který Rusko prosazovalo v uplynulých letech v mezinárodní politice, byť bez většího úspěchu. Je to princip odmítání západního vměšování do změny domácích režimů, které chápe jako geopolitický nástroj vlivu Spojených států s často destabilizačními a dlouhodobě negativními důsledky. Rusko pragmaticky a v tradici konzervativního legitimismu hájí principy autonomie a suverenity, a to bez ohledu na vnitřní charakter režimů. Ruské jednání v syrské krizi je sice sobecké (velmoci jsou z definice sobecké), ale je také konkrétní reakcí na rozvoj libyjské krize po pádu Kaddáfího, který stejně jako v případě Sadámova Iráku uvrhl zemi do chaosu. Tento pád stál Rusy mimochodem nemalé finanční obnosy a geopolitický vliv. Libyjský scénář arabského jara se za demokratický úspěch dá označit dost těžko.
Moskva při tvrdých jednáních s Washingtonem během roku 2013 mimo jiné vyvodila důsledky ze svého zdráhavého postoje kolem rezoluce Rady bezpečnosti OSN ohledně vzniku bezletové zóny, která nakonec vedla k pádu Kaddáfího. Zvolila tak tvrdší postoj, který nakonec vedl k tomu, že Asadův režim udržela. Bohužel další vývoj v Sýrii nesměřoval k uklidnění a stabilizaci země, což nutí Rusy i Američany jednat na prvním místě takticky podle možností.
Třetí motivací Ruska v záležitostech Sýrie jsou bezpochyby bezpečnostní ohledy, dané relativní geografickou blízkostí a vzestupem tzv. Islámského státu, který se stal součástí syrské občanské války a vyrostl z destabilizace oblasti. Ze syrského Aleppa do ruského Vladikavkazu (severní Osetie) je to jenom asi 1400 km. Představa šíření vlivu politického islámu nebo džihádismu na ruský jih v Moskvě vyvolává oprávněně obavy. Podle odhadů ruské FSB bojuje v řadách IS dnes asi 5000 občanů Ruské federace.
Sýrie – podobně jako Ukrajina – představuje pro Rusko bezpečnostní nárazník, a aby takovou funkci mohla plnit, Rusko potřebuje udržet v nárazníku určitý díl kontroly a jedná podle toho. Geopolitická myšlenka nárazníku je tradičním ruským bezpečnostním nástrojem, i když zeměpisná poloha Ukrajiny a Sýrie s sebou nese odlišné strategie vlivu a odlišné strategie jeho udržování ve vztahu ke konkurenčnímu Západu.
Konečně, Rusové do Sýrie podobně jako do Libye investovaly nemalé finanční obnosy a asadovský režim patří k jejich významným zákazníkům v prodeji ruských zbraní. Ekonomické zájmy hrají určitou, i když ne primární roli.
Demokracie jako misie
Západní země a především světový hegemon USA mají na syrskou krizi poněkud odlišný názor. Jejich politika spočívá v (nikoliv ekonomicky a geopoliticky nezištném) šíření demokracie, a tím vytváření ideologicky a hodnotově přátelských režimů, které budou díky ideologické blízkosti ochotné k další (dobrovolné) ekonomické, vojenské či jiné spolupráci podle podmínek, které ovšem kontroluje hegemon. Zájem USA konkrétně o Blízký východ je samozřejmě geopolitický i geoekonomický vzhledem ke strategickému nerostnému bohatství v oblasti.
Americké impérium s sebou nese vlastní verzi pax americana, ve které je demokracie chápána jako univerzální řešení pro všechny země a kultury na světě. Podle některých teorií (demokratický mír) má být univerzální demokracie dokonce způsobem, jak dosáhnout celosvětový mír. Tyto teorie v realitě univerzálně nefungují, protože demokracie není schopná překonat kulturní rozdíly, tradice a etnickou mozaiku v neevropských společnostech.
V syrském případě se zamýšlené cíle Západu nerealizovaly: demokratická sekulární opozice nezískala navrch, Asad díky protestnímu tlaku nepadnul a politické protesty přerostly v násilný konflikt mezi opozicí a režimem, odkud se potom započatá občanská válka přelila ve válku uvnitř války s vícero stranami konfliktu. Diplomatické udržení Asada znamenalo, že se ruský vliv v regionu nepodařilo zcela omezit, ale také to, že se občanský konflikt vymknul další kontrole.
Nový Afghánistán?
Terén současné občanské války v Sýrii je velmi nepřehledný a jeho součástí vedle domácích konfliktů je vojenské i jiné vměšování dalších zemí. Islámský stát, pohrobek americké invaze do Iráku z roku 2003, dnes bojuje proti všem s cílem vytvořit v oblasti vlastní radikálně fundamentalistický stát. Asadův režim bojuje proti nejednotné politické opozici a proti Islámskému státu a nejednotná opozice bojuje a soupeří mezi sebou, s Asadovým režimem a se silami Islámského státu. Na Asadově straně působí šíitské hnutí Hizballáh se svými jednotkami a proti režimu bojuje sunnitská organizace al-Nusra, odnož al-Káidy v Sýrii. To budí podobně jako posilující íránská přítomnost v Sýrii obavy na straně amerického spojence Izraele. Cesta izraelského premiéra do Moskvy ukázala na jasné obavy Tel Avivu z ruského angažmá, stejně jako z angažmá hnutí Hizballáh. V konfliktu jsou angažováni také Kurdové ze severu Sýrie, což má přeshraniční vliv na sousední Turecko, roky bránící vzniku nezávislého Kurdistánu.
