„Pokud má člověk to štěstí, aby žil zamlada v Paříži, potom ať půjde v životě kamkoliv, jde to všude s ním, poněvadž Paříž, to je Pohyblivý svátek,“ napsal Ernest Hemingway jednomu příteli v roce 1950. ParlamentníListy.cz nepřijely do „města nad Seinou“, aby opěvovaly její půvaby, ale aby si posvítily na její vady na kráse. Takže se prošly po místech, která jsou známá jako noclehárny uprchlíků pod širým nebem.
Město pod Paříží
Pařížské metro bylo otevřeno roku 1900 při příležitosti tamní světové výstavy a teď denně přepraví kolem pěti a půl milionu cestujících. Jeho čtrnáct linek vypadá na mapě skoro jako různobarevná chobotnice. Do podzemí sejdu na stanici Sévres-Babylone, nedaleko Hotelu Lutetia, v němž prý Masarykova Maffie kdysi rozkreslovala hranice budoucího Československa. Právě v metru začíná má anketa mezi Pařížany. Ptám se, co si myslí o uprchlících, jak vnímají migranty. Má to jednu chybu. Z ročního studia francouzštiny mi zbyly dvě věty, takže se ptám anglicky, tedy řečí, kterou potomci galů až tak moc nemusejí.
„Je dobře, že zde jsou. Cestuji hodně a vidím, jak je důležité vnímat lidi z jiných zemí, jiného vyznání, jiného smýšlení. Člověku to rozšiřuje obzory poznání,“ sdělila starší paní ve vagónu metra, ještě než vyjel ze zmíněné stanice. Přestup na Slavkovském nádraží a jede se dál. „Bydlím kousek od stanice Stalingrad a je dobře, že se o běžence Francie stará,“ zmíní jedna dívka stanici, kam mířím, a její kamarádka dodá: „Podle mě tuhle zemi v mnohém obohatí.“
Na Oberkampfu do vagónu přistoupí otrhaný chlapík a začne cosi drmolit. Je to klóšárd, jak se říká zdejším bezdomovcům, a žebrá. „Nevím. Co si o tom mám myslet? Mám jiný starosti. Kde sehnat něco k jídlu, kde na noc hlavu složit,“ vysouká ze sebe, když vidí podávané euro. Na Východním nádraží se od jednoho Afrofrancouze dozvím: „Dostat se až do Francie pro ně bylo velmi složité, proto bychom jim měli pomoci. Nicméně až se trochu zmátoží, možná i vystudují, měli by se vrátit domů, aby tam pomáhali vlastním lidem.“ Takový příliv solidarity jsem nečekal.
Opuštěný Stalingrad
V roce 1946 dostala stanice své současné jméno na paměť bitvy u Stalingradu. „I poté, co bylo město Stalingrad přejmenováno na Volgograd, si stanice ponechala své jméno, neboť odkazuje na historickou událost, nikoliv na sovětské jméno města,“ píše se v průvodci. Zhruba před dvěma lety se do nadzemního okolí stanice Stalingrad přestěhovala část běženců z ilegálního tábora Džungle v přístavním městě Calais. Všude postávaly stany plné uprchlíků, charity rozdávaly v pravidelných intervalech jídlo. Proto jsme tehdejší fotogalerii nazvali Obléhání Stalingradu. Teď je tady pusto a prázdno.
Fotogalerie: - Obléhání Stalingradu
„Odvezli je do ubytoven po celé Francii, aby nebyli tak na očích. Nám tehdy ale uprchlíci žádné problémy nedělali,“ dozvím se v obchodě s ovocem a zeleninou. „Přestěhovali se. Někteří dostali práci, takže jsou snad spokojení,“ řekne číšník v restauraci Canal 8uit. Všude okolo pulzuje běžný každodenní život. Matky vozí v kočárcích své potomky, bistra jsou v obležení kavárenských povalečů a tak dále.
U Svatého Martina
Jeden z prvních nemučedníků, které katolická církev označila za svaté, je patronem vinařů, ale i abstinentů. Je v tom sice rozpor, ale svatý Martin je přesto jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších svatých, což dokazuje i obliba křestního jména Martin. Není proto divu, že se po něm jmenuje v pařížském desátém okrsku celý kanál. Ten dnes slouží hlavně k turistickým vyhlídkovým plavbám. Ještě na začátku roku byly jeho břehy posety stany stovek uprchlíků. Dnes jen zátarasy odkazují na to, že se tu konaly bivaky nadivoko, a to i v drsných zimních měsících.
Fotogalerie: - Paříž bez uprchlíků
„Já jsem taky uprchlík z marockého Agádíru. Vystudoval jsem restauratérskou školu, mám francouzskou holku, takže tady žiju. Těším se, že se někdy podívám domů, ale teď to není na pořadu dne. Podle mě migrace není problém, problém je lenost,“ říká číšník Alaa Eddine v restauraci Formidable. O kus dál u jednoho ze zátarasů, kde dříve ve stanech spávali běženci, stojí mladík a dívá se na loď plnou turistů proplouvající kanálem. „Narodil jsem se v Paříži, ale rodiče mám z Alžíru. A víte, jak se občas chovali francouzští vojáci v Alžíru? Jako bezcitná monstra. Třeba házeli živé svázané lidi z vrtulníku do moře. Máme právo tady žít stejně, jako žijí Francouzi v Maghrebu. Život není animovaný film, každý se stejně nakonec musíme postarat sami o sebe,“ vysvětluje Saíd, který dělá recepčního v hotelu.
Děti jdou ze školy, studenti odpočívají v parku, lidé se vracejí s plnými taškami z nákupů. Dojdu nakonec až k Bastile, tedy na konec kanálu Svatého Martina, který se ale už ztratil v tunelu pod dlažbou ulic. Ostatně na stěnách ve stanici metra Bastille připomínají revoluční, uměleckou a solidární minulost Francie amatérské obrazy a nechybí ani heslo všech dnů: volnost, rovnost, bratrství.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
