Saddám dostal přes prsty
Stalo se minulý týden před Národním památníkem na Vítkově v Praze. Právě tam se konalo slavnostní setkání u příležitosti třicátého výročí operací Pouštní štít a Pouštní bouře, na které pozval ParlamentníListy.cz Spolek válečných veteránů československého samostatného protichemického praporu. A někteří aktéři zmíněných událostí vzpomínali. „Byli jsme cvičeni na středoevropské bojiště a ocitli se v poušti, takže v podstatě všechno nové. Byl to vrchol mé profesní kariéry,“ zmínil tehdejší náčelník chemické laboratoře Václav Gazda.
Po válce s Íránem byl Irák Saddáma Husajna zadlužený až po uši a začal s nátlakem na Kuvajt. Tvrdil, že Iráku náleží ušlý zisk více než dvaadvaceti miliard dolarů z ukradené ropy, kterou údajně vytěžil Kuvajt metodou šikmých vrtů u ropného pole Rumala na hranicích obou států, anebo že je Kuvajt historicky devatenáctou provincií Iráku. Na počátku srpna 1990 se Saddám odhodlal k vojenské akci. Koalice osmadvaceti států v čele s USA s mandátem OSN začala jednat. V průběhu operace Pouštní štít bylo Saddámovi zabráněno v další expanzi a návaznou operací Pouštní bouře byli Iráčané z Kuvajtu vyhnáni.
Fotogalerie: - Medaile za štít i bouři
„Před operací Pouštní bouře se dva odřady Československého protichemického praporu pohybovaly zároveň s velením prvosledových brigád. Překročily hranice do Kuvajtu. Některá místa byla silně zaminována, v obrovském zákopu podél kuvajtské hranice hořela ropa. Přesto jsme mířili rychle na Kuvajt City. Iráčané zapálili i některé ropné vrty. Množství zplodin ve vzduchu čtyřicetkrát překročilo českou normu. Když foukal vítr, nebylo vidět slunce, nebe bylo černé. Na stanech a na oblečení byly černé fleky od kondenzovaných zplodin,“ vzpomínal velitel jednoho z odřadů Lubomír Polívka.
Medaile za vlastní?
„Našli jsme malé množství sarinu a yperitu, které však nebylo vojensky použito, ale domnívali jsme se, že to bylo z nějakých rozbombardovaných skladů. V některých místech byly nastražené sudy s otravnými látkami. Jsem si zcela jist, že by to Saddám použil, kdyby mohl. Vždyť to použil na vlastní obyvatelstvo, tedy na Kurdy,“ dodal Gazda při dotazu na zbraně hromadného ničení. Deset let poté byly totiž důvodem americko-britské operace Irácká svoboda, při níž byl svržen režim Saddáma Husajna, právě zbraně hromadného ničení. Ty se však v Iráku nenašly. The Guardian informátor západních tajných služeb Rafíd Džanábí v roce 2011 přiznal, že si informace o zbraních hromadného ničení vymyslel, podle jiných zdrojů tam tyto zbraně byly.
Ostatně i informace v médiích kolem dvacátého výročí války v Perském zálivu v roce 2011 byly dost „hromadně ničivé“. Některé titulky tvrdily, že si veteráni musejí medaile sami zaplatit. Na pamětní medaili Pouštní bouře si měli přispět částkou 500 korun. „Je nehorázné, jestli Ministerstvo obrany nemá peníze na to, aby při vzpomínkových akcích ocenilo nějakou plaketou nebo medailí veterány. Zvlášť když má peníze na to, aby pan ministr letěl do Ameriky vyznamenávat dva vrahy, protože nic jiného bratři Mašínové pro mě nejsou,“ řekl tehdy veterán Vlastislav Růžička.
Na Facebooku Armády České republiky pak vyšla reakce, že Svaz válečných veteránů nedal podnět ke zřízení pamětní medaile a ani nepožádal o příspěvek na výrobu vlastních medailí. „Není pochyb o tom, že kdyby byly vydávány medaile ke všem výročím a každých deset let, pak by nejen ztrácely na významu, ale média by se naopak rozkřičela, co to stojí peněz,“ píše se dál. „Na to si nevzpomínám, já nic neplatil,“ podotkl k tomu nyní Gazda. Letos všichni veteráni medaile sice v dešti, ale dostali, a nakonec si s výtkou „chčije a chčije a chčije“ vystáli i frontu na krabičky, do kterých je pak vložili. Podle dalších zpovídaných veteránů se vztahy s Ministerstvem obrany v mnohém zlepšily.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