Válka má také řadu sektářských nuancí a prvků. Kupříkladu vládnoucí klan Asadovců patří do šíitské sekty alavitů, která mimochodem z velké části osídluje západní pobřeží země, kde je umístěná strategická středomořská základna Ruska v zemi, kde je ale většina sunnitů. Občanská válka tyto rozdíly jenom zvětšila a posílila, pracně udržovaný baasistický konsensus se rozpadl a samozřejmě sektářsky motivovaný konflikt představuje mnohem větší problém při jeho řešení.
Současná situace Sýrie je realisticky taková, že bude velmi těžké, ne-li nemožné, udržet jednotu země v současné podobě. Úvahy o tom, co všechno Rusko riskuje svým vstupem do války v Sýrii, které se objevují v posledních dnech v ruském, ale nejen ruském tisku, nejsou nepodložené vzhledem k nepřehlednému terénu současné fáze konfliktu.
Faktor Islámského státu
Zájmy Ruska a Západu, který od ukrajinské krize přistoupil na politiku faktického zadržování Ruska, se nicméně setkávají v jednom bodě, kterým je Islámský stát. Jeho vzestup představuje nepochybně obrovský bezpečnostní risk a zdroj nestability pro celý region, potažmo i pro další sousední regiony – včetně ruského Kavkazu, oblasti kolem Kaspického moře a případně Střední Asie.
Rusko a USA se v minulosti byly schopny sejít právě na pragmatické spolupráci v boji proti islamistickému terorismu. Nejvřelejší vztahy mezi oběma zeměmi v posledních dvaceti letech následovaly po 11. září až do roku 2003 (tedy do invaze do Iráku, kterou Rusko odmítlo). I přes očividné problémy mezi oběma zeměmi po Putinově návratu v roce 2012 to byl bostonský atentát, který se stával novou základnou pro posilování spolupráce. Plánovaný moskevský summit na podzim 2013 na nejvyšší úrovni měl řešit nejen otázku terorismu, ale také syrskou krizi – k jeho zrušení došlo z americké strany kvůli Edwardu Snowdenovi a ruskému postoji k němu. Odsud potom v listopadu 2013 vedla cesta k ukrajinské krizi.
Je tak velmi možné, že Vladimir Putin chce situaci využít ve svůj prospěch a posílit ruský vliv v globální hře Ukrajině navzdory: ví, že bez ruského zainteresování se syrská krize řešit dá jenom těžko. Uprchlická krize v Evropě, kterou částečně vyvolala syrská válka, je dalším tlakem, který hraje Rusku do karet.
Zvýšení ruské vojenské přítomnosti v Sýrii, včetně rozšiřování základen a výstavba nových nicméně pomáhá vytvořit další tlak na hledání řešení, což se dá sledovat z umírněné rétoriky amerických představitelů. Vedle toho takové rozhodné gesto ruského lídra v boji proti IS může posílit pozice Ruska. Tím spíš, jestli ruské angažmá bude vojensky úspěšné a popřípadě ho podpoří vznik spojenecké koalice. Vedle toho posílená vojenská přítomnost v Sýrii bude i nadále faktem, se kterým bude nutné počítat do budoucnosti. Odsud nepochybně plynou americké „obavy“ z posilování přítomnosti Ruska v oblasti nepochybné vojenské přítomnosti USA. Nicméně v situaci, kdy se pokračující syrský konflikt ukazuje jako neudržitelný.
Vzniká dohoda?
Jak se zatím zdá – přes americkou kritiku a obavy ohledně zvyšování ruské vojenské přítomnosti – Rusko a USA ve vojenské otázce týkající se Sýrie začaly komunikovat. Stejně se na vzájemné spolupráci v posledních dnech dohodly Rusko a Izrael. Jedná se o prevenci nedorozumění a případných vojenských střetů mezi všemi třemi aktéry. Šéf americké diplomacie Kerry vyjádřil připravenost k jednání a naznačil, že Američané jsou otevření přechodnému období v odchodu Asada. Ruský tisk psal zase o tom, že ruská strana pochopila odchod Asada jako nutnost, nicméně bude se snažit vyjednat pro něj a hlavně pro sebe ty nejlepší podmínky včetně toho, že trvá na sekulární Sýrii. Problémem není dnes Asad. Ale spíše kdo bude vládnout zemi po něm. Nutno dodat, že ne všichni ve Washingtonu jsou pragmatické spolupráci s Ruskem nakloněni a Kerry se tak pohybuje na tenkém ledě rozdílných zájmů republikánské opozice a jestřábů v Obamově administrativě i v jeho vlastním resortu.
Hledání udržitelného kompromisu kolem budoucnosti Asada a především kolem politické budoucnosti Sýrie je pořád v půli cesty. Mír v Sýrii není otázkou míru bez přívlastků, ale bohužel tak jako i jindy v minulosti, věcí míru jako nástroje konkrétních zájmů velmocí. Jednání Lavrov–Kerry (a možná i Putin–Obama) se dá očekávat příští týden u příležitosti 70. Valného shromáždění OSN. Sýrie bude nejspíš také tématem očekávaného projevu Vladimira Putina k OSN v New Yorku.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Veronika Sušová-Salminen
