Je to pochopitelné, ale zároveň trochu škoda: včerejší soud s důstojníky Státní bezpečnosti, kteří v červnu 89 odvezli Petra Placáka na Křivoklátsko, tam ho seřezali a zanechali v lese, je možná poslední svého druhu.
Ale to není to hlavní. Marek Švehla včera napsal v blogu na Ihned.cz, že Rathovo zatčení, pokud se tedy prokáže jeho vina, dává dvojí naději: „česká justice konečně měří stejným metrem a nezastaví se ani před … mocným mužem“ a „policie se pomalu zbavuje pověsti služky mocných“.
Verdikt nad třemi normalizačními násilníky a počínání soudce Alexandra Malého člověka svádí k podobným „zásadním závěrům“: s tuzemskou spravedlností je to už možná lepší, než se traduje, přinejmenším se v ní najdou lidé, kteří si v hodnocení předchozího režimu zachovávají zdravý rozum.
Odsouzení důstojníci StB nejsou žádní nešťastníci, kteří by Placáka kdysi ztloukli v mladické nerozvážnosti nebo v návalu rozčilení. Například zkušenosti s Antonínem Prchalem měla spousta disidentů, pochází z estébáckého rodinného klanu a žádost o přijetí k politické policii si podal krátce po sovětské okupaci v roce 1970.
Dotáhl to až na majora, na starosti měl „závadovou mládež“, Placákovi vyhrožoval fyzickou likvidací, stejně jako jiným, třeba osmnáctileté Janě Mikušákové.
I jméno Ladislava Irovského se vyskytuje ve výpovědích a dokumentech z akcí proti disentu v druhé půli 80. let - a snad jen Vrbický, který se v červnu 89 Placákova bití neúčastnil, ale dělal řidiče, byl mezi tajnými čerstvý poskok (k „bicímu komandu“ patřil ještě René Špringer, ale ten již zemřel).
U soudu se Prchal s Irovským chovali, jako by pro ně bylo nepochopitelné, že si je někdo vůbec dovolil obtěžovat. Těžko zapomenout na výjev, kdy mluvil kdosi ze svědků, popisoval praktiky StB, načež se jeden z estébáků otočil z první lavice do zaplněné soudní síně a dělal gesta, jako že výpověď je skandální. Nejen, že se ten člověk necítil trapně kvůli svému působení ve zločinecké organizaci, ale ještě se ukřivděně dožadoval podpory od publika. Když mu došlo, že v síni je víc někdejších disidentů než novinářů, otočil se otráveně zase zpátky.
Všichni obžalovaní během procesu lhali, až se jim od pus prášilo. Placáka prý před rokem 1989 vůbec neznali a svědectví, která jim prokázala opak, je nezajímala. Vrbický tvrdil, že se u Státní bezpečnosti po celou dobu své služby pouze učil zakládat spisy. Prchal si vymýšlel, že byl v červnu 89 na dovolené v Sovětském svazu a přivedl si k tomu pochybné svědky, nadané vynikající a detailní pamětí.
Ukázalo se ovšem, že na dovolené být nemohl, protože by musel mít speciální povolení, které by se zas muselo dochovat v archivu (tak jako u všech ostatních Prchalových výjezdů).
Vrcholem bylo pak krátké vystoupení Irovského, který těsně před vynesením rozsudku citoval z Placákovy prózy Fízl, v níž autor m.j. popisuje, jak jeho literární hrdina vyprovokoval hospodskou rvačku. Irovský se citátem snažil dokládat, že zatímco on je bezúhonný občan, naopak Petr Placák má násilnické sklony.
Ve dvou ohledech to bylo pěkné: za prvé člověk hned tak nevidí estébáka, interpretujícího beletrii a za druhé tím Irovský ukázal podstatu věci: naprostou neschopnost nahlédnout, že nelze srovnávat člověka, který se porve v hospodě, s vykonavatelem systematické, státem organizované šikany (nechceme-li mluvit rovnou o teroru).
Za více než dvacet let mu zřejmě nepřišlo na mysl, stejně jako Prchalovi, že by se měl za své působení u StB stydět – považuje se za spořádaného občana, protože se přeci podílel na pronásledování lidí, když se to smělo a žádalo. Teď už lidi nepronásleduje, protože se to nesmí.
Kdyby se to zase smělo a žádalo, zařídil by se zřejmě podle toho. Skutečnost, že máme sami odlišovat dobro od zla a neřídit se jenom momentálními podmínkami, je těm lidem zřejmě zcela cizí.
Soudce Alexandr Malý se zachoval inteligentně a spravedlivě. Nenechal se zaplést do formalistního kličkování obhájců a vůbec nepřistoupil na to, že má proti sobě dvě „stejně čisté“ strany sporu. Jako hodnověrné hodnotil svědky obžaloby, i proto, že to byli lidé, kteří se chovali čestně v situaci, kdy tím riskovali a nepřinášelo jim to osobní prospěch.
Naopak službu u Státní bezpečnosti nevnímal jako „práci“ u nezatížené organizace, ale jako mravní selhání. Vyměřil Prchalovi a Irovskému nevysoké, ale nepodmíněné tresty – mimo jiné s argumentem, že u nich nenašel „sebemenší kousek reflexe“.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
