„V momentě, kdy jsme se stali také záchranným centrem CITES, tento prostor přestal vyhovovat. Není tu zavedená voda a zavést ji nelze. Ve dne i v noci neustálý hluk. Jde o stísněný prostor a není kam ho rozšířit. Navíc je celý vybetonovaný, takže zde zvířata hlavně v létě nemají komfortní podmínky. A zejména v poslední době v Praze hapruje deratizace, takže se strašně navýšil počet potkanů,“ vyjmenovává důvody vedoucí Věra Aladzasová Přibylová, proč chce svou záchrannou stanici přestěhovat.
A pak dodá ještě jeden: „Nehynoucí a nesmyslné nepřátelství Magistrátu Hlavního města Prahy k mé osobě, což mě mrzí, ale i zmáhá.“ Vypravili jsme se do jejího hájemství zjistit, jak dnes vypadá každodenní boj o zraněná, nechtěná či zabavená zvířata.
Boj o zvířata
U pražského nádraží Libeň projdeme podjezdem, dáme se doprava a jsme u branky s neumělým nápisem Záchranná stanice pro divoká a exotická zvířata. Pak přijde otevřít Věra Aladzasová Přibylová. Celoživotní ochránkyně zvířat, dlouholetý postrach úřadů. Dobrá a zlá vědma v jedné osobě. Její hájemství jsou vlastně tři záchranné stanice v jedné. Pro nemocná či zraněná zvířata z volné přírody či nechtěná exotická zvířata – hlavně ptáky a plazy, pro invazní druhy a nakonec centrum CITES (CITES je mezinárodní úmluva o ochraně volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, která reguluje mezinárodní obchod s těmito druhy. Pozn. red.)
Ve voliérách jsou papoušci, třeba papoušci šedí – žako, dravci jako káně lesní či třeba sovice sněžná, mývalové severní, a tak dále. Většinou jsou zarostlé stromy, aby měla zvířata stín. Donedávna tu měli i jednoho lva pustinného. V kádích často želvy nádherné, což je právě učebnicový příklad invazních druhů v Česku. Ve velké místnosti v teráriích plazi – jako krajta královská, různí ještěři à la agama australská.
A aby bylo zřejmé, jak tady nahlížejí na úředníky, tak na jednom z obydlených terárií mají nápis: „Pracovní místo pro administrativní úkony spojené s kontrolní a dozorovou činností orgánů Městské veterinární správy (MěVS) a Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP).“ Nicméně v souladu s vyhláškou Přibylová ohledně dalších, mnou neviděných, zvířat odvětí: „Já vám nemohu říct, kolik tady máme zvířat CITES, protože to probíhá v režimu důvěrné. Když zabaví zvíře, nesmí se vědět, kam šlo.“
Fotogalerie: - Záchranná stanice
Radosti a trápení
Po republice je do třinácti záchranných center CITES, v Praze dvě. To Aladzasové Přibylové a druhé v ZOO Praha, kde taková zvířata přijímají jen neradi. Před sedmi lety se psalo o centrálním záchranném centru CITES a i potom se objevil občas nějaký výkřik, ale dnes je ticho po pěšině. Aladzasová Přibylová s myšlenkou vytvořit stálou záchrannou stanici, protože se s ní vlastně celý život stěhovala jako by vedla cirkus, koketovala už řadu let a nyní prý má jasno: „Je to velký statek v obci Starý Bozděchov, což je na hranicích jižních Čech a Vysočiny. Jde o stavení s hospodářskými budovami a velikými pozemky, které mají 67 hektarů. Jsou to louky, pole, lesy a pět menších rybníků, takže tam lze udělat celostátní zařízení pro všechny skupiny zvířat včetně velkých šelem. Část by mohla být přístupná veřejnosti, tedy k edukačním účelům. Něco jako ‚lidi neblbněte, nepořizujte si tygry a opice, ale zůstaňte u psů, koček a králíků‘.“
Na úřadech s myšlenkou narazila na dvojaký přístup. Dozvěděla se: „My vás potřebujeme a budeme rádi, až to uděláte, řekli mi. Nicméně devět let jsem se snažila, aby mi pomohli vyjednat pronájem pozemku od státu, což nikdy nevyšlo. Přestože zástupce ministerstva na několika jednáních byli, tak nic.“ Rozhodla se vzít věci do vlastních rukou, vyhlédla si výše zmíněný statek a dohodla se s mamkou, že prodají rodinný dům v Praze, aby utržené peníze byly k dispozici. Cena statku je ale vyšší, než utrží za barák, takže oslovila smskou ministra Hladíka, jestli by bylo možné, aby Ministerstvo životního prostředí poskytlo dotaci, aby vše dospělo do zdárného konce.
