Sama často slýchá, jak nepoužitelní a neflexibilní jsou dnešní vysokoškoláci v praktickém či pracovním životě. Vyjadřuje jisté obavy, zda to náhodou není pravda. Byť to slyší nerada. Domnívá se, že tento obraz generují lidé, kteří nechtějí svůj drahocenný čas trávit na nepovinných přednáškách, nebo psát „zbytečné“ seminární práce. „Takže to jediné, co je na studiu na vysoké zajímá, je splnění kreditů. A samozřejmě i to, jestli se dají někde dohledat testy z minulých let, aby se náhodou nedopatřením nenaučili něco navíc,“ shrnuje stručně.
- Původní text zde
Kdo za to může? Podle ní společnost, nebo rodiče studentů. Oni podle ní učí studenty dosažení nejlepších výsledků, za co nejméně námahy. „Pak není divu, že tyto tendence spousta studentů uplatňuje. Proč se zbytečně dřít, když tolik lidí nehne ani prstem,“ zamýšlí se a odkazuje, že tento způsob myšlení přetrvává i po získání vysokoškolského titulu, někdy i nejednoho. Vysokoškolský titul berou pak studenti jen jako jakousi pomyslnou laťku, kterou musí přehoupnout, ať na přání společnosti, nebo babičky. Podvodnými taktikami získání titulů se podle ní nechala inspirovat i skupina politiků. Pyšní se tituly, které získali bez námahy a bez ambice se dozvědět něco navíc. „A tak se smysl a prestiž vysokoškolského studia i kvůli tomuto vytrácí. Jenže pak se děje to, že se tito studenti rozhodně nepřetrhnout ani v práci,“ říká.
To podle ní pak vede k onomu následnému zklamání zaměstnavatelů. „Uvádění polopravd kvůli vylepšení svého já je ve společnosti běžná praxe, a to nejen v životopisech,“ píše důrazně a vysvětluje tím, že pak zaměstnavatelé zpětně zjistí, jaký je jejich vybraný adept v reálném pracovním angažmá. Vyjadřuje lítost na tím, že tímto „prospěchářským přístupem“ vůči světu se nejeden student může okrást o nové informace, příležitost k účasti na zajímavém projektu, apod.. „Neochuzujeme tím sami sebe?“ zamýšlí se závěrem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: sla