„Ministr odepsal, ať jednám s jeho úředníky a jim vydal pokyn, aby se tím zabývali. Načež mi doteď nikdo neřekl, jak to dopadlo. Všichni vyhýbavě podotýkali, že z národního programu státní politiky životního prostředí (SPŽP)... Čekají, jestli se to nevyřeší samo, tedy až zvířata nebo já umřeme či se před vrátky zázračně nezjeví miliardář a nepřinese balík peněz. Navíc se u ministerských úředníků, ale to je ve všech úřadech, prohlubuje jedna ne moc dobrá vlastnost. Nechtějí mít zodpovědnost. Bojí se o sesle a ministr už myslí na volby,“ říká Aladzasová Přibylová. Je však třeba dodat, že Hladík byl osloven už ve funkci prvního náměstka. Jde tedy o boj s časem.
V době, kdy je mnoho politických, aktivistických či neziskových skupin pevně přisáto k prsům matky republiky a sosají mléko v podobě financí, až ji to bolí, tady máme osoby, které prodají vlastní střechu nad hlavou, aby republice pomohly se starostí o němé tváře. Dost ojedinělá záležitost, trochu pohádka. „Škemrači o státní peníze si stejně neuvědomují fakt, že jde o peníze, které sami zaplatili na daních. Navíc nemohu hlásat, že jsem pravověrný člen ODS a pravičák až na půdu a natahovat ručičku: ‚Státe dej!‘ Ostatně bych raději šla cestou, že bychom dostali od státu bezúročnou půjčku, kterou bychom postupně vraceli. Know-how na to, abychom vydělávali, mám. Třeba bychom prodávali krmiva,“ vysvětluje Aladzasová Přibylová
Boj s ministerstvem
Ministerstvo životního prostředí (MŽP) je vedené místopředsedou strany KDU-ČSL, která je součástí koalice Spolu, Petrem Hladíkem. V kontaktech pro média je uvedeno osm lidí, počet neuvedených zůstává otázkou. Poslali jsme tiskové mluvčí Veronice Krejčí pro ministra jednoduché otázky. Kdy se naplní plán vzniku velkého záchranného centra CITES a kolik je ministerstvo ochotno přispět? Pak jestli MŽP přispěje na koupi popisovaného statku a proč nemohl projekt vyrůst na státních pozemcích na severočeských výsypkách, o což se Aladzasová Přibylová také dlouho snažila.
Po zhruba patnácti dnech ticha, přičemž by bylo zajímavé zjistit, jak rychle dostávají odpovědi mainstreamová média v čele s Českou televizí, jsme Krejčí s velkou dávkou zklamání zavolali. „Můžete zavolat za chviličku, nemohu, akorát vám píšu zprávu,“ odvětila. „Před patnácti dny jsem vám poslal tři otázky a neodpověděli jste, ani jste nenapsali, že neodpovíte. To se u vás stává normálně?“ my na to. „Na jaké otázky? Já jsem odpovídala Parlamentním listům,“ řekla. „Ohledně centra CITES. Nic jsme nedostali,“ reagovali jsme. Následně jsme se dozvěděli, že to Krejčí nemá před sebou, ale podívá se na to, nicméně to prý s kolegy řešila. Dohodli jsme se, že zavoláme za půl hodiny, ale tisková Krejčí už telefon nezvedla. Podivná komunikace, trochu jako za minulého režimu.
Nakonec jsme smskou sdělili, že je ještě poslední příležitost do článku přidat stanovisko MŽP a zanedlouho jsme dostali zprávu. „Ministerstvo životního prostředí přislíbilo finanční podporu obecně pro záchranná centra CITES a tato výzva je už přichystaná,“ napsala v ní tisková mluvčí MŽP Veronika Krejčí a doplnila: „Pokud jde o vámi zmiňovaný projekt, opakovaně jsme jako resort doporučovali zažádat si o finanční podporu řádně právě již v minulých dotačních výzvách nebo v této chystané výzvě, kde všechny projekty procházejí standardním hodnocením.“
Ze záchranné stanice jsem odešel z celého příběhu rozpačitý s prognózou, že bohužel nebude končit happy endem. Spíš vyplyne do ztracena, bez většího posunu k řešení. Tak je to u nás s lecčíms. Práci ve stanici však prý bere Věra Aladzasová Přibylová jako způsob, jak se zdarma obklopit zvířaty, která ji zajímají a chce je pozorovat. Nakonec se usměje: „Takže ve skutečnosti jsou mé pohnutky ryze sobecké.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Mělo by vzniknout pro zvířata jedno velké záchranné centrum CITES?
autor: Jan Rychetský
